Měření tělesné teploty pomocí tympanického teploměru

Úvod

Tělesná teplota je jedním z klíčových fyziologických pozorování, která by měla být zaznamenána při přijetí pacienta do nemocnice a pravidelně sledována podle klinických potřeb. Nepatrné změny tělesné teploty mohou být známkou akutního onemocnění a jsou důležitou součástí Národního skóre včasného varování 2 (NEWS2) (Royal College of Physicians, 2017).

Sestry musí vědět, jak přesně a spolehlivě měřit tělesnou teplotu, protože nepřesné výsledky mohou ovlivnit diagnózu a léčbu, vést k neodhalení zhoršení stavu pacienta a ohrozit bezpečnost pacienta (McCallum a Higgins, 2012). Je proto důležité, aby sestry rozuměly významu abnormálních hodnot teploty a při delegování tohoto úkolu na neregistrované pracovníky zajistily, aby byli kompetentní a věděli, kdy mají nahlásit obavy.

Regulace tělesné teploty

Tělesná teplota je regulována termoregulačním centrem v hypotalamu prostřednictvím různých fyziologických mechanismů, jako je pocení, dilatace/konstrikce periferních cév a třes (Waugh a Grant, 2018). Tělesná teplota se zvyšuje a snižuje v souladu se zvyšováním a snižováním rychlosti metabolismu. Teplo se uvolňuje v obdobích zvýšené metabolické aktivity, například při činnosti kosterního svalstva, jater a trávicích orgánů. Třes – opakovaná svalová aktivita – zvyšuje produkci tepla, když existuje možnost, že by tělesná teplota mohla klesnout pod normál.

Teplo se z těla ztrácí čtyřmi způsoby:

• Sáláním – pohyb tepla z exponovaných částí těla s vyšší teplotou do okolí s nižší teplotou. Jedná se o nejběžnější mechanismus ztráty tepla;
• Konvekce – přenos tepla z těla prouděním nebo pohybem vzduchu, například při sezení před ventilátorem;
• Kondukce – přenos tepla v důsledku přímého kontaktu s chladnějšími povrchy, například při ležení na studeném povrchu;
• Vypařování – pocení (Waugh a Grant, 2018).

Normální hodnoty

Tělesná teplota představuje rovnováhu mezi produkcí a ztrátou tepla a za normální tělesnou teplotu se obecně považuje 36,9 °C – optimální teplota potřebná k udržení aktivity enzymů nutných pro metabolismus. Ve zdraví se však může pohybovat v rozmezí 36,0-37,5 °C (Dougherty a Lister, 2015) a k jejímu mírnému zvýšení může dojít večer, během cvičení a u žen po ovulaci (Waugh a Grant, 2018). V rámečku 1 jsou uvedeny pojmy používané k popisu tělesné teploty.

NEWS2

NEWS2 je založena na jednoduchém souhrnném skórovacím systému, v němž se měření fyziologických příznaků, včetně teploty, přiděluje skóre; dalšími příznaky jsou dechová frekvence, saturace kyslíkem, systolický krevní tlak, tepová frekvence a úroveň vědomí nebo nová zmatenost (RCP, 2017). Abnormální hodnoty teploty mimo rozmezí 36,0-38,0 °C (RCP, 2017) jsou významným nálezem, který vybízí ke zvýšené frekvenci monitorování i k reakci registrované zdravotní sestry (tabulka 1).

Příčiny pyrexie

Příčin pyrexie je celá řada, mj:

• Infekce;
• Vysoká okolní teplota – teplo a vlhkost prostředí mohou snížit množství tepla ztraceného kůží;
• Drogy – deriváty amfetaminu, jako je methylendioxymetamfetamin (MDMA nebo „extáze“) a anestetika, mohou způsobit maligní hyperpyrexii;
• Cévní mozková příhoda zahrnující poškození hypotalamu;
• Srdeční zástava – pyrexie je běžná v prvních 48 hodinách po srdeční zástavě (Nolan et al, 2015);
• Zvýšená svalová aktivita po namáhavém cvičení nebo při dlouhodobých záchvatech;
• Endokrinní poruchy, např. bouře štítné žlázy;
• Infarkt myokardu při zánětlivé reakci na poškození srdečního svalu.

