Krátce po přestěhování zpět do Detroitu jsem narazil na svého prvního toulavého psa. Tenhle byl mrtvý – fenka pitbula, bílá, schoulená na zádech. Byl jsem na procházce ve vylidněné průmyslové zóně. Pitbulka nevypadala, že by ji někdo roztrhal při rvačce. Vlastně vypadala tak nezraněně, že jsem se zpočátku zarazil, protože jsem se obával, že je nemocná a připravená vyskočit. Hned za psem mi připadala těžkopádná zrezivělá kostra auta, pravděpodobně ukradeného a opuštěného. Oliver Stone, který natáčí film o Detroitu, by nejspíš řekl: „Eh, ztratíme auto. Je to prostě moc.“ To je ale Detroit. Všechno se stalo přehnaně těžkou symbolikou, původní smysl věcí už většinou dávno vyprchal.
Po tomto setkání jsem si začal všímat psů všude kolem – zatoulaného huskyho na venkovním shromáždění veřejných škol, pitbula běžícího v protisměru po dálničním sjezdu na I-94. Najednou jsem si všiml, že je tu spousta psů. Jedna kamarádka se náhodně zmínila, že její matka teď na každodenní procházky nosí pepřový sprej – ne na ochranu před potenciálními lupiči, ale před smečkami divokých psů, které vídá v okolí. Můj přítel Brian byl při jízdě na kole pronásledován další smečkou. Loni v dubnu podal detroitský poštmistr Lloyd Wesley starostovi a policejnímu náčelníkovi stížnost na „nebezpečné nebezpečí“, s nímž se setkávají jeho zaměstnanci v podobě pitbulů. Wesley napsal, že v roce 2010 napadli toulaví psi padesát devět detroitských poštovních zaměstnanců. Ve stejném roce došlo v New Yorku – městě s jedenáctkrát vyšším počtem obyvatel než Detroit – k deseti takovým útokům.
Přibližně v době Wesleyho stížnosti zveřejnil muž jménem Dan Carlisle na YouTube znepokojivé video. Již dříve na tuto webovou stránku nahrával roztomilá domácí videa svého syna spolu s vlastními rapovými videi – Carlisle je hiphopový umělec z oblasti Detroitu, který nahrává pod jménem Hush -, ale tento nový záznam vynikal. Carlisle na něm projíždí zpustošenými detroitskými čtvrtěmi, projíždí kolem vybydlených domů a prázdných pozemků, kde kdysi stály domy. Nic z toho se nepovažuje za převratnou novinku, chmurné statistiky z Detroitu (90 000 opuštěných domů, tolik prázdných pozemků, že by se na ně vešlo celé San Francisco) se už dávno staly klišé reportáží z doby recese. Ale o to v tom videu nešlo. Jeho hlavním tématem byla epidemie toulavých psů.
Populární na Rolling Stone
Odhady se různí, ale skupiny uvádějí počet toulavých psů ve městě mezi 20 000 a 50 000. V Detroitu se jich pohybuje více než 200 000. Poslední číslo, které by znamenalo 350 toulavých psů na čtvereční míli, se zdá být značně nadsazené; přesto není pochyb o tom, že psi představují vážný problém. Detroit zůstává nejchudším velkoměstem ve Spojených státech a někteří obyvatelé, kteří si již nemohou dovolit starat se o své psy, je pouštějí na volno, případně je tu nechávají, když sami utíkají z města. (Místní útulky mají 70procentní podíl eutanazie, takže ponechání psů napospas osudu nemusí být v některých případech ani tou nejméně humánní variantou.)
Na Carlisleově videu se psi bez obojků prohánějí uprostřed zledovatělých ulic a beztrestně se potulují po zchátralých budovách. V nejznepokojivější scéně bílý pitbul vytahuje dlouhé gumové prameny z krvavé masy ve sněhu, jako když kouzelník vytahuje kapesníky z bezedné dlaně – vnitřnosti zmrzlého štěněte, jak Carlisle prozrazuje hlasem za zády.
