Těžké vyřezávané vstupní dveře do House of Cash, státního sídla Johnnyho Cashe v Madisonu ve státě Tennessee, se otevřely dovnitř a odhalily oslepující sluneční svit a užaslou tvář turisty. Jeho oči se ještě rozšířily, když si prohlédl honosné foyer s těžkými brokáty, pozlaceným nábytkem ve stylu Ludvíka XIV. z Tennessee, masivně zarámovanými fotografiemi Johnnyho Cashe, jeho ženy June Carterové, jeho nového malého syna a slavné tchyně zpívající folk. Až v tu chvíli turista spatřil samotného Cashe, jak se při nečekané návštěvě rozvaluje v křesle s vysokým opěradlem.
„No – proboha. Jsem celý nadšený!“ řekl turista s povzdechem.
Cash se málokdy směje. Jeho život bije v neklidu velkých svalů, v přesunech nohou, v límci vyhrnutém proti průvanu; nervy jsou nápadnější, protože si nedrží žádné chlebodárce a pochlebovače, kteří by ho chránili. Ale když se směje, náhle se uvolní. Vážné cimbuří jeho tváře se rozplyne. Zuby mu jasně září a jsou malé. Jako teď – zasměje se, uchopí rohy židle nad sebou a zopakuje:
„“Dobrý bože, já jsem celý nadšený.“ „Aha. To je skvělá hláška.“
Takto povzbuzen se turista vrátil s šedesáti dalšími a za nimi dalších šedesát. Byl to obsah dvou výletních autobusů z Nashvillu, které sem přijely jen proto, aby se poklonily, jak si myslely, štěrku z cesty. Sandály tlumené v koberci se s podivnou, nemilosrdnou zdrženlivostí všichni vrhli na Cashe. Ten se zvedl ze židle, tvářil se znepokojeně, ramena měl rozcuchaná a šel přímo k nim.
„Ahoj lidičky, rád vás vidím,“ řekl, „bavíte se všichni?“
„Sakra,“ odtušila jedna žena, „jak se máte?“
„Mám se dobře, díky,“ řekl Cash, „Ahoj lidi…“
Míjeli ho donekonečna a podávali si ruce: staříci a matrony, mladíci, kluci s hlavami ze smirkového papíru. Nemluvící láskou a strachem, že mu za to naúčtují příplatek, přesto se jen málo z nich dokázalo podívat do jeho tváře. „A já některé z nich obejmu kolem ramen, abych jim řekl ‚Rád tě vidím’… a oni se celí třesou,“ říká Cash, „jako by tam měli tanec svatého Víta.“
Protože on je všechno, po čem oni sami touží; všechno silné, venkovní věci. Country hudba je paliativem uvězněných městských bělochů a Cash je králem country, ztělesňuje většinu jeho domnělých ctností. V monolitické prostotě jeho zpěvu se svoboda zdá být spojena s absolutní důstojností – vidí ho, jak se pohybuje po bezcestné zemi do nebe, ale vždy v krojové černi, dobře obutý. Málo takových hrdinů jim zbývá teď, když Divoký západ jejich nepřátelé proměnili v pornografii.
Jeho panství je 15 mil od Nashvillu a daleko od jeho ducha. U jezera Old Hickory Lake stojí dům; kancelář na druhé straně dálnice se nepodobá ničemu jinému než anglické faře z nějaké omyvatelné hmoty. Vzhledem k tomu, že součástí jejich snu o něm je, že Cash bude často nepřítomen – cestování letadlem je koneckonců jen modifikovaná forma jízdy v krabicových vagonech -, největší šok jeho ctitelé obvykle zažívají ve výzdobě. Cash a jeho žena June Carterová si potrpí na ústřicová stínidla a vyřezávané německé komody, nikoli na pokovené hrůzy a rohy divokých šelem, které jsou k vidění v domech jiných countryových hvězd. Na mysl nashvillského turisty musí být účinek tohoto náhlého vkusu teprve změřen.
Juneova kancelář je vystavena přes červenou šňůru jako salón královny. Ve skutečnosti je královnou country a westernu; dcerou rodiny Carterových. Spolu s tuberkulózním Jimmiem Rodgersem Carterovi tuto hudbu před čtyřiceti lety, kdy se Cashův otec ještě snažil vyškrábat život z tvrdé arkansaské půdy, téměř založili.
