DAVID BIANCULLI, moderátor:
Tady je FRESH AIR. Jsem David Bianculli, zastupuji Terryho Grosse.
Pokračujeme v naší poctě filmu „Magic Trip“, novému dokumentárnímu filmu o drogové cestě Kena Keseyho autobusem napříč zemí v roce 1964 se skupinou, kterou nazval Merry Pranksters, a nyní se obracíme na samotného Kena Keseyho. Kesey napsal dva romány, které byly v 60. letech velmi populární: „Přelet nad kukaččím hnízdem“ a „Někdy skvělý nápad“.
V té době byl však ještě známější tím, že jako jeden z prvních přinesl experimentální halucinogen LSD z výzkumných laboratoří do kontrakultury. Kesey a jeho přátelé patřili k prvním a nejslavnějším hippies na západním pobřeží. Tom Wolfe ve své knize „The Electric Kool-Aid Acid Test“ popsal eskapády Keseyho a Pranksters, kteří jezdili po zemi ve svém školním autobusu Day-Glo.
Terry Gross v roce 1989 hovořil s Kenem Keseym a zeptal se ho, co si myslí o Wolfeho knize a nakolik je přesná.
Pan KEN KESEY (autor): Ano, je to dobrá kniha. Jo, je to génius. Udělal spoustu těch věcí, byl jenom asi tři týdny. Takové množství dialogů a věrohodnosti pochytil bez diktafonu, aniž by si dělal poznámky v nějakém rozsahu. Prostě se jen velmi pečlivě díval a pamatoval si. Ale víte, má tam svůj vlastní střihový filtr. A tak to, s čím přichází, je součástí mě, ale není to celé – stejně jako Hunter S. Thompson není pořád nabitý a nestřílí samopaly na Johna Denvera. To je taková věc – mediálně zajímavá, ale má v sobě mnohem víc života.
GROSS: Jaký vliv na vás měl „The Electric Kool-Aid Acid Test“? Přimělo to například policii k většímu odhodlání pokusit se tě znovu zatknout?
Pan KESEY: Ano. Ale já jsem se policajtů zas tak moc nebál. „Kool-Aid Acid Test“ má ten efekt, že si řeknou, že jsi Richard Gere a že máš na nose velkou bradavici. A oni to začnou hrát do kamer a pak se z toho brzy stane věc, do které je zamilovaná spousta dospívajících dívek, a pak se na to brzy podíváte taky, až budete šilhat a dívat se na vlastní bradavici.
GROSS: Proč používáte jako analogii bradavici?
PÁN KESEY: No, protože jsem byl mnohem víc, než jak mě zobrazuje Tom Wolfe. A myslím, že to je problém mnoha amerických spisovatelů, a to už dlouho. Víte, Hemingway – ten se opravdu nedostane do potíží, dokud ho neoslní jeho vlastní obraz. Vidí, jak se na něj dívá zbytek Spojených států. A on se přesune, sedne si tam a dívá se taky na sebe. A když se pak snaží vrátit zpátky a vžít se do vlastní kůže, nedokáže se do ní vžít tak dobře jako dřív; přibral.
(Zvuková stopa smíchu)
Pan KESEY: Nemůže se do své kůže znovu obléct. A když píšete, není dobré být příliš pozorován – pokud nechcete žít v New Yorku a nosit bílé šaty.
(zvukový záznam smíchu)
Pan KESEY: Jestli máš opravdu zájem být skutečným, přímým, staromódním spisovatelem, je lepší žít dole v Mississippi jako Faulkner, pracovat v kůlně a být viděn jen jednou za deset let. Myslím, že být pozorovaný vždycky obrátí tvůj pohled zpátky k tobě samému a ty se staneš tak trochu oslepeným svým vlastním vyzařováním.