Carlisle a losangeleská televizní producentka Monica Martino se snažili pro Discovery Channel připravit reality show o detroitských toulavých psech. Ale městský filmový úřad, nespokojený s vyhlídkou na další negativní zobrazení Detroitu a také s tvrzením, že je mu nevolno z možného zneužívání zvířat, odmítl udělit povolení, a tak byl pořad zrušen. Když přišla zpráva z radnice, Carlisle a Martino byli tak frustrovaní, že strávili den natáčením záznamu na YouTube. Na konci videa byli diváci vyzváni, aby přispěli neziskové organizaci Detroit Dog Rescue, kterou se dvojice ve svém zklamání rozhodla z rozmaru založit.
K překvapení Carlislea a Martina se video stalo virálním a v průběhu roku přilákalo dary. V prosinci pak anonymní filantrop věnoval začínající organizaci 1,5 milionu dolarů, což byl takový zvrat, že by se na něm dal postavit staromódní sitcom z doby před začátkem reality show. Najednou se hollywoodský producent a neznámý rapper ze Středozápadu ocitli v situaci, kdy vážně vedli vlastní psí záchrannou operaci v nejnebezpečnějším velkoměstě Spojených států. „Dávejte si pozor na to, co si přejete,“ říká zničeně 39letý Carlisle.
Obrázek divokých psů ovládajících čtvrti velkého amerického města je víc než jen znepokojivou metaforou našeho národního úpadku – stejně jako většina toho, co se stalo v Detroitu, je také varováním z budoucnosti pro zbytek země. Prezident Obama oprávněně pranýřuje GOP za její odpor k záchraně automobilového průmyslu, ale přes všechno jeho vychloubání o „záchraně“ Detroitu se míra nezaměstnanosti v Michiganu stále blíží 10 % a jeho největší město se pohybuje na pokraji bankrotu. Všechny detroitské městské služby – policie, hasiči, svoz odpadků – jsou napjaté k prasknutí, a tak zbývá jen málo prostředků na takový „luxus“, jako je kontrola zvířat; podle městské politiky je každý zatoulaný pitbul automaticky utracen, pokud se o něj po čtyřech dnech nikdo nepřihlásí.
Částečným důvodem, proč mají psi tak volnou ruku, je to, že odešlo tolik lidí. Při posledním sčítání lidu se počet obyvatel Detroitu snížil na něco málo přes 700 000, zatímco před deseti lety jich bylo téměř milion. Lidé odcházejí, protože nemají práci, ve školství je nepořádek a policii trvá půl hodiny, než se objeví, když vám někdo rozstřílí dům z AK-47. Řešením ze strany michiganského republikánského guvernéra bylo pohrozit převzetím Detroitu státem, pokud vedení města nepřijme další úsporná opatření na vyrovnání rozpočtu, čímž vznikla mezera, kterou se DDR snaží zaplnit.
Carlisle měří metr osmdesát, je „béžovočervený“ (jeho volba stínových popisů – je Libanonec a Ital), je urostlý a má široká ramena, kozí bradku a tmavé obočí, které se klene až na hranici huňatosti. Když se jednoho únorového rána setkáme, abychom vyrazili na procházku se psy, Carlisle se objeví v celočerné uniformě Carhartt ověšené logem Detroit Dog Rescue.
Carlisle se obklopil příjemně známým doprovodem. Shance Carlisle (žádný příbuzný) hraje na baskytaru v Hushově koncertní kapele. Shodou okolností je také nebojácný a neobyčejně empatický, pokud jde o psy, a to do té míry, že mu zbytek osazenstva říká Zaříkávač psů. Dante Dasaro (který se kdysi psů bál) byl fotografem, který nafotil většinu tiskovin z éry Hush; nyní pracuje jako webmaster DDR a byl také pověřen dokumentací terénní práce skupiny. Za tímto účelem má na čele připevněnou miniaturní videokameru pomocí zatahovacího ramene – což z něj v kombinaci s jednodílným pracovním oblekem dělá krotitele duchů.
Nakonec je tu zastrašující postava Calvina Cashe, Carlisleova bodyguarda z dob Hush. Cash se jen zřídkakdy zabývá psy; drží pryč všechny nepohodlné lidi a za tím účelem u sebe nosí Smithův & Wesson. Když zrovna nejezdí s DDR, je pastorem.
