Dne 22. října 741 zemřel franský vůdce Karel Martel. Karel, který je mnohými historiky považován za zachránce i jednoho ze zakladatelů moderní Evropy, byl impozantní válečník a státník, který si plně zasloužil svou přezdívku „kladivo“.
Narodil se, aby vládl
Martel se narodil roku 686 ve Frankách – jednom z křesťanských království, které mělo povstat z popela Římské říše – a předchůdci dnešní Francie a Německa. Karlův otec, Pepin z Herstalu, byl starostou paláce, což byl titul, který de facto znamenal vůdce franského státu. Stejně jako v dnešní Británii měl panovník jen malou moc a královská autorita spočívala v rukou starosty.
Karel se narodil do centra moci v jednom z nejsilnějších království Evropy raného středověku. Toto podivné politické uspořádání započal dřívější král Sigebert III, který svěřil Martelovu předkovi Grimoaldovi příliš velkou moc, jíž se následně starostové nechtěli vzdát.
Pepin byl prvním starostou, který se odvážil prohlásit za franckého knížete, a navzdory později vzneseným pochybnostem o jeho legitimitě byl Karel připravován jako jeho dědic.
Když se však na scéně objevila Pepinova nová manželka Plektruda, přesvědčila Pepina, aby místo ní učinil dědicem jeho vnuka Theudohalda, a po otcově smrti byl Karel potupně uvězněn v Kolíně nad Rýnem, aby se ho zbavil.
Potlačení vnitřních neshod
Přestože byla Frankia za Pepina sjednocena, byla rozdělena na dvě části; severovýchodní království Austrasie a jižněji položenou zemi Neustrii. V Austrasii se nacházel Kolín nad Rýnem, jehož šlechtici byli Karlově věci velmi nakloněni, a poté, co senzačně uprchl z vězení, se s nimi setkal a byl prohlášen starostou Austrasie.
V Neustrii se však za starostu nechal prohlásit její rival jménem Ragenfrid, jehož zkrotil král Chilperic II – a táhl Karlovi vstříc do Austrasie. Karel nechal Ragenfridovo vojsko obléhat a dobýt Kolín nad Rýnem, načež předstíral ústup a rozbil jejich samolibé síly v bitvě u Ambleve, když to nejméně čekali.
Karel své Austrasijce sám vycvičil a jejich disciplína v kombinaci s taktikou předstíraného ústupu a léčky byla v té době v Evropě revoluční – a s velkým úspěchem ji zopakuje Vilém Dobyvatel u Hastingsu. Po tomto skvělém začátku Karel za celou svou vojenskou kariéru neprohrál žádnou bitvu.
V letech 717 a 718 táhl Karel proti Neustrii a nakonec získal zpět své postavení starosty Frankie. Poté se konečně obrátil proti Plectrudovi a Theudohaldovi a zajal je. Na tehdejší dobu nezvykle byl k dvojici milosrdný a dovolil jim dožít zbytek života v pohodlí.
Nástup islámu
S tím, že měl Karel zajištěné království, obrátil svého génia – který byl nyní znám jako Martel (kladivo) – k zahraničním záležitostem. Nejprve zajistil své hranice v dnešním Holandsku, poté odrazil saské nájezdy a dobyl území dnešního jižního Německa.
Martelova moc byla nyní natolik bezpečná, že dekretem jmenoval franské krále a ke konci své vlády rozhodl, že žádného krále vlastně nepotřebuje – a jmenování přestal provádět. Největší Martelův boj však měl teprve začít.
V Evropě se moc Franků rozšiřovala a byla úctyhodná – ve srovnání s nástupem islámu v minulém století však byla směšná. Od Mohamedovy smrti v roce 632 se toto nové náboženství rozšířilo z Indie na jih Francie a v roce 720 už přímo ohrožovalo Martela a jeho království.
Zastavení zdánlivě nezastavitelného postupu Umajjovců
Na jih od Frank se nacházelo polonezávislé Akvitánské vévodství a v roce 732 bylo napadeno a rozdrceno loupeživou islámskou armádou, které velel Abd al-Rahman al-Gafiqi. Eudes, akvitánský vévoda, uprchl na sever a požádal o pomoc Martela, který shromáždil a vycvičil armádu, než se u Tours v dnešní Francii setkal s Al-Rahmanovým větším vojskem. Zde Martel dosáhl úžasného vítězství seismického historického významu a Al-Rahmán byl zabit.
Postup muslimů do severní Evropy byl navždy zastaven a křesťanství bylo zachráněno. Touto bitvou však Martelova tažení neskončila. Následovaly další arabské invaze, z nichž nejvážnější byla flotila lodí pod velením Al-Rahmanova syna, která se roku 736 vylodila na jihu dnešní Francie.
Martel se však opět zhostil úkolu tyto útočníky rozdrtit a nejenže porazil invazní armádu, ale podařilo se mu také znovu dobýt z islámské nadvlády důležitá města – například Arles a Avignon.
Martelova armáda, která vyhrávala jednu bitvu za druhou díky vítězné kombinaci těžké jízdy – pravděpodobně prvních západních „rytířů“ – a falangy zkušené pěchoty, porážela Araby znovu a znovu až do jejich definitivního zničení v bitvě u řeky Berre v roce 737. Svou práci měl téměř hotovou a nyní se mohl věnovat domácím záležitostem.
Když Karel v roce 737 dorážel muslimská vojska, zemřel jeho král Theuderic neboli Thierry IV. Znuděný touto šarádou se Martel neobtěžoval korunovat jiného a vládl jako „dux“ neboli pán války až do své smrti.
Konec Kladiva
Posledních několik let Karlova života bylo klidnějších, protože přemýšlel o svém odkazu a o tom, kdo bude vládnout místo něj. Když v roce 740 rozdělil své rozsáhlé království mezi syny, užíval si Martel ještě jeden klidný rok života, než 22. října 741 pokojně zemřel.
Přestože pochází z málo známé doby, jen málokterý muž by mohl tvrdit, že více ovlivnil dějiny. Odvrácením islámu a vytvořením silné franské říše se Martel zasloužil více než kterýkoli jiný muž o to, že Evropa vstoupila do nového věku nadvlády.
Jeho revoluční taktika těžkého jezdectva bude určovat válčení po stovky dalších let, kdy rytíři povedou hřmotné výpady po celé Evropě i mimo ni, a k dynastii, kterou založil – neboť jeho synové budou vládnout jako králové, patřil i Karel Veliký – muž, který dokončí, co Kladivo započalo.