GROSS: S LSD jste začal díky vládnímu experimentu – experimentálnímu programu, myslím, že to bylo v roce 1959. Byl jste jedním z dobrovolníků, kteří, víte, se dobrovolně přihlásili k užívání této experimentální drogy a nechali ji na sobě testovat. Jak jste se stal dobrovolníkem pro tyto experimenty?
Pan KESEY: Jeden z lidí, kteří byli našimi sousedy, byl – byl to psycholog. A ten se měl jednoho dne objevit a prostě opravdu – neměl na to společné vlasy a říká, nechtěl by mě ještě někdo vystřídat? A já jsem v té době trénoval na olympiádu. Dostal jsem se jako náhradník do olympijského týmu v roce 1960 a byl jsem…
GROSS: Jako zápasník?
Pan KESEY: Ano, jako zápasník. Nikdy jsem nebyl opilý pivem, víte, natož abych bral nějaké drogy. Ale tohle je americká vláda. Řekli, pojďte sem. Právě jsme objevili nové místo ve vesmíru a chceme, aby tam někdo šel a prohlédl si ho, a my to nechceme udělat. Chceme najmout vás, studenty. A já jsem byl jedním z asi 140, kteří se nakonec ukázali. Bylo to sponzorované CIA.
Dlouho jsem tomu nevěřil. No, Allen Ginsberg říká, víte, kdo to platil? Byla to CIA. Říkám, aha, ne, Allene, ty jsi prostě paranoidní. Ale nakonec sehnal všechny ty zatracené záznamy a skutečně se ukázalo, že to dělala CIA. A nedělala to proto, aby se pokusila vyléčit šílené lidi, což jsme si mysleli. Dělalo se to proto, aby se lidé zbláznili – aby je oslabilo a bylo možné je dostat pod kontrolu vyšetřovatelů.
Na to jsme přišli až po 20 letech. A do té doby vláda řekla: OK, zastavte ten experiment. Všechny tyhle pokusné králíky, které jsme poslali do vesmíru, přiveďte zpátky dolů a už je tam nikdy nepouštějte, protože se nám nelíbí jejich pohled.
GROSS: Vzpomínáte si, jaká byla vaše úplně první cesta, když jste byl dobrovolníkem v tomto vládním programu? A jakou jste na ni dostal přípravu? Dostal jste nějakou?
PÁN KESEY: Vůbec žádnou, kromě toho, že jsem četl malý článek v časopise Life o tom, jak to dávali kočkám, a kočky se bály myší, jakmile dostaly LSD. Ale myslím, že se to připravovalo už dlouho. Víte, znal jsem Bibli. Znal jsem Bhagavadgítu. Znal jsem Daodejing. Četl jsem Cestu na Východ od Hermanna Hesse, která nám dala duchovní základ, takže tyto jevy, které se nám děly, měly něco, s čím jsme se mohli ztotožnit. Shodou okolností jsme přišli v době, kdy se dělo nejen hodně věcí z chemického hlediska, ale i spousta nových změn v hudbě a ve filmu. Burroughs právě začínal dělat svou práci v literatuře a bylo tu hnutí, jehož jsme byli součástí.
GROSS: Mm-hmm.
Pan KESEY: A bylo to vzrušující. Bylo to úžasné.
GROSS: Jaká ale byla ta úplně první cesta v experimentálních podmínkách?
Pan KESEY: Úžasné, člověče.
(zvukový záznam smíchu)
Pan KESEY: Bylo to skvělé. Najednou jsme si uvědomili, že na tomhle světě je mnohem víc, než jsme si dřív mysleli. Myslím, víte – protože se na to často ptám. Už je to asi dvacet let a lidi se pořád vracejí a ptají se, co si o tom myslíte? A já – jedna z věcí, která z toho podle mě vyplynula, je, že je tu prostor. Nemusíme být všichni stejní. Nemusíme mít baptisty od pobřeží k pobřeží. Můžeme k tomu přidat buddhisty a křesťany a lidi, kteří si myslí něco úplně divného o irských skřítcích – že v tomto vesmíru je duchovně místo pro všechny.