Seznámila se s Cashem v padesátých letech, právě když se country hudba měnila v rock and roll. Podepsal smlouvu se slavnou nahrávací společností Sun a byl na turné s další akvizicí Sunu Elvisem Presleym. „Elvis básnil o tom, jaký je Johnny Cash skvělý zpěvák,“ říká June. Oba s Cashem byli předtím ženatí. „Moje malá dcera milovala Folsom Prison Blues a já ji ukolébávala ke spánku a tančila na ni s ní v náručí. Ale když jsem ho viděla poprvé, pomyslela jsem si: ‚Proč by třeba někteří z ostatních kytaristů nemohli jít na pódium a pomáhat mu‘. Byl tam jen John sám a kytara Luthera Perkinse, která dělala ‚bum chuggachugga bum‘.“
Teď se k němu připojí u mikrofonu; proti jeho vznosné černi nevinnost jižanské krajky. Právě manželství s ní, jak Cash říká a naznačuje každým pohybem v jejich duetu, bylo tím správným nastavením jeho duše. „Byl jsem zlý,“ říká slavnostně, „opravdu jsem byl.“ Jistě byl svéhlavý; někdy ohrozil svou ranou kariéru. June však rychle zdůrazňuje, že nikdy nebyl zrůda; že ona ho ženským zázrakem nezískala zpět; prostě se v určitém okamžiku vzpamatoval. Ale bílé rasy nemají u svých hrdinů nic raději než pokání. I když zpívá evangelium, rády na něj vzpomínají, stejně jako když byl špatný.
Ale jeho život ve skutečnosti nebyl o nic svízelnější než život kteréhokoli samozvaného amerického milionáře. Jako chlapec sbíral bavlnu, dokud nebyl příliš unavený na to, aby mluvil, natož aby zpíval Cottonfields. Strávil, stejně jako v písni, strašné noci ve městě Detroit, kde pracoval jako obsluha děrovacího lisu v automobilce. Byl ve vězení, ale ne na tak dlouho, jak se jeho vězeňským vystoupením přisuzuje; šlo spíš o jednu noc. Jizvu na tváři mu udělala cysta. Před několika lety jeden z jeho četných imitátorů nabízel peníze za to, že se nechá udeřit signálním prstenem v naději, že znetvoření napodobí.
A také byl kdysi podomním prodejcem; těžká představa pro ty z nás, kteří si myslí, že se pohybuje jen se čtyřmi větry. „Kdysi jsem si dělal starosti s lidmi, kteří se zadlužují. Říkal jsem jim: ‚Vy nic z toho nechcete, že ne? Říkali: ‚Počkejte, co to prodáváte?'“. Pokud jde o jeho služební kariéru, nezanechala na něm vážnější stopy než schopnost dodnes číst Morseovu abecedu rychlostí 60 slov za minutu.
Tváří se uvolněně i při předávání nebo přijímání vědomostí. Zjistil, že žije na území, které kdysi obýval indiánský kmen zvaný Kamenná skříňka, který náhodou přišel na tajemství vnitřního vodovodu. Zdá se, že – téměř biologicky – není schopen lsti; ale tak už to na světě chodí, že i ten nejprostší liberální výrok je všemi liberály přijímán s opovržením. Spolu s odium, které je přisuzováno každému, kdo má úspěšnou televizní show, je Cash napadán za většinu svých zájmů – za starost o vězně, o indiány a nyní i za to, že zpívá náboženskou hudbu, přestože nikoho nikdy nenapadlo pochybovat o upřímnosti jazzových gospelů.
Jeho vášní je zahradničení. Aby se jí mohl oddávat, když je doma, musí vstávat v šest hodin, pokud chce uniknout očím turistických lodí, které harcují po jezeře. „Pěstuji fazole, hrách, okru, zelí, dýně. Mám sad s hruškami Jonathan a Bartlett, jablky Winesip a budu mít čínské kaštany a pekanové ořechy v papírových skořápkách.“ Část zahrady se nachází na místě domu Roye Orbisona, který vyhořel a zabil jeho dva malé chlapce. Když Cash pozemek přebíral, slíbil mu, že ze země vzejde alespoň něco dobrého. Člověk si tak nějak dokáže představit, jak to slibuje Orbisonovi, který vždycky vypadal zoufale a bledě, i když byl šťastný.
