Neexistoval žádný okamžik, kdy by Jon Stewart věděl, že je čas opustit to, co popisuje jako „nejdokonalejší práci na světě“; žádné prozření, žádný záblesk. „Život,“ říká lehce sebemrskačským tónem, který používá, když mluví o sobě, „opravdu nefunguje tak, že by na vás někdo ukazoval prstem z nebe a říkal: ‚Okamžitě odejděte! To se stává, jen když vás vyhodí, a věřte mi, že o tom vím své.“
Své rozhodnutí odejít z The Daily Show, amerického satirického zpravodajského pořadu, který moderoval 16 let, naopak popisuje jako něco, co se blíží konci dlouhodobého vztahu. „Není to tak, že bych si myslel, že pořad už nefunguje, nebo že bych nevěděl, jak ho dělat. Spíš to bylo: ‚Jo, funguje to. Ale už se mi nedostává stejného uspokojení.“ Přesvědčivě plácne rukou do stolu.
„Tyhle věci jsou cyklické. Máš chvíle nespokojenosti, pak se z toho dostaneš a je to v pořádku. Ale ty cykly jsou delší a možná zakořeněnější, a tehdy si uvědomíte: „Dobře, teď už jsem na druhé straně.“
Přejděte prosím na moderní prohlížeč a zkuste to znovu.
Stewartem mluvím dvakrát v rozmezí několika měsíců. Poprvé loni v říjnu, když s rodinou přiletěl z New Yorku do Londýna na premiéru svého režijního debutu na Londýnském filmovém festivalu. Rosewater je poutavý a svižný film, který vypráví skutečný příběh novináře íránského původu Maziara Bahariho, který byl v roce 2009 v Íránu zatčen a mučen poté, co poslal BBC záběry pouličních nepokojů.
Podruhé spolu mluvíme krátce poté, co Stewart oznámil svůj odchod z The Daily Show. Je ve své kanceláři v New Yorku, kde se připravuje na natáčení páteční epizody, a rozdíl v jeho náladě je nápadný. Jeho hlas je asi o oktávu nižší a zní unaveně, zatěžkaně.
Ale když mluví o svém filmu v Londýně, je živý až hyperaktivní, radostně poukazuje na honosnou výzdobu hotelového pokoje, kde se setkáváme („Fotografie submisivní ženy s doutníkem v ústech! Přesně to, co každý pokoj potřebuje!“). Tónem, který je zároveň upřímný i satirický a který bude povědomý fanouškům The Daily Show, si všímá okázalosti jídla: „Smekám před rekvizitářem, protože tohle je opravdu nádherný salát z rajčat a mozzarelly,“ pronese slavnostně k rozpačitému číšníkovi.
Jako každá televizní celebrita, i Stewart je naživo hezčí, než byste čekali, a zároveň menší – jeho dlouhý trup tvoří většinu z jeho metru sedmdesáti, což zpoza jeho studiového stolu vytváří iluzi výšky. Je oblečen ležérně a po letech, kdy jsem ho sledoval v televizi v obleku, mi připadá, že když ho vidím v tričku a ležérních kalhotách, je to skoro jako zastihnout otce napůl svlečeného.
V 52 letech má Stewart skákavou energii muže o polovinu mladšího a na rozdíl od většiny lidí na veřejnosti má odpor ke komplimentům. Když mu řeknu, že se mi na filmu něco líbilo, okamžitě kompliment odmítne a trvá na tom, že za to může Bahari, hvězda filmu Gael García Bernal nebo štáb. Přes všechna tvrzení jeho odpůrců, že Stewart je ztělesněním elitářství východního pobřeží, je v něm více sebemrskačské drsnosti New Jersey než arogantní manhattanské elánovitosti.
Přestože se Stewart možná kroutí, když to slyší, už 16 let zaujímá v americkém kulturním a politickém životě mnohem větší místo, než by se mohlo zdát z malé sledovanosti jeho kabelové show. Jednoduchý formát Daily Show se skládá z kombinace reportáží potulných reportérů (mezi nimiž byli Steve Carell, Stephen Colbert a John Oliver), Stewartových monologů a rozhovoru na konci pořadu. Postupem času se Stewart vyvinul ze satirika ve vysílatele, který je oslavován jako hlas amerického liberalismu, jako ten, kdo poskytne definitivní progresivní pohled na danou událost.