DDR přijímá každý týden asi 250 telefonátů – občané hlásí spatřené zatoulané psy nebo psy na dvorech, kteří vypadají týraně, spolu s lidmi, kteří prostě žádají o pomoc. První telefonát z dnešního rána pochází od ženy, která tvrdí, že v garáži opuštěného domu naproti přes ulici žije matka pitbula a hromada štěňat.
Žena bydlí v zanedbané čtvrti ve východní části Detroitu, kterou Carlisle popisuje jako „gangsterskou část města“. Cestou upozorňuje na mrtvého psa na okraji dálnice. Odbočujeme do ženiny ulice, kde opuštěné domy a prázdné pozemky výrazně převažují nad jakýmikoliv známkami obydlí. Několik domů s okny a dveřmi polepenými dřevotřískovými deskami je neuměle označeno (ODSTĚHOVAT DOMY, KRVAVÁ HRA); další cihlový dům je tak vykuchaný, že z předního chodníku je vidět na dvorek, stačí se podívat skrz zející díry v místech, kde bývaly vchodové dveře a okna. Zatímco hledáme adresu, přes několik metrů přeběhne pes – směsice plavého ovčáka s dlouhým vodítkem. V dohledu není žádný majitel, a tak Shance a Dasaro vyskočí z červené dodávky DDR Econoline a pokusí se ho chytit. Zábavné je, že skuteční chytači psů skutečně používají obří sítě, jaké používali chytači psů ve starých kreslených filmech Warner Bros. Dante nese síť; Shance chytací tyč – šestimetrovou tyč s drátěným lasem na konci – a parádně vypadající síťovou pistoli, která má váhu nadměrné baterky, ale dokáže vystřelovat pavučinové sítě. Naneštěstí se síťová pistole chová podivně a špatně střílí. Pes se kolem nich prožene a utrhne se k dalšímu bloku dřív, než se stihnou dostat na místo.
Když pokračujeme k původnímu cíli, někdo se Carlislea zeptá, jak často na něj psi chodí. „Nechodí!“ odpoví. „To je ten mýtus. Pokud jsou psi divocí, nechtějí mít s lidmi nic společného. Nenapadnou vás, pokud se nedostanete do jejich prostoru. Ale 80 až 90 procent psů tady na ulici pochází z domovů. Ekonomická situace Detroitu způsobila, že se lidé rozhodli: „Tohohle psa už nemůžu krmit, je to příliš velká zátěž, uvidíme se později.“
Domek s pitbulem nejenže vykradli zloději mědi, ale jeho příjezdová cesta a dvůr sloužily jako provizorní skládka, což je v Detroitu další deprimující jev, kde končí nelegálně odhozený přebytečný odpad z celé metropolitní oblasti (matrace, staré pneumatiky, rozbitý nábytek). Prodíráme se houštinou větví stromů a pak překračujeme hromadu odpadků, především starých polštářů z pohovky, které živly zformovaly do barevného pouštního skalního útvaru, a rozsypanou sadu žaluzií, které vypadají jako vybělené kosti. „Matka možná vyletí, až se přiblížíme ke dveřím,“ zašeptá Shance, který se ujímá vedení se záchytnou tyčí.
Matka se ale zřejmě zatoulala. Uvnitř garáže najdeme sedm pětitýdenních štěňat, směsici ovčáka a kočky, zahrabaných v hnízdě ze starého oblečení, které jejich matka naaranžovala kolem převráceného rámu gauče. I v tak ubohém prostředí jsou štěňata směšně roztomilá. Carlisle popadne starou krabici od RCA, vycpe ji oblečením a naskládá do ní psy.