Někdy se u pacientů objevuje pyrexie neznámého původu; jedná se o trvale zvýšenou tělesnou teplotu >37,5 °C po dobu více než dvou týdnů bez stanovení diagnózy, přestože byla vyšetřena.

Sepse a teplota

Bývá mylná představa, že pacienti se sepsí budou mít vždy pyrexii. Například u dospělých je u pacienta s podezřením na sepsi teplota <36,o °C považována za varovný příznak s jantarovým praporkem, který vyžaduje okamžitou kontrolu.

U dětí <5 let s podezřením na sepsi je teplota <36,0 °C považována za varovný příznak s červeným praporkem.

Příčiny podchlazení

Příčin podchlazení je celá řada, mj:

• Vystavení chladnému prostředí, například ponoření do studené vody;
• Příčinná onemocnění, jako je hypotyreóza, jaterní encefalopatie a cerebrovaskulární nehoda;
• Sociální faktory včetně špatného ubytování/nedostatečného vytápění, podvýživy nebo zneužívání alkoholu;
• Popáleniny, které mohou vést k nadměrným tepelným ztrátám.

Děti (vzhledem k jejich nezralému regulačnímu systému) a starší lidé (vzhledem ke změněným termoregulačním mechanismům) jsou ohroženi hypotermií.

Někdy může být hypotermie vyvolána během některých typů kardiochirurgických operací, kdy se používá k ochraně mozku před obdobím nízkého průtoku krve. Cílená regulace teploty (dříve nazývaná terapeutická hypotermie) používaná po kardiopulmonální zástavě, kdy pacient zůstává v kómatu, aby byl mozek chráněn před nízkým průtokem krve, je stále častější (Nolan et al, 2015).

Měření teploty

Mezi indikace měření tělesné teploty patří např:

• Základní pozorování při přijetí/první konzultaci a jako součást hodnocení NEWS2;
• Rutinní pozorování u lůžka a dalších životních funkcí, které pomáhá včas odhalit akutní onemocnění a zhoršení stavu;
• Pozorování související s transfuzí krevních derivátů k odhalení známek transfuzní reakce;
• Ohodnocení při akutním onemocnění jako součást přístupu ABCDE. Sestry by měly manuálně kontrolovat teplotu kůže jako součást hodnocení oběhu (C) – chladné periferie mohou indikovat oběhový šok – a měřit tělesnou teplotu jako součást expozice (E);
• Jako součást hodnocení NEWS2.

Frekvence měření

Národní institut pro zdraví a excelenci v péči (2007) doporučuje, aby u dospělých pacientů v akutních nemocnicích byla fyziologická pozorování, včetně tělesné teploty, zaznamenána při prvním posouzení nebo přijetí a následně monitorována nejméně každých 12 hodin, pokud nebylo na vyšší úrovni rozhodnuto o zvýšení nebo snížení frekvence monitorování.

Metody měření tělesné teploty

Mezi metody měření tělesné teploty patří např:

• Tympanický teploměr – běžně používaný v klinické praxi (obr. 1);
• Jednorázový chemický bodový teploměr – běžně používaný u kojenců a malých dětí;
• Rektální teploměr – často používaný při podezření na podchlazení;
• Ezofageální/nasofaryngeální sondy, sonda do močového měchýře nebo katétr do plicní tepny: spolehlivé metody, ale obvykle se používají pouze na jednotkách intenzivní péče.

Přední chemické teploměry jsou nespolehlivé a zdravotničtí pracovníci by je neměli používat (NICE, 2019).

Pro po sobě jdoucí měření teploty by mělo být použito a zdokumentováno stejné místo, protože přepínání mezi místy může vést k naměřeným hodnotám, které je obtížné interpretovat (Jevon a Joshi, 2020).

