Nepřipadá vám ale myšlenka sebelásky, sebepřijetí, a dokonce i soucitu se sebou samým trochu požitkářská? Nechápejte mě špatně, když vidím, že někdo zuřivě vlastní to, co má – včetně konkrétních „nedostatků“, které ho ve skutečnosti dělají přesvědčivějším, zranitelnějším, přitažlivějším a zajímavějším -, cítím z toho sílu a autenticitu. A nic z toho mi nepřipadá vychloubačné nebo sobecké.
Ale když jde o mě, nemohu se zbavit pocitu, že chci počkat, až mi bude trochu lépe, než se zaměřím na soucit se sebou samým. Což je pravděpodobně důvod, proč jsem skončil na území C-studenta, když jsem testoval svůj soucit se sebou pomocí kvízu v The New York Times (převzatého z výzkumu doktorky Kristin Neffové).
Verdikt: „Máte střední úroveň soucitu se sebou, ale prospělo by vám trochu se zamyslet nad tím, jak být k sobě laskavý. Vyzkoušejte si písemné cvičení, ve kterém napíšete, kdy jste se potýkali s problémy nebo selhali a jak jste se cítili sami se sebou. Nyní se zamyslete nad tím, jak byste se ve stejné situaci chovali k blízkému příteli.“
Jistěže bych se s přítelem cítil lépe. Ale nechat se z něčeho vysekat, mám-li být upřímná, mi připadá prostě líné.
Podle Neffova výzkumu je však můj přístup (a hádám, že nejsem jediná, protože výzkumy Brené Brownové o studu se trvale objevují na žebříčcích bestsellerů) nejen bolestivý, ale nepřináší ani nejlepší výsledky.
Takto Neff definuje soucit se sebou samým: „
„Zatímco motivační síla sebekritiky pochází ze strachu, motivační síla soucitu se sebou pochází z lásky. Když nám na sobě záleží, budeme se snažit změnit jakékoli chování, které nám škodí.“ -Kristin Neff, PhD
Také říká, že pokud jste jako já a nepřekypujete soucitem se sebou, jen následujete normy naší kultury (což znamená, že můžete také pracovat na tom, abyste je nenásledovali). „Důvodem číslo jedna, který lidé uvádějí, proč nejsou více soucitní sami k sobě, je, že se bojí, že když budou na sebe příliš mírní, nechají si všechno líbit. Skutečně věří, že jejich vnitřní soudce hraje zásadní roli v tom, aby je udržel na uzdě a na správné cestě. Jinými slovy, pletou si soucit se sebou samým s požitkářstvím.“
A ten hlas, který mi říká, že bych se měl prostě zlepšit, než přepnu do módu sebelásky, ve skutečnosti odhaluje skryté přesvědčení, že vnitřní tvrdý dril musí udělat „pořádnou práci“, než si budu moci dopřát pozitivní pocity.
I z čistě produktivního hlediska je tento druh myšlení ve skutečnosti smrtelně chybný, tvrdí Neff. „Zatímco motivační síla sebekritiky pochází ze strachu, motivační síla soucitu se sebou pochází z lásky. Když nám na sobě záleží, budeme se snažit změnit jakékoli chování, které nám škodí. Budeme také mnohem pravděpodobněji přiznávat tyto oblasti potřebné změny, protože je emočně bezpečnější vidět se jasně,“ říká. „Pokud jsme k sobě přísně sebekritičtí, pravděpodobně před sebou budeme skrývat pravdu – nebo ještě lépe – budeme své problémy svádět na někoho jiného, abychom se vyhnuli sebeobviňování. Pokud je však bezpečné přiznat si vlastní chyby, můžeme jasněji vidět oblasti, na kterých je třeba zapracovat.“
Takže to vypadá, že si budu muset přidat pár lístečků na zrcadlo v koupelně, aby se toto poselství dostalo do mého mozku, který se snaží být pozorný. Jako u všeho, možná na začátek trochu Mary Oliverové:
„Kdy budeš mít trochu soucitu pro
každou jemnou věc
, která chodí po světě,
včetně tebe?“
Další způsob, jak vyléčit stud za tělo a zvýšit sebepřijetí: vyfoťte se nazí, jak zjistila jedna redaktorka Well+Good. Nebo se prostě můžete inspirovat královnou sebelásky Ariane Grande.
