Jazyky
Chorvati mluví chorvatsky, což je jihoslovanský jazyk z indoevropské rodiny. Chorvatština je dosti podobná srbštině a bosenštině, ale politický vývoj po rozpadu Jugoslávie podnítil tyto tři etnické skupiny ke zdůrazňování rozdílů mezi jejich jazyky. Nejzřetelnějším rozdílem mezi chorvatskou a srbskou variantou jazyka, který se dříve nazýval srbochorvatština, je písmo, přičemž chorvatština se píše latinkou a srbština cyrilicí. Rozdíly se objevují také v gramatice a výslovnosti, stejně jako výraznější rozdíly ve slovní zásobě, které částečně vyplývají z rozdílných historických vzorců cizí nadvlády. U Chorvatů se tak objevuje německá, maďarská a (v Dalmácii a na Istrii) italská slovní zásoba, zatímco v řeči Srbů se projevují turecké a ruské vlivy. Kromě toho existovala různá hnutí za „vyčištění“ chorvatského jazyka, která vedla k dalším rozdílům.
Další jazykové rozdíly, odrážející dědictví historie i vliv geografie, můžeme slyšet v pestré směsici regionálních nářečí a subdialektů, které přežívají dodnes. Standardní chorvatský spisovný jazyk, jehož základem je štokavské nářečí, vznikl ve druhé polovině 19. století jako výsledek snahy o sjednocení všech jihoslovanských národů. Ačkoli Chorvaté mluvili (a dodnes mluví) všemi třemi hlavními větvemi srbochorvatštiny (štokavštinou, čakavštinou a kajkavštinou), štokavské nářečí bylo nejrozšířenější v chorvatských oblastech východní Slavonie, jadranského přímoří od Makarské po Dubrovník, v Hercegovině a také v Černé Hoře a Srbsku. Proto si jej osvojili přední chorvatští národní intelektuálové 19. století.