„Vlastníme sídlo,“ přiznává Cash, „ale to je domov; jsme v něm zakopaní. Mám tam nějaký lesy, možná osmdesát akrů lesa. Uprostřed je jen dvoupokojová chatrč. Chodím tam a sedávám – hodně si čtu. Čtu romány, ale také Bibli. A studuju ji, víte? A čím víc se toho naučím, tím víc mě to baví. Některé z těch příběhů jsou stejně divoké, jako by je dokázal vymyslet HG Wells. A ten Ježíš! Ten mě fakt rozseká! Uctívám ho, ale lechtá mě k smrti.“
I v neklidných letech, v době desek jako „Big River“, kdy Cash podle vlastního přiznání střídavě létal a padal na prášky na povzbuzení, se probíral díly Joyce a Dylana Thomase. „Knihy jsme měli po celém domě, ale většinu z nich jsem měl v pracovně jako krysu. Četl jsem Josefovy spisy, dějiny židovských národů. Jindy jsem četl dílo Kazatel. Mám připravené knihy do Anglie – Dějiny anglicky mluvících národů od Winstona S. Churchilla, první až čtvrtý díl. Už se moc těším, až pojedu do Anglie, abych se mohl vrátit k Foylovi.“
Když se k němu z Nashvillu beze slova připlížily ty autobusy, bylo právě ohlášeno anglické turné, které bylo vyprodáno za 24 hodin. Tak je to všude. Následujícího dne Cashova společnost odletěla do Toronta, aby vystoupila na Kanadské národní výstavě; jejich trasa ležela zhruba rovnoběžně s hurikánem, který se pak rozzlobenými sukněmi otíral o okraje Ameriky. Když se dlouhé oficiální cadillaky blížily k hledišti tribuny, obloha už byla temná jako obraz šílence, probodávaná otáčejícími se světly ruských kol.
June Carterová je krásná s širokými rty, vlasy jako holka a hlasem plným medu a oříšků. Patří k jižanskému domácímu umění, že dokáže téměř domácky zútulnit jejich neustálý průchod bohatými hotely a průvanem prosycenými Modrými pokoji světa. Spolu s ní se objevuje její matka Maybelle z původní Carter Family, dvě dcery, které tvoří současnou Rodinu, a Carl Perkins, nestor rokenrolových kytaristů, který příjemně voní po antiseptických pastilkách. Družina se rozrostla také o malého synka Johna Cartera, což je mimořádné zadostiučinění otcově úctě k jakémukoli vzdělání.
„Určitě zná nějaká složitá slova. ‚Lustr‘ -„
„A ‚platypus‘,“ řekla June.
“ – a ‚Tati, pojď sem hned teď‘.“
Cashovi přátelé jsou mladší než on sám. Je tu Bob Dylan, s nímž se objevil na albu Nashville Skyline; postava často přehlížená, když se počítá s konzervatismem Cashových následovníků. A je tu také Kris Kristofferson, který za ním přiletěl do Toronta. Bývalý Rhodesův stipendista s démonickýma očima a oblekem jako semišové fajfky Kristofferson napsal první písně hodné označení White Soul music, jako Me and Bobby McGee, s rýmy stejně dobrými jako brýle jemně dotykovými. Přišel i Charley Pride. Je to ještě revolučnější postava: černošský country a westernový zpěvák.
Oba vděčí za mnohé Cashovi. Kristoffersonovi se v jeho televizním pořadu dostávalo nepočítaně zmínek, mnohé z nich bez vědomí mladšího muže. Tento dluh je nyní splácen v Kristoffersonových písních, které Cash zpívá. Co se týče Charleyho Pridea, Cash ho prakticky přemluvil k neobvyklému postavení, které nyní zastává. „Jednou v noci jsem na něj narazil,“ říká Cash, „když jsem se toulal po Chicagu. Řekl jsem mu, že jestli to opravdu chce – jestli to opravdu cítí … tak to je všechno, co v country hudbě je. Když lidi poznají, že to jde od srdce, bez ohledu na to, jak jsou zaujatí, pozvou tě domů na kuřecí večeři.“
Sám nezpívá bez námahy, jak předtím demonstruje jeho kulervoucí losí řev v křídlech. Už samotná produkce jeho hlasu je heroická. Vzniká ze stěn a pásem svalů, neprochází nikde poblíž buněk umělosti; nemůže se měnit – proto ho milují – a nemůže lhát. Vystupuje na prázdném jevišti, jen kytara-basa bije jako metronom, protože hlas je hlubší než jakákoli temnota, která ho obklopuje. Ale jako u všech siláckých výkonů je cennou součástí každého vystoupení, že hlas může náhle selhat.