Jeho dojemný monolog po lednových vraždách v Charlie Hebdo byl široce sdílen; jeho častá podpora demokratické senátorky Elizabeth Warrenové ve vysílání jí pomohla vyvinout se v očích veřejnosti z harvardské profesorky ve vysněnou prezidentskou kandidátku pro rok 2016 – zejména mezi těmi, kterým Hillary Clintonová připadá příliš centristická a jestřábí. Stewartova energická kampaň ve prospěch prvních respondentů z 11. září (záchranářů, kteří byli na místě jako první a z nichž mnozí později trpěli vyčerpávajícími nemocemi) přiměla deník New York Times, aby ho přirovnal k Walteru Cronkiteovi a Edwardu R. Murrowovi, nejuznávanějším hlasatelům zpráv v americké historii. Je slastnou ironií, že ve světě amerického televizního zpravodajství, který obývají zuřiví egoisté a sebeprosazovači, je osobou, která je obecně uváděna jako nejvlivnější, právě Stewart – muž tak nezaujatý vlastní slávou, že se často ani neobtěžoval sbírat svých 18 cen Emmy a raději zůstal doma s rodinou.
Když v roce 2008 odešel z úřadu George Bush, někteří se obávali, že Stewartovi dojde materiál. To se ukázalo stejně krátkozraké jako naděje, že Obama bude velkou spásou Ameriky. Stewart, který sám sebe označuje za „levičáka“, do demokratů vždy bušil s razancí zklamaného příznivce a Obamu podrobil jednomu z nejškodlivějších rozhovorů během jeho prvního funkčního období: prezident přiznal, že jeho slogan z roku 2008 měl pravděpodobně znít „Yes We Can, But…“ (Ano, můžeme, ale…). Stewart se tehdy smál, ale dnes s pokrčením ramen přiznává: „Bylo to srdcervoucí. Obecně je to srdcervoucí – takový je ten koncert.“
Jak často se svými respondenty skutečně navazuje kontakt? „Viděli jste ten pořad? Většinou ho ani neposlouchám. Ale šest minut můžu kecat komukoli.“
Když se v říjnu setkáme, ptám se ho, jestli neuvažuje o odchodu z The Daily Show, protože se zdá být čím dál, no, znuděnější, a často se odvolává na to, že ten pořad dělá „už 75, 80, 1000 let“.
Moji otázku zahání vtipem: „Nabízíš mi práci?“
No, možná bych ti mohl sehnat praxi v Guardianu.
„Ále, na to jsem moc mizerný spisovatel.“
Ale on tu myšlenku nezavrhuje úplně (tedy odchod z The Daily Show. Myslím, že The Guardian bude muset počkat): „Udělal bych to, co dělám. Ať už jde o standup, pořad, knihy nebo filmy, považuji to všechno jen za různé prostředky, jak pokračovat v rozhovoru o tom, co znamená být demokratickým národem a mít v ústavě napsáno, že všichni lidé jsou si rovni – ale žít s tím 100 let s otroky. Jak se tyto rozpory projevují? A jak poctivě zhodnotit svá selhání a poctivě jít dál?“
Když ho znovu doženu, ptám se ho, jestli věděl, že bude odcházet, když jsme spolu vedli ten rozhovor.
„Ne, to ne – ale něco z toho jsem měl v hlavě už delší dobu. Ale člověk nechce dělat žádná rozhodnutí, když je v kruhu procesu, stejně jako se nerozhoduje, jestli bude pokračovat v maratonech na 24. kilometru,“ říká.“
Přejděte prosím na moderní prohlížeč a zkuste to znovu.
Přechází na žvýkací nadsázku svého rodného noidního přízvuku a komediálním hlasem skloňuje svou vážnost. „Počkáš, až skončíš, dáš si dobrý šálek vody, přikryješ se dekou, sedneš si a pak se rozhodneš.“
Předpokládal jsem, že kromě metaforického šálku vody se rozhodl skončit i proto, že ho natáčení Rosewater tak bavilo. Ale Stewart tvrdí, že ne.