Poté, co hodíme krabici se štěňaty do dodávky, se s Carlislem vydáme zpátky přes dvůr k jeho Fordu Journey, který parkuje ve vedlejším bloku. Zrovna si něco zapisuji do zápisníku, když Carlisle začne křičet: „Hej, hej, hej!“. Současně zaslechnu ostrý výbuch štěkotu. Když vzhlédnu, vidím dospělého pitbula s vyceněnými zuby, jak na nás útočí přes dvůr. Matka se vrátila. Carlisle vztekle couvá, natahuje levou ruku a v obráceném gardu mě strká za sebe do spleti větví. Křičí na psa a kope jejím směrem hlínu a odpadky. Pes je jen pár metrů od ní. Má opálenou srst. Pitbul, nabíhající, s vyceněnými zuby, jako by se vznášel. Alespoň tenhle to tak dělal. Přísahal bych, že když na nás letěla, všechny čtyři její nohy opustily zem, jako u dostihového koně.
Mrtvé větve stromů se mi zabodávají do zadní části kabátu a lámou se mi o krk. A pak už jsme na druhé straně houští a Carlisle křikne: „Utíkej!“ a oba se otočíme a vyběhneme ze dvora. Jedna věc, kterou Carlisle řekl, byla správná:
Zpátky u dodávky Shance polekaně popadne jednu z velkých zelených sítí a vyrazí zpátky na dvůr, ale matka už zmizela. Říká, že se vrátí později v týdnu a chytí ji.“
Carlisle se udýchaně mihne v mírně omráčeném úsměvu člověka, který si není jistý, zda má věřit svému štěstí. „To se mi ještě nikdy nestalo,“ odtuší. „Už jsem se ji chystal kopnout do hlavy.“
Zachraňování psů je jen posledním z řady nepravděpodobných zvratů, které Carlisleův život nabral. Přestože jeho otec, nyní již v důchodu, byl detroitským detektivem z oddělení vražd, Carlisle se vydal na ambiciózní dráhu mladistvého delikventa. Jednoho dne jel náhodou policista stejným výtahem jako detektiv Carlisle, a když si všiml jeho odznaku, zeptal se ho, jestli není příbuzný s klukem hledaným v souvislosti se sérií přepadení aut. Carlisle dostal na výběr: Odejít z domu, nebo vstoupit do námořnictva. Rozhodl se pro druhou možnost, ale během pobytu na Guamu byl znovu zatčen, tentokrát za okrádání turistů. Odseděl si dva roky ve vězení. Doma v Detroitu propadl rapu a spřátelil se s mladým Eminemem. Carlisle mu stále říká „Marshall“. Od té doby se nepohodli, i když ne předtím, než Eminem hostoval na Hushově albu Bulletproof z roku 2005, které vyšlo u Geffenu. Rolling Stone mu dal jednu hvězdičku, informoval mě Carlisle. „Říkali jste, že jsem bílé rappery vrátil o dvacet let zpátky,“ poznamenává dobromyslně.
Carlisleovi se podařilo umístit několik skladeb do krátce trvající reality show ze světa boxu s názvem The Contender, kde se seznámil s Martinem, který chtěl vytvořit její vlastní pořad. Jednoho odpoledne si při návštěvě Carlislea v Detroitu všimla zatoulaného psa, který se hrabal v odpadcích. Když pes zvedl hlavu, visela mu z tlamy cigareta. Martino zavtipkoval o tom, že doba v Detroitu je tak tvrdá, že i psi kouří. Pak se Carlislea zeptala, jestli vidí hodně toulavých psů. „Pořád,“ řekl jí.
To se stalo genezí jejich nešťastné show. Je cosi příjemně postmoderního na tom, když se neúspěšná reality show stane skutečnou realitou pro ty, kteří ji uváděli. Kromě zřejmých dramat souvisejících se psy zahrnoval děj první sezóny Detroit Dog Rescue řadu dalších procedurálních komplikací, včetně toho, že je pronásleduje ministerstvo zemědělství. Technicky vzato je pro záchranné skupiny nezákonné odebírat zatoulané psy, pokud nejsou licencovanými, oficiálně vyškolenými pracovníky kontroly zvířat. DDR prozkoumává možné umístění útulku ve skladištní čtvrti a její členové procházejí školením; mezitím skupina adoptuje psy prostřednictvím svých internetových stránek. Všichni v DDR se také nakonec sami ujali zachráněných psů: Carlisle, bílý dalmatin jménem Petey, který se živil cheeseburgery, o které se dělili chlapi na stavbě; Shance, bull mastif jménem Porkchop, který utekl poté, co mu šílený soused rozťal hlavu samurajským mečem.