Měření tympanické teploty

Tympanická membrána má stejné krční zásobení jako hypotalamus: měření teploty tympanické membrány, a proto odráží teplotu jádra (Jevon a Joshi, 2020).

Při používání tympanického teploměru je třeba dbát opatrnosti, protože špatná technika může způsobit nepřesnost měření. Teplotní rozdíly mezi otvorem zvukovodu a bubínkem mohou činit až 2,8 °C (Jevon a Joshi, 2020).

Pro zajištění přesného měření teploty by měla být sonda tympanometru umístěna tak, aby dobře zapadla do zvukovodu. Tím se zabrání vniknutí okolního vzduchu do otvoru zvukovodu, což vede k falešně nízkému měření teploty. Přesnost měření může ovlivnit velikost zevního zvukovodu, přítomnost cerumenu (ušního mazu), technika obsluhy a poloha pacienta.

Arslan et al (2011) zjistili, že hodnoty naměřené tympanickým teploměrem u pacientů, kteří leželi na jednom uchu, byly v tomto uchu výrazně vyšší než v uchu exponovaném. Studie se zúčastnilo 68 zdravých mladých lidí, kteří neměli žádné známky výtoku nebo infekce ucha nebo infekce horních cest dýchacích. Dougherty a Lister (2015) doporučují, aby pacienti před měřením teploty tympanickým teploměrem neleželi 20 minut na boku.

Prevence infekcí

Teploměr je důležitým nástrojem pro klinické hodnocení, ale může dojít k jeho kontaminaci mikroorganismy. Dodržování místních zásad prevence a kontroly infekcí, včetně čištění zařízení, je nezbytné. Pro tento postup nejsou rutinně vyžadovány nesterilní rukavice. Sestry musí posuzovat jednotlivé pacienty z hlediska rizika expozice krvi a tělním tekutinám (Royal College of Nursing, 2020) a být si vědomy místních zásad pro používání rukavic.

Postup s použitím elektronického tympanického teploměru

Vybavení:

• Elektronický tympanický teploměr, který byl vyčištěn a udržován v souladu s místními zásadami;
• Čistá jednorázová špička sondy;
• Sáček na odpad.

1. Dekontaminujte ruce a sestavte vybavení.
2. Představte se pacientovi, vysvětlete mu postup a získejte jeho souhlas.
3. Ujistěte se, které ucho bylo použito pro předchozí měření, a pro další měření použijte stejné ucho.
4. Ujistěte se, že je pacient v pohodlné poloze.
5. Dekontaminujte si ruce.
6. Zkontrolujte zvukovod, zda se v něm nevyskytují problémy, které by mohly ovlivnit přesnost měření, včetně přítomnosti cerumenu, výtoku z ucha a cizích těles. Pokud zjistíte problém, vyberte jiné místo a své obavy zdokumentujte a nahlaste.
7. Zapněte elektronický teploměr a nasaďte nový hrot sondy podle doporučení výrobce (Obr. 2a).
8. Jemně vytáhněte ušní boltec směrem nahoru a dozadu (Obr. 2b).
9. Vložte teploměr do zevního zvukovodu a ujistěte se, že dobře přiléhá (Obr. 2c).
10. Stisknutím tlačítka na přístroji změřte teplotu a zobrazí se údaj.
11. Vyjměte teploměr ze zvukovodu a hrot sondy vyhoďte do odpadního sáčku.
12. Ujistěte se, že se pacient cítí pohodlně, a dekontaminujte si ruce.
13. Zaznamenejte údaj, včetně data a času a místa, kde byl údaj proveden. Pokud se používá NEWS2, vypočítejte skóre po dokončení ostatních pozorování a zaznamenejte ho do tabulky NEWS nebo do ručního zařízení. V případě potřeby zajistěte, aby byly dodrženy místní protokoly pro eskalaci.
14. Zajistěte, aby byl elektronický tympanický teploměr vyčištěn a uložen podle pokynů výrobce.

.