„Upřímně řečeno, byla to kombinace omezení mého mozku a formátu, který je zaměřen na sledování stále zbytečnějšího procesu, kterým je náš politický proces. Prostě jsem si říkal: ‚Existují i jiné způsoby, jak tuhle kočku stáhnout z kůže? A kromě toho by bylo hezké být občas doma, když se moji malí skřítci vrátí ze školy.“
Má desetiletého syna Nathana a devítiletou dceru Maggie; Stewart a jeho žena Tracey jsou manželé téměř stejně dlouho, jako on dělá v pořadu, poté, co ji Stewart požádal o ruku prostřednictvím křížovky.
Pokud něco, tak to byla vyhlídka nadcházejících amerických voleb, která ho přiměla opustit pořad. „Čtyřikrát jsem pokrýval volby a nezdálo se mi, že by v těch letošních mělo být něco divoce odlišného,“ říká.
Ale kdo mohl předvídat vzrušení ze smazaných e-mailů Hillary Clintonové?“
„Každý mohl, protože ten příběh je úplně o všem, o čem by měl být,“ říká s povzdechem; jako odhalení to dokázalo být zároveň depresivní a naprosto nepřekvapivé. „Taky jsem cítil, že kvůli seriálu nechcete odejít, když je skříň prázdná. Takže si myslím, že je lepší úvod, když vám něco poskytuje asistované palivo, jako třeba prezidentská kampaň. Ale ve skutečnosti je hodnota tohoto pořadu mnohem hlubší než můj přínos.“
Stewart rád připisuje zásluhy „týmu“, ale vzhledem k tomu, že se vždy hluboce podílel na scénáři (na moderátora nezvykle), psal a přepisoval návrhy až do poslední chvíle, bude pořad bez něj docela jiné zvíře. Svého nástupce, jihoafrického komika Trevora Noaha, označil za „neuvěřitelně přemýšlivého, ohleduplného a vtipného“ a bránil ho, když se k všeobecnému rozhořčení zjistilo, že Noah v minulosti na Twitteru urážlivě vtipkoval o Židech, ženách s nadváhou a transgenderových osobách.
Rozruch kolem Noahových tweetů odráží, jak vysoko si Stewart nastavil laťku. Když oznámil, že odstupuje, strhla se taková vlna smutku, že se následující den ve vysílání zamyslel: „Zemřel jsem?“. Dokonce i obvykle nezaujatý časopis New Yorker pod titulkem Jon Stewart, We Need You In 2016 (Jone Stewarte, v roce 2016 tě potřebujeme) prohlásil, že „zemřela poslední naděje, která mohla do prezidentského klání v roce 2016 vnést trochu racionality“. Od doby, kdy Oprah Winfreyová oznámila svůj odchod z televizní stanice, neměl odchod amerického moderátora takový mezinárodní ohlas, ale Stewart se při srovnání s Winfreyovou ušklíbl: „Pokud může odejít Oprah a svět se stále točí, upřímně si myslím, že přežije i mě.“
A nutno podotknout, že ne všichni byli rozrušení. Stanice Fox News, která předvedla své mistrovství v barvitém obviňování konvice z pozice hrnce, uvedla, že Stewart „není silou dobra“ a že jeho vytrvalá kritika pravice „nemá oporu ve faktech“. Daily Show na to náležitě zareagovala vinětou nejlepších faktických zkreslení Fox News.
Lituje něčeho? Stewart vzpomíná na jedno velké zklamání – anodický rozhovor s Donaldem Rumsfeldem v roce 2011, který si nevyžádal skalp bývalého ministra obrany. „Prostě se pustil do obecného žvanění.“ Stewart docela dobře napodobuje Rumsfelda: „‚Mnah mnah mnah, no, musíte si uvědomit, že to bylo 11. září mnah mnah mnah.‘ Měl jsem na něj zatlačit, ale on je velmi zběhlý v odbíhání.“ Chvíli vypadá skutečně zdrceně, pak se vzchopí: „Ten rozhovor s Rumsfeldem dopadl špatně, ale pořád je to jen rozhovor. To on musí žít s následky toho, co skutečně udělal, takže v mém pořadu se nemůže stát nic, co by s sebou neslo stejnou míru lítosti.“
V roce 2010 Stewart uspořádal ve Washingtonu shromáždění za obnovu zdravého rozumu, na které přišlo 215 000 lidí, kteří ho povzbuzovali, když nadával na média neboli „24hodinový politicko-pundit-perpetual-panic-‚conflictinator‘ v zemi“. O shromáždění jsem psal pro Guardian a jakkoli byl Stewart příjemný, nevypadal na pódiu zrovna pohodlně, když burcoval lidi. Souhlasí s tím, že vstupovat do politiky „není moje parketa“: raději bude dávat smysl tomu zmatku, než aby se do něj sám pouštěl.