DDR odhaduje, že zachránila 200 psů. Někdy přicházejí pozdě: Na půdách opuštěných domů nacházejí vrhy mrtvých štěňat. Jedna žena, chovatelka, měla téměř 30 zatoulaných psů. Někteří ze zachráněných psů mají na tvářích stopy po kousnutí, což jsou poznávací znamení psích zápasů. Shance mi ukazuje drogový dům, kde dealeři drželi venku na řetězu třesoucího se pitbula. Teď už tam žádný pes není. Shance říká, že jim není dovoleno psy jen tak brát – to by byla krádež -, ale tomuhle se řetěz možná nějak utrhl, když tam Shance stál. Jednou nějací detroitští policisté zavolali DDR, protože viděli v projektech pobíhat jelena.
Carlisle říká, že jiné záchranné skupiny se k jejich misi stavěly nepřátelsky, a myslí si, že někdo musel donášet ministerstvu zemědělství. Tom McPhee, ředitel neziskové organizace, která se snaží sledovat počet toulavých zvířat v Detroitu, úzce spolupracuje s Michigan Humane Society. Říká, že neefektivní kontrola zvířat v Detroitu by měla být „rozhodně privatizována“, ale tvrdí, že DDR počet toulavých zvířat hrubě nadsadila a že skupina „do toho vstoupila s nulovým pochopením pro jakoukoli záchranu zvířat“.
„Jsou to géniové pouličního marketingu,“ říká McPhee. „Dostat se ze start-upu na multimilionovou operaci za méně než rok je naprosto neslýchané. Je to ohromující. A opravdu zvýšili nároky na to, aby se o nich vědělo. Ale jejich přístup byl ‚předstírej, dokud to nedokážeš‘.
Carlisle trvá na tom, že těmto zavedeným organizacím se prostě nelíbí, jak DDR upozorňuje na vysoký počet eutanazií. Loni v létě rezignovali dva vysoce postavení úředníci Michiganské humánní společnosti na protest proti politice eutanazie této skupiny. Carlisle poznamenává, že DDR musela utratit pouze jediného zachráněného psa, který zabil domácí kočku a pokusil se pokousat dítě.
O pár dní později doprovázím Shance na další procházce. Předchozí noc byl dlouho vzhůru, protože mu volal policista, který právě provedl razii v drogovém domě, kde policisté objevili týraného pitbula; k nelibosti své přítelkyně Shance běžel na místo činu a psa přivedl domů. (Policisté milující psy občas poruší postup a zavolají DDR místo kontroly zvířat, protože vědí, že zvířata budou jinak utracena.)
Předtím, než se Shance upsal DDR, pracoval deset let jako mechanik v autosalonu Cadillac. Za přivýdělek stále pravidelně koncertuje s rockovými cover kapelami a podle toho také vypadá: stříbrné náušnice s obručí, tetování s motivem štěstí (pokerové obleky, dvojice červených kostek) pokrývající jeho ruce a prsty. V DDR má Shance pocit, že našel své poslání. Má prostě něco společného se psy. „O lidech vím prd,“ mumlá si. „Moje výsledky s holkama mluví samy za sebe.“
Přijede dodávkou k domu, kde je u stromu na řetězu vedle několika špinavých matrací přivázaný obrovský bull mastif. Tohle je Bestie. Shance říká, že ho nechávají venku ve dne v noci. Když Shance jednou odpoledne psa zahlédl, zaklepal na dveře domu. Majitel řekl, že Beast byl přivázaný ke stromu, když dům koupil. Shance se nabídl, že psovi najde nový domov, ale majitel odmítl s tím, že si psa nechá na ochranu. Šance přivezl psí boudu a občas se zastaví s jídlem.