GROSS: Byl jste mezi prvními lidmi, kteří LSD vynesli z klinického prostředí a používali ho ve společnosti. Jak jste ji poprvé dostal ven?
PÁN KESEY: Z nemocnice?
GROSS: Ano.
(zvukový záznam smíchu)
Pan KESEY: Ooh, no, poté, co jsem prošel těmi experimenty s drogami a byl jsem v té malé místnosti v nemocnici, díval jsem se malým okénkem na lidi venku, kteří byli obyčejní cvoci – nebyli to studenti, kteří procházeli experimenty – díval jsem se na ně svýma šílenýma očima. Viděl jsem, že ti lidé mají něco za sebou a že je v tom pravda, která lidem uniká. A tak jsem se dostal k napsání Kukaččího hnízda. Dostal jsem práci v blázinci, pracoval jsem od půlnoci do osmi, psal tu knihu a staral se o ty pacienty na jednom oddělení a získal spoustu dobrých přátel – některé mám dodnes. A zjistil jsem, že můj klíč otevírá spoustu dveří do ordinací lékařů, kde se ty léky uchovávaly.
(zvukový záznam smíchu)
Pan KESEY: To je jak.
GROSS: Hm. A pak jste měl přátele, kteří to dokázali vyrobit ve svých vlastních laboratořích.
Pan KESEY: Jo, ale nikdy to nebylo tak dobré jako ty dobré vládní věci. To vláda – CIA má vždycky ty nejlepší věci.
GROSS: Teď jste zmínil „Kukaččí hnízdo“. A mě by zajímalo, když jste pracoval na psychiatrickém oddělení, na kterém je „Kukaččí hnízdo“ založeno, a myslím, že jste tam občas chodil sjetý halucinogeny. Myslíš si, že jsi nakonec při psaní „Kukaččího hnízda“ svým způsobem promítal své zážitky jako, cituji, zdravý člověk sjetý drogami – promítal jsi tyto zážitky na lidi, kteří možná měli vážné problémy?
Pan KESEY: No, ti lidé měli vážné problémy. Myslím tím, že jsem viděl lidi, kteří měli halucinace, a lidi ve špatném stavu.
GROSS: Mm-hmm.
Pan KESEY: Nenechte se mýlit – být blázen je bolestivé. A být blázen je peklo, ať už ho získáte po užití drogy, nebo se vám to stane proto, že se prostě snažíte vést americký způsob života a ten vám neustále podkopává nohy. Ať tak či onak, je to pro vás peklo. A není na tom nic, co by bylo zábavné, a rozhodně to nedoporučuji. Je to optika, kterou jsem se na věci díval, ale je to těžké na oči. Ale myslím, že jsem měl velmi správný pohled, a mnohem bližší, než měla spousta lékařů.
Víte, v té době bylo všechno freudovské. Pokud jste byli v nepořádku, bylo to kvůli něčemu, co se vám stalo, když jste byli v dětství na záchodě. A s těmi zážitky, a tím nemyslím jen zážitky s drogami; dělo se spousta dalších věcí, které to zdůrazňovaly.
To samé říkala i hudba Johna Coltranea. Říkala, že něco není v pořádku a že nás to trochu vytáčí, a to nás vytáčí natolik, že máme halucinace, ať už jsme to prosazovali sami, nebo nám to bylo vnucováno – o tom teď nechci polemizovat. Ale když jsem – já jsem se cítil tak dobře, když jsem tam byl celou noc, když jsem věděl, že mám na sobě zelenou uniformu a – myslím bílou uniformu místo zelené, abych mohl ráno odejít a jít domů. Jinak mezi mnou a těmi lidmi, které zavírali, nebyl takový rozdíl.
GROSS: Mm-hmm.