Dokáže být brutální i na adresu levicových médií (CNN byla častým terčem, protože je průměrná a příliš lpí na nesmyslné počítačové grafice). MSNBC, liberální 24hodinová zpravodajská stanice, je podle Stewarta „lepší“ než Fox News, „protože není prošpikovaná zkreslováním a ignorancí jako ctností. Ale obě jsou neúprosné a stavěné na 11. září. Takže v nepřítomnosti takové katastrofické události vezmou nic, zesílí to a udělají z toho šílenství.“
Moje největší výhrada vůči Fox News, jak říkám, není strašení, ale způsob, jakým přetvořila republikánskou stranu. Zkresluje sociální a ekonomické otázky a propaguje extrémnější prvky strany, politiky jako Sarah Palinová a Mike Huckabee, a to způsobem, který americké politice nesmírně škodí. (Pro zajímavost, Rupert Murdoch s tím nesouhlasí a loni prohlásil, že Fox News „absolutně zachránila“ Republikánskou stranu). „Sledovat tyto kanály celý den je neuvěřitelně depresivní,“ říká Stewart. „Žiji v neustálé depresi. Přemýšlím o nás jako o hornících hoven. Nasadím si helmu, jdu dolovat hovna a doufám, že nedostanu hovniválskou plicní chorobu.“
Když teď odchází z The Daily Show, existuje nějaká okolnost, za které by se znovu díval na Fox News? Několik vteřin se nad touto otázkou zamýšlí. „Hm… Dobře, řekněme, že je nukleární zima a já se toulám a zdá se, že skrz něco, co vypadá jako radioaktivní mrak, proniká mihotavé světlo, a já si myslím, že to světlo by mohlo být zdrojem potravy, která by mohla pomoci mé rodině. Možná se na něj na chvíli podívám, dokud si neuvědomím, že je to Fox News, a pak ho vypnu. To je ta okolnost.“
Přibližně týden před naším loňským setkáním Piers Morgan, který právě přišel o svůj pořad nočních rozhovorů na CNN, hlasitě obviňoval z nízké sledovanosti moderátora zpráv Andersona Coopera, jehož pořad běžel před Morganem. Stewart nad tímto tvrzením udiveně zavrtěl hlavou. „Ten chlap je možná největší – chci říct, není pod londýnským Towerem místnost, kam ho můžete prostě zavřít? Je naštvaný, protože dostal na prdel. Na koho to hodlá svést – na sebe? To by znamenalo sebereflexi, které on není schopen.“
Mluvíme trochu o tom, co byly tehdy pouhé zvěsti, že v Daily Mirror docházelo k hackování telefonů v době, kdy byl Morgan jeho redaktorem. (Od té doby se u nejvyššího soudu objevilo tvrzení, že hackerské útoky byly během Morganova působení prováděny „v průmyslovém měřítku“). „Jasně, je to člověk, který je špatný, což je v pořádku – špatní lidé jsou všude,“ pokrčí Stewart rameny. „Ale kde se něco takového vzalo? Existuje někde tajná studnice blbosti?“
Protože se zeptal, vyprávím Stewartovi, jak se Morgan a Simon Cowell v devadesátých letech spřátelili poté, co Morgan pomáhal propagovat Cowellem produkované pěvecké duo Robson & Jerome in the Sun. Když Morgana vyhodili z Mirroru, Cowell mu oplatil laskavost tím, že ho obsadil jako porotce do svých talentových show a na oplátku ho představil americkému televiznímu publiku.