Mohli bychom být někde na venkově, je tu tolik neúrodných polí, i když to bývala hustě obydlená čtvrť. Zvíře má žlutavý, smutně monstrózní obličej. Šance si protře hlavu a řekne: „Lidi na nás jdou jak na bejkárnu. ‚Proč si ty psy prostě nevezmete? Zaprvé, kromě toho, že je ukradnete, nemůžete lidi donutit, aby si své psy zamilovali, nebo aby si je vzali do domu. A i kdybychom mohli, kam bychom je dali? Je to epidemie! Každý den uvidíte deset takových psů. Snažíme se jim zajistit jídlo, vodu a přístřeší. Ale upřímně řečeno, pokud se majitel vůbec snaží, takový pes nebude prioritou. Prioritou je pes na ulici, který žere podělaný polštář z gauče. Taková rozhodnutí musíte dělat každý den a je to na nic.“
Zajíždíme k opuštěnému domu, blíž k řece. Tenhle obsadila celá smečka psů. Shance se u nich pravidelně zastavuje, aby je zkontroloval. Je to dvoupatrový dřevěný dům bez vchodových dveří a oken. Když vystoupáme po schodech, začne štěkot. Skrz mezeru, kde kdysi bývalo okno s obrazem, vidím vůdce smečky, březího černého labradora, jak na nás zírá zpoza gauče bez polštářů. „Nepřibližujte se k ní,“ varuje mě Shance. „Kousne.“
Z podesty ve druhém patře na nás shlížejí další dva členové smečky, z nichž jeden nakonec sešplhá dolů, aby Shanceovi z ruky vyžral proužek sušeného masa. Psi přebírají vládu nad domem – je to jako v dětské knížce, jako v Disneyho pohádce. Jen v tomto případě velmi znepokojivý. Shance si tyto psy nemůže vyzvednout, dokud DDR nebude mít stálý útulek, a tak se mezitím snaží zajistit, aby měli jídlo.
V tak chudém městě, jako je Detroit, není bezdůvodné slyšet o nečekaném zisku DDR a divit se, proč by někdo dával tolik peněz zvířatům v místě, kde nelze přehlédnout lidské utrpení. Carlisle říká, že nejde o hru s nulovým součtem, že DDR se zaměřuje na jednu konkrétní oblast, kde může něco změnit. Ne že by nerozuměl problémům s penězi, protože od začátku recese viděl, jak hodnota jeho domu klesla o 50 000 dolarů. Po odchodu ze smečky Grey Gardens Shancovi zavolá jeho přítelkyně: V jejich bytě byl vypnut proud. Zmlkne. Najednou vypadá vyčerpaně. „Tak to chodí u Zaříkávače psů,“ zamumlá. „Dokud nedostanu vlastní televizní pořad.“
O několik týdnů později se objevily další tragické zprávy: Calvin Cash náhle zemřel na komplikace způsobené cukrovkou. Na facebookové stránce DDR Carlisle popsal Cashe jako svého „bratra“ a „nejlepšího přítele“ a dodal: „Byl jsi opravdu posel. Už teď mi chybíš, vždycky jsi nám tam venku kryl záda.“ Cash, tichý člověk, toho během společného pobytu moc nenamluvil, i když žertoval o tom, že uprostřed zimy hledá psy. „Byl jsem maják uprostřed sněhu,“ dobíral si Carlislea. „Nebýt mě, ztratil by ses.“
Carlisle přitlačí. Člen detroitské městské rady projevil zájem svěřit městskou kontrolu zvířat společnosti DDR. Pokud se dohoda uskuteční, Carlisle předpokládá, že se Detroit stane prvním velkým americkým městem bez zabíjení zvířat. „Policie nám volá už ve dvě hodiny ráno,“ říká Carlisle. „Našli jsme pitbula v domě, kde dřepěli drogoví dealeři. Můžete si pro něj přijet? Naše rodiny se tomu diví. ‚Do prdele, co to děláte? Děláte si z toho svůj život?“ Pokrčí rameny. „Na to, že to budu dělat, jsem opravdu nebyl připravený. Ale teď je to můj život.“
Tento článek pochází z vydání časopisu Rolling Stone z 29. března 2012.
