Žijeme v době, kdy je tak snadné každého soudit, protože všichni žijeme své životy na globální scéně. Pokud jsme přítomni na sociálních sítích, jsme všem na očích a mohou nás komentovat. A lidé jsou ochotni vyjádřit svůj názor na náš život a naše rozhodnutí. Stala se z toho oblíbená zábava. Zdá se, že uštěpačné a hrubé komentáře k příspěvkům druhých přinášejí našemu egu pocit uspokojení.
Ačkoli se to může zdát dost neškodné (protože to můžeme dělat s jistou mírou anonymity), zdaleka to není neškodné pro nás samotné ani pro druhé. Všichni vysíláme do světa vibrační energii, a když se chováme krutě a nelaskavě, snižuje to naši vibraci a tlumí naše světlo. I když nám naše soudy připadají oprávněné, můžeme být daleko od pravdy. Tím, že odsuzujeme, se také připravujeme o možnost posílit své svaly empatie.
Proč tak rychle odsuzujeme? Podle článku v časopise Psychology Today se náš mozek snaží pochopit, proč lidé dělají to, co dělají. Vynášíme rychlé soudy o lidech, protože nás to posouvá k další věci, kterou náš mozek potřebuje vyřešit. Jinými slovy, je to nejrychlejší způsob, jak odpovědět na otázku: „Co to sakra…?“, když vidíme, že někdo dělá něco, co nedává smysl nebo co v nás vyvolává niterné reakce hněvu či odporu.
Existují dva typy posuzování, kterým se věnujeme. Nejjednodušší a obvykle výchozí způsob je posuzovat charakter člověka. Když vidíme, že někdo dělá něco, co považujeme za odporné, hloupé nebo směšné, rychle to přisoudíme tomu, že je odporný, hloupý nebo směšný. To platí zejména tehdy, když někoho neznáme a získáváme o něm představu pouze na základě jeho jednání v daném okamžiku.
Jestliže tedy stojíme ve frontě v obchodě s potravinami a pokladní se mračí a je hrubá na nakupující ve své frontě, můžeme rychle usoudit, že je to protivná, nepříjemná osoba. Její chování přisuzujeme její osobnosti, a ne situaci.
Nebo když si na internetu přečteme něco, co se nám nelíbí, rozhodneme se, že ten, kdo to napsal, je idiot, narcista nebo nějakým jiným způsobem zavrženíhodný člověk. Nevíme o nich nic než ten malý obrázek, který nám byl poskytnut, a na základě toho usoudíme, že jejich charakter postrádá vlastnosti, které považujeme za přijatelné. Reagujeme na tento jejich obraz a přisuzujeme jejich slova nedostatku v jejich osobnosti.
Kdybychom se cíleně snažili zkontrolovat sami sebe během dne a zjistit, jak často je naše mysl v režimu posuzování, možná bychom byli šokováni tím, kolik mentálního prostoru nám posuzování zabírá. A pokud bychom byli upřímní, museli bychom si přiznat, že všechno to negativní posuzování druhých (a sebe sama) nepřispívá ke kvalitě života, kterou bychom si sami přáli. Jsme ponořeni do negativity a je těžké projevit život plný míru, radosti a svobody, když negativnímu věnujeme tolik energie.
Přisuzování činů situaci
Existuje však způsob, jak tento zvyk obrátit naruby. Jsme-li ochotni věnovat určité úsilí změně tohoto paradigmatu, možná zjistíme, že se nám svět otevírá a my začneme cítit více soucitu a empatie k druhým.
Abychom mohli tuto změnu provést, měli bychom se zaměřit na „situační atribuce“, když jsme konfrontováni s druhými, kteří se chovají špatně. To jednoduše znamená, že jsme schopni pozorovat něčí jednání a přemýšlet o tom, co může být příčinou jeho takového chování, místo abychom to automaticky přičítali tomu, že je to protivný člověk.
Stejný scénář ve frontě u pokladny by mohl mít v našem mozku i v naší energii zcela jiný výsledek, kdybychom se o tu ženu začali zajímat. Co se dnes mohlo stát, že je tak nešťastná? Mohla se dozvědět špatnou zprávu o někom blízkém? Mohla zůstat celou noc vzhůru s nemocným dítětem? Když takto zapojíme svůj mozek, dovolíme druhým, aby byli nedokonalí, aniž bychom se uchýlili k odsuzování, které nás před nimi uzavírá.
Když se mi to nedávno stalo v obchodě s potravinami, promluvil jsem k té ženě s úsměvem na tváři. Jednoduše jsem řekla: „Doufám, že se váš den zlepší“. Poprvé se na mě podívala a se slzami v očích mi vysvětlila, že její matka je v domově důchodců několik hodin daleko a že se jí nedaří dobře. Netoužila po ničem jiném než odjet a být s ní. Dokázala jsem ji vyslechnout a projevit soucit, a to je vše, co chtěla. Usmála se na mě a řekla: „Děkuji.“
Kolikrát si takovou příležitost necháme ujít, protože jsme zaneprázdněni vyvozováním soudů o lidech kolem nás? Pokud jsme upřímní, všichni prostě každý den děláme to nejlepší, co můžeme. Některé dny padáme na hubu. V těchto dnech doufáme, že nás někdo uvidí – ne jako hrozného člověka – ale jako někoho, kdo si zaslouží soucit a lásku.
Pokud začneme přeučovat svůj navyklý způsob vynášení soudů o druhých, můžeme otevřít dveře smysluplným vztahům, které obohatí náš život,i životy druhých. Přinejmenším nám to umožní pracovat na rozvoji empatie a soucitu s druhými, kteří se také snaží přijít na kloub tomu, čemu se říká život.
Jděte. Buďte světlem v temném světě.
Každý den máme příležitost být světlem ve světě, zvyšovat vibrační energii kolem sebe a být prostředníkem smíření a uzdravení. Nepromarněme tyto příležitosti vynášením rychlých soudů o druhých, které je i nás udržují v temnotě. Svět potřebuje naše světlo. Jděte. Buďte světlem.