Stewartovi ztuhne obličej do parodie na Munchův Výkřik a na chvíli ztratí řeč. „No,“ řekne nakonec, „jediné, co můžu říct, je: ‚K čertu s tebou, Robsone, a s tím, jak se jmenoval ten druhý. Prostě hrůza.“
***
Jon Stuart Leibowitz se narodil v New Yorku a vyrůstal v New Jersey jako syn učitele a profesora fyziky. Vyrůstal ve stínu války ve Vietnamu a aféry Watergate, událostí, které v něm zanechaly, jak sám v minulosti řekl, „zdravou skepsi vůči oficiálním zprávám“. Na dobu, kdy ho starší bratr vyhodil z jeho prvního zaměstnání ve Woolworthu, vzpomíná žertem jako na jednu z rozhodujících, „jizvou poznamenaných událostí“ svého mládí. Rozvod jeho rodičů, když mu bylo jedenáct let, ho však zjevně poznamenal víc a přiměl ho k tomu, aby se vzdal svého příjmení a nakonec si ho legálně změnil na Stewart. Svůj vztah s otcem popsal jako stále „komplikovaný“. „Přemýšlel jsem o tom, že bych používal matčino dívčí jméno, ale myslel jsem si, že by to bylo příliš velké „fuck you“ vůči mému otci,“ říká. „Měl jsem s otcem nějaké problémy? Ano. Ale lidé se na to vždycky dívají prizmatem etnické identity.“
Takže šlo o rodinnou záležitost na rozdíl od židovské? „Správně. Takže kdykoli kritizuji kroky Izraele, je to ‚Změnil si jméno! On není Žid! Nenávidí sám sebe! A já na to: ‚Nenávidím se z mnoha důvodů, ale ne proto, že jsem Žid‘.“
Po vysoké škole Stewart vystupoval v New Yorku jako standupista a v devadesátých letech se dostal do vlastní talkshow na MTV. V roce 1999 převzal tehdy málo oblíbenou Daily Show na stanici Comedy Central a proměnil ji z hitparádové satiry v pořad zaměřený na zprávy a politiku, kterým je dodnes. Když do něj přišel v 38 letech, říká, že tato práce byla tak ideální, že „jsem nemohl vytvořit žádnou lepší“.
Od chvíle, kdy Stewart oznámil svůj odchod, se hodně psalo o tom, že je pro mladé Američany nejdůvěryhodnějším zdrojem zpráv. Stewart to kibosuje jako „konvenční moudrost. V moři informací, které lidi této generace obklopuje, bych se opravdu divil, kdyby jejich jediné zprávy přicházely čtyři dny v týdnu na pár minut večer“. Směje se, když ho označuji za celebritu („Nejsem Madonna!“ houkne a pozvedne obočí). Jediné omezení, které mu sláva přinesla na jeho svobodu, je, jak říká, „že se během Sukotu nepoflakuju po Upper West Side“. Není to trochu falešná skromnost, ptám se, zvlášť když trvá na tom, že to, co dělá, je komedie, a ne zprávy? To patří k určitému profilu. Pár vteřin o tom přemýšlí. „Není to tak, že bych… Vždyť je to satira, takže je to vyjádření skutečných pocitů. Takže to nemyslím ve smyslu: ‚Tohle nemyslím vážně‘. Myslím to tak, že nástroje satiry by se neměly zaměňovat s nástroji zpravodajství. Používáme hyperbolu, ale základní pocity musí působit eticky, záměrně správně, jinak bychom to nedělali.“
Pokud Stewart někdy potřeboval důkaz, že jeho pořad má dopad, dostal ho v říjnu 2009 v podstatě tím nejhorším možným způsobem, když zjistil, že íránské stráže zatkly Maziara Bahariho krátce poté, co v Íránu poskytl rozhovor pro The Daily Show. „A nejen Maziar, ale všichni, se kterými jsme tam dělali rozhovor, byli zatčeni. A protože jsme Američané, pomysleli jsme si: „Tohle všechno se musí týkat nás!“
The Daily Show oslovila rodiny vězňů a zeptala se jich, co mohou udělat, aby pomohli, a odpověď byla jednomyslná: pokračovat v mluvení o zatčení v pořadu. Stewart tak učinil. Ironií osudu je, že důvodem, proč se The Daily Show do Íránu vůbec vydala, byla snaha podkopat Bushův popis tohoto regionu jako „osy zla“: Stewart chtěl, aby Amerika viděla zemi, kde žijí „lidé s rodinami, kteří jsou báječní“. A přestože je našli, ukázalo se, že projekt byl podle jeho slov „velmi, ehm, střízlivou zkušeností“.