V době, kdy vyběhl do prostor torontského stadionu, byl už vzduch tropický hrozbou, zasaženou blesky fotoaparátů vysoko i nízko. Kytaru měl přes záda, jako by sprintoval, aby se k nim dostal, přes skály. Za okamžik se spustil déšť. Všude kolem něj se ozval jeho hlas: „Zůstanu tu s tebou, když ty zůstaneš se mnou.“ Stadion se ani nepohnul a déšť procházel reflektory jako barevné hedvábí a barevné provazy; vítr bičoval závěsy jeviště nad hlavou, až praskaly a kroutily se bílé praporky. Hlavu měl rozpláclou od deště, rukávy obtěžkané deštěm. Jeho hlas zněl stále stejně, všude kolem něj.
Poté se s June zběsile hnali za autem po plachtové cestě jako flanderské bláto. Když je černé dveře utěsnily do sucha, stále tam byli lidé s malými fotoaparáty, rozbitými v dešti, a prosili: „Ještě jednoho Johnnyho, ještě jednoho Johnnyho – prosím, Johnny…“
Hlavu si hýčkal ručníkem, najednou se Cash usmál, roztáhl ruce a řekl: „Málem jsem je tam ztratil. Chvíli jsem si nemohl vzpomenout na žádnou písničku, kterou jsem nahrál. Pak jsem je zase popadl. Nechtěl jsem dopustit, aby Kristofferson viděl, jak se plácám.“
June se k němu chtěla připojit na výběžku pódia, ale byla zdržena kvůli nebezpečí elektrického proudu.
„Byl jsem vyložený,“ poznamenal Cash. „Ležel jsem na zádech v Baltimoru.“
„Taky mě to položilo, Baby,“ řekla mu June. „Když Carter Family hráli u stánků s občerstvením na státních veletrzích. I was knocked flatter’n a fittercake. A horko. V Kentucky jsme hráli při 110 stupních. To vedro ti upeče mozek.“
„Ach, mami!“ protestovala její dcera Rosie.
Cash se tvářil bezelstně.
„Copak jsi nikdy neměla k jídlu pečený mozek, Rosie?“
Seděli teď u večeře, v suchém černém na pozadí šarlatového banketu, a drželi se za ruce. Vypadali jako dvojice dobrotivých, odpočívajících Borgiů.
„Ale já ten déšť miluju,“ řekl Cash slavnostně. „Však víš: zpátky v té chatrči. Přišlo na déšť. Svlíknul jsem se do šortek, lehnul si na skálu a nechal na sebe padat jako cihly.“
„Better’n flying through the woods,“ poznamenala June.
Pokrčil rameny a zachichotal se.
„Kdysi jsem se sjel a myslel si, že jsem indián, co lítá po lese. Až jsem se probudil u jezera bez bot a s nohou v pařezové díře.“
„Jako kluk jsem měl knížku: jmenovala se Dlouhý býčí omyl. Byla o indiánském statečném Dlouhém býkovi, který rozdupal stádo bizonů a celý kmen tu zimu vyhladověl a Dlouhého býka pověsili za palce. Tu knížku jsem četl tolikrát, že jsem si říkal: „Už jen dvanáct stránek, než zadupe bizona.“
„Ostatní stateční z kmene mu říkali: „Jestli uvidíš stádo bizonů, nic nedělej, jen se hned vrať a řekni nám to.“
„Když jsem viděl, že je to bizon, tak jsem si říkal, že jsem se vrátil. Ale on udělal všechny chyby, které udělat mohl, vyplazil se tam sám, zranil jednoho bizona a ostatní vyplašil.“
Zasmál se, jak to občas dělá.
„Asi se mi kdysi zdálo, že jsem Dlouhý býk.“
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.
