Sara Ariel Wong for NPR
Po léta, přijímací kancelář Harvardovy univerzity dává „tip“ studentům z dědictví, tedy studentům, jejichž alespoň jeden rodič absolvoval Harvard nebo Radcliffe, její bývalou sesterskou školu.
Velikost a povaha tohoto „tipu“ byla oficiálně nejasná – dokud federální soudce nepřinutil Harvard poskytnout údaje o přijímacím řízení za šest let. Toto odhalení přišlo před nedávno skončeným federálním soudním procesem, v němž Harvard stál obviněn z diskriminace asijsko-amerických uchazečů. Odborné analýzy údajů Harvardu, které vypracovaly obě strany soudního sporu, se v mnoha bodech neshodují; obě však tvrdí, že preference dědictví mohou mít velký význam. A není to jen případ Harvardu.
Podle průzkumu Inside Higher Ed z roku 2018 mezi řediteli přijímacích řízení považuje dědický status za faktor při přijímání 42 % soukromých institucí a 6 % veřejných institucí.
Na Kolumbijské univerzitě může dědický status poskytnout „mírnou výhodu“, pokud soutěží podobně kvalifikovaní uchazeči. Je tomu tak i na University of Virginia.
Dalšími školami, které zohledňují dědictví, jsou podle společného souboru dat jednotlivých institucí Auburn University, University of Tennessee, Knoxville, Indiana University, Bloomington, University of Alabama a Stanford University.
Na rozdíl od Harvardu však stále není jasné, jak přesně jednotlivé školy dědictví v přijímacím řízení využívají.
Dnes Harvard a další elitní americké univerzity tvrdí, že se spoléhají na status dědictví stejným způsobem, jakým využívají rasu nebo jiné charakteristiky studentů: jako prostředek k podpoře zdravého a rozmanitého kampusu a komunity absolventů.
Kritici tvrdí, že tato praxe má tendenci zvýhodňovat bohaté bílé studenty a že její ukončení by mohlo pomoci uvolnit místo studentům, kteří z prestižního titulu mohou vytěžit více.
Historie dědictví
Předávání dědictví se datuje sto let zpět a má společnou historii s rasovými preferencemi. Ve dvacátých letech 20. století se o místo na amerických univerzitách, jako je Harvard, ucházela nová kohorta studentů – mnozí z nich byli Židé a/nebo přistěhovalci – a ve službách aspirantů na tzv.“
Dnes nejméně pět z deseti nejlepších světových univerzit (MIT, Caltech, Oxford, Cambridge a Kalifornská univerzita v Berkeley) výslovně nepřipouští při rozhodování o přijetí preferenci dědictví a některé americké školy svou politiku dědictví zrušily.
Do roku 2004 Texaská univerzita A&M zvýhodňovala uchazeče s dědictvím čtyřmi body na stobodové stupnici. Škola však tuto praxi ukončila poté, co byla kritizována za to, že zachovává preferenci dědictví, i když přestala při přijímání zohledňovat rasu. Kalifornská univerzita a Georgijská univerzita rovněž ukončily preferenci dědictví poté, co se rozhodly nezohledňovat rasu.
„Pokud jste nemohli poskytnout váhu jedné skupině, na jakém základě byste mohli ospravedlnit její poskytnutí jiné skupině?“
„Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Delmer D. Dunn, administrátor Georgijské univerzity, řekl v roce 2004 časopisu The Chronicle of Higher Education.
Harvard však při přijímání bere v úvahu rasu a svou politiku dědictví obhajuje z více důvodů. Rakesh Khurana, děkan vysoké školy, ve své výpovědi uvedl, že preference dědictví může podpořit jiný druh diverzity: umístění lidí s hlubokou harvardskou zkušeností vedle těch, kteří ji nemají.
Někteří naznačují, že dobře situované, vícegenerační harvardské rodiny také častěji platí vyšší školné a dávají více peněz, což pomáhá udržet školu bez školného – nebo téměř bez něj – pro rodiny vydělávající méně než 150 000 dolarů ročně.
Přijímací komise dále argumentovala tím, že zohlednění dědictví „pomáhá upevnit silné vazby mezi univerzitou a jejími absolventy“. V červnovém podání se uvádí, že univerzita je závislá na absolventech při „pohovorech s uchazeči“ a při „finanční podpoře“, a uvedla, že univerzitě by v případě ukončení této politiky vznikly „značné náklady“ – pravděpodobně v podobě darů.
Skupina Students For Fair Admissions (Studenti za spravedlivé přijímání), která Harvard žaluje, se však brání a odvolává se na četné studie, které ukazují, že upřednostňování dědictví nevede ke zvýšení darů.
„Je to složitá etická otázka.“
Dnes podle Harvardu tvoří zdědění studenti asi 14 procent populace vysokoškoláků.
Analýza, kterou si nechala vypracovat organizace Students For Fair Admissions, zjistila, že v letech 2009 až 2015 byli zdědění uchazeči přijímáni v míře téměř 34 procent. Podle této zprávy je to více než pětkrát více než u studentů, kteří nejsou dědici, za stejné šestileté období: pouhých 5,9 procenta.
Analýza z roku 2013, kterou provedl vlastní Úřad pro institucionální výzkum Harvardu, zjistila, že status dědictví přináší 40procentní výhodu přijetí, ale hlavně pro studenty, kteří již patří mezi nejžádanější uchazeče.
Nový prezident Harvardu Lawrence Bacow v červenci prohlásil, že mnoho uchazečů s dědictvím již patří mezi nejžádanější uchazeče.
„Jejich přihlášky bývají dobře sestavené,“ řekl Bacow. „Mají hluboké znalosti o instituci. Je to tedy skupina, která se vybírá sama a která jako skupina podle téměř všech měřítek vypadá velmi, velmi dobře ve srovnání s širší skupinou uchazečů.“
Kritici této praxe s Bacowem souhlasí – a tvrdí, že jakákoli politika upřednostňování dědictví se proto rovná dvojímu zvýhodnění již privilegovaných studentů.
Myšlenka poskytnout této skupině studentů jakoukoli další výsadu připadá Evanovi Manderymu, který Harvard absolvoval v roce 1989, „šílená“.
„Je to složitá etická otázka – zda by znevýhodnění v důsledku náhody narození mělo být v přijímacím řízení kompenzováno,“ řekl Mandery, který vyučuje na John Jay College v New Yorku. „Neexistuje však žádný věrohodný morální požadavek, aby vám náhody narození, které vás zvýhodňují – jako například to, že jste muž, nebo to, že jste běloch, nebo to, že jste bohatý běloch – poskytovaly další výhodu.“
.