Když byl Baharí po 118 dnech propuštěn, Stewart se dozvěděl, že jeho íránští strážci uvedli (zcela neškodný) rozhovor pro Daily Show, který poskytl, jako ospravedlnění jeho mučení a věznění. „A to,“ říká s jistým podceněním, „mě prostě ohromilo.“
Rosewater se zaměřuje především na vztah mezi Baharim (Gael García Bernal) a jedním konkrétním dozorcem, kterého hraje Kim Bodnia (Martin ve skandinávském televizním thrilleru Most). Film nosí své liberální srdce na rukávu, ale v zájmu příběhu se drží na uzdě. Znalci íránských vztahů budou nepochybně považovat zobrazení tamní vlády za poněkud zjednodušené a Stewart s tím příznačně souhlasí.
„Podívejte, je to film o Íránu, který natočil newyorský Žid – pro ty, kdo z regionu pocházejí, to bude reduktivní. Ale doufejme, že pro diváky, kteří jsou západnější a zvyklí na filmy jako Ne bez dcery, to bude vypadat jako relativně nuancovaný obraz. Mám tady celý panteon odkazů na Sally Fieldovou,“ ušklíbne se a poklepe si na hlavu, což je narážka na hystericky protiíránský film z roku 1991.
Ještě zjevnější výtkou je absence íránských herců: Kim Bodnia v roli Rosewaterové je Dánka a Bernal Mexičan. Stewart to opět připouští. „Kdybych byl Íránec, asi bych se podíval a řekl si: ‚Opravdu? Tihle herci? No tak, chlape. Ale Maziar byl náš prubířský kámen, a když to nevadilo jemu, nevadilo to ani mně. Moje původní vize byla: „Maziare, uděláme to v perštině a použijeme skutečné vězně a budou to jen Íránci!“ A on na to: „Nechceš, aby to lidi viděli?“
Chtěl, ale nakonec to moc lidí nevidělo, alespoň v USA. Film měl slušné recenze, ale vydělal jen 3 miliony dolarů – ukázalo se, že ne tolik Američanů chce vidět film o íránském vězni. Pro jednou byl Stewart možná až příliš pokrokový, o čemž v Daily Show žertoval a posměšně plakal.
Jak moc byl zklamaný? „No jasně, byl bych rád, kdyby to vidělo víc lidí. Ale je to směšná věc. Musíme připravit to neuvěřitelné jídlo a pak na samém konci říct: ‚Ááá, kéž by přišlo víc lidí‘. Ve skutečnosti to tak necítím. Vždycky jsem věděla, že ten film není Hunger Games. Ale doufám, že si ve Velké Británii najde nějakou oporu.“
Příštích několik měsíců se Stewart bude věnovat pořadu The Daily Show, který koncem roku předá Trevoru Noahovi a bude se snažit diváky přesvědčit, že to půjde i bez něj. Jak sám říká, má „rozdělaných několik dalších projektů“ – rád by natočil další filmy – a není možné si ho představit v úpadkovém důchodu. Ale pro nás fanoušky to nebude úplně stejné, jako když se na něj každý večer díváme a on nám tlumočí denní zprávy. Stewart by se sice posmíval, ale pro liberály, kteří se zajímají o americkou politiku, znamená jeho odchod z Daily Show konec jedné éry.
„Upřímně řečeno,“ říká, „země to přežije“. A má pravdu, přežije. Ale i když to říká, zní to poněkud srdceryvně, jako by už byl za dveřmi.
– Rosewater vychází 8. května. The Daily Show se vysílá na Comedy Central (časy se liší).
{{nahoře vlevo}}
{{{dole vlevo}}
{{nahoře vpravo}}
{{{dole vpravo}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.
