Láhaur

O historii osídlení před muslimským obdobím je známo jen málo. Hinduistická legenda připisuje založení Láhauru Lávovi neboli Lóhovi, synovi Rámy, po němž prý bylo město pojmenováno Lóhávar. Město „Labokla“ zmiňované v Ptolemaiově Průvodci zeměpisem z 2. století mohlo být Láhaurem.

Město mělo bouřlivou historii. V letech 1163-1186 bylo hlavním městem dynastie Ghaznavidů. V roce 1241 vyplenila Láhaur mongolská armáda. Během 14. století bylo město opakovaně napadáno Mongoly až do roku 1398, kdy se dostalo pod kontrolu turkického dobyvatele Timura. V roce 1524 jej dobyla mughalská vojska Bábura. To znamenalo začátek zlatého věku Láhauru za vlády mughalské dynastie, kdy bylo město často místem královské rezidence. Za vlády Šáhdžahána (1628-58) bylo město značně rozšířeno, ale za vlády jeho nástupce Aurangzeba jeho význam upadal.

Po Aurangzebově smrti (1707) byl Láhaur vystaven mocenskému boji mezi mughalskými vládci a sikhskými povstalci. Po vpádu Nádira Šáha v polovině 18. století se Láhaur stal výspou íránské říše. Brzy však bylo spojeno s vzestupem sikhů a za vlády Ranjita Singha (1799-1839) se opět stalo sídlem mocné vlády. Po Singhově smrti město rychle upadalo a v roce 1849 přešlo pod britskou správu. Po získání nezávislosti indického subkontinentu v roce 1947 se Láhaur stal hlavním městem provincie Západní Paňdžáb; v roce 1955 se stal hlavním městem nově vytvořené provincie Západní Pákistán, která byla v roce 1970 obnovena jako provincie Paňdžáb.

Lahore se skládá ze staré městské části, kterou na jihovýchodě lemují novější obchodní, průmyslové a obytné oblasti, jež jsou zase obklopeny předměstími. Staré město bylo kdysi obehnáno hradbami a příkopem, ale tyto stavby byly, s výjimkou severní části, nahrazeny parky. Okružní cesta kolem hradeb umožňuje přístup do starého města 13 branami. Mezi pozoruhodné stavby ve starém městě patří mešita Wazīr Khān (1634) a pevnost Lahore Fort. Pevnost, opevněný komplex o rozloze asi 36 akrů (14,5 ha), je nádherným příkladem mughalské architektury; částečně ji nechal postavit Akbar (vládl 1556-1605) a další tři císaři ji rozšířili. Mešita i pevnost jsou vyzdobeny mramorem a kaší neboli enkaustickými dlaždicemi. K dalším historickým památkám patří Bādshāhī (Císařská) mešita, kterou nechal postavit Aurangzeb a která je dodnes jednou z největších mešit na světě; 14 stop vysoká (4.3 metry dlouhá Zamzama neboli Zam-Zammah, dělo, které je zvěčněno (spolu s dalšími detaily města) v románu Rudyarda Kiplinga Kim (1901); budovy a mauzoleum Ranjita Singha; zahrady Shāhdara s hrobkou mughalského císaře Jahāngīra a nádherná zahrada Shālīmār, kterou v roce 1642 založil Shāh Jahān východně od města jako útočiště pro královskou rodinu. Džahánovo útočiště tvoří asi 80 akrů (32 hektarů) terasovitých, zdí obehnaných zahrad s přibližně 450 fontánami. Pevnost a zahrada Shālīmār byly v roce 1981 společně zařazeny na seznam světového dědictví UNESCO.

Významné vzdělávací centrum Láhaur je sídlem Paňdžábské univerzity (1882), která je nejstarší univerzitou v Pákistánu. V blízkosti univerzity se nachází Láhaurské muzeum (1864), které uchovává eklektické sbírky uměleckých a historických předmětů. Ve městě se nachází také Univerzita inženýrství a technologie v Láhauru (1961) a řada dalších vysokých škol a institutů.

Láhaur je přední obchodní, bankovní a průmyslové centrum. Nejdůležitějším průmyslovým odvětvím je textilní průmysl, ale je zde i mnoho gumárenských továren a také železárny, ocelárny a další závody. Železniční a letecké spojení spojuje Láhaur s dalšími velkými městy Pákistánu. Počet obyvatel. (odhad z roku 2005) městská aglomerace, 6 289 000,

.