PÁN KESEY: Dalo mi to empatii, na kterou bych nikdy nepřišel. Lepší příklad je, že ty první tři stránky Kukaččího hnízda byly napsány na peyotlu. A já neznám žádné indiány, nevím, odkud ten indián pochází. Vždycky jsem cítil pokoru před tou postavou. Bez postavy toho indiána je ta kniha melodrama. Víte, je to přímý souboj mezi McMurphym a velkou sestrou. S vědomím toho indiána, který to filtruje, je to výjimečné.
GROSS: Už jste se vzdal drog? Nebo, já nevím, možná bych se na to neměl ptát, ale…
PÁN KESEY: Teď jsme se do toho pustili, pokračujte.
(zvukový záznam smíchu)
GROSS: Bereš je ještě vůbec, nebo…?
PÁN KESEY: Při náboženských příležitostech, ano.
GROSS: Mm-hmm.
Pan KESEY: Rád chodím na Velikonoce na horu a mám pocit znovuzrození. Někteří lidé běhají. Někteří lidé meditují. Víte, někteří lidé se šlehají po zádech, existuje – každý má svůj vlastní způsob, jak se snaží nahlédnout za závoj. A tohle je právě ten, na který jsem náhodou přišel. Moje metafora je taková, že nepotřebujete obrovskou ladičku. Dříve jsme si mysleli – mívali jsme osm stop dlouhou a dva tisíce kilogramů vážící ladičku, jen abychom našli střední C. Ale teď stačí malá, drobná ladička, třeba jednou za rok. Ale ne, neznám už nikoho, kdo by se opravdu chodil trhat.
GROSS: V jakém okamžiku ses rozhodl vzdát se života typu Pranksters? Slyšel jsem, že ostatní Pranksters jeli na Woodstock. Ty jsi tam jít nechtěl. A když se vrátili, přišli k ceduli vyvěšené na tvé příjezdové cestě, na které bylo jen napsáno:
Pan KESEY: No, když se vydali do Woodstocku, bylo tam 61 lidí. A když odjeli, šel jsem nahoru – a my bydlíme ve stodole; pořád bydlíme ve stejné stodole. Opravili jsme ji a je to docela pěkné místo. Ale v té době bylo na půdě stodoly ještě seno. A zjistil jsem, že – jedna z těch malých hipísáckých skrýší, kam se zahrabali se svými rozhrkanými starými spacáky a výtiskem časopisu Zap. A přímo dole v balíku sena byla zapíchnutá svíčka, která shořela až na seno, než zhasla. A já si říkal, hele, osvěta je jedna věc, ale být takhle odvázaný je – můj děda by je tam nepustil a můj praděda taky ne, a jsou určité věci, které mají přednost před osvětou.
GROSS: A tehdy jste v podstatě všechny poslal domů.
Pan KESEY: Jo.
GROSS: Kene Kesey, moc vám děkuji za rozhovor.
Pan KESEY: Dobře. Uklidněte se.
BIANCULLI: Ken Kesey v rozhovoru s Terrym Grossem v roce 1989. Zemřel v roce 2001.
Nový dokumentární film o jeho kultovním výletu autobusem, který využívá restaurované záběry natočené Keseym a jeho přáteli, se jmenuje „Magický výlet: Ken Kesey’s Search for a Kool Place“.
Příště jazzový kritik Kevin Whitehead recenzuje nové CD, které vydal vibrafonista Gary Burton.
Toto je FRESH AIR.
(Soundbite of music)
Copyright © 2011 NPR. Všechna práva vyhrazena. Další informace naleznete na našich webových stránkách s podmínkami použití a oprávněními na adrese www.npr.org.
Přepisy NPR jsou vytvářeny ve spěšném termínu společností Verb8tm, Inc, která je smluvním partnerem NPR, a vznikají pomocí vlastního procesu přepisu vyvinutého společně s NPR. Tento text nemusí být v konečné podobě a může být v budoucnu aktualizován nebo upraven. Přesnost a dostupnost se mohou lišit. Autoritativním záznamem pořadů NPR je zvukový záznam.
