Den, kdy jsem se zamilovala do baletu, byl dnem, kdy jsem se upsala životu, který mi teď připadá jako život v neviditelnosti.
Přes zjevný talent jsem vyrůstala s učiteli, kteří mě v hodinách ignorovali; nutilo mě to k větší píli. Pokračovala jsem v kariéře mimo jiné v Oakland Ballet, North Carolina Dance Theatre a BalletX, přestože mě někteří ředitelé ignorovali a zdálo se, že mě najali jen proto, abych si odškrtla nějakou kolonku. Stal jsem se viditelným symbolem, zatímco jsem se cítil zcela neviditelný.
Roslyn Sulcasová z The New York Times mě za práci, kterou jsem představil na The Young Choreographers Showcase v roce 2010, označila za „choreografa, kterého je třeba sledovat“. A přesto jsem jediný choreograf z tohoto ročníku, který nikdy nedostal zakázku od baletního souboru. Nazval jsem se „Neviditelný choreograf, kterého je třeba sledovat“. Uvědomil jsem si, že pokud se chci zviditelnit, budu si muset vytvořit vlastní příležitosti, najímat tanečníky a prezentovat svou práci sám. Tak se zrodila společnost Ballet Boy Productions. Věřím však, že k opravdovému růstu potřebujete příležitosti, které vám mohou nabídnout zakázky společnosti.
Julia Crawford, Courtesy Ja‘ Malik
Jared Allan Brunson a Maxfield Haynes v představení Ja‘ Malika A Love Sonnet
Nyní se rok 2020 chýlí ke konci. A já bojuji s dvojí povinností: abych zůstal naživu jako černoch v Americe a také jako černošský umělec ve světě baletu. Ve světě, který zřejmě ani netuší, kdo jsem, ani ho nezajímá, jestli nejsem ochoten vytvářet díla s evokacemi hip hopu nebo černošské kultury, a především využívat svou kulturu pro potěšení ostatních.
Jsem jedním z mála černošských mužských choreografů, kteří vyrostli výhradně v baletu. Mých vzorů je málo a jsou velmi vzdálené. Vyčnívají Dwight Rhoden a Alonzo King. Stejně jako já i tito dva muži využívají baletní slovník v dílech, která promlouvají k současnému světu, v němž žijeme, aniž by redukovali naši kulturu pro potlesk. Přesto mi jejich hlasy nepřipadají tak viditelné jako u mnoha předních choreografů současného baletního světa.
Tato neviditelnost v „baletní společnosti“ mě začíná vysilovat a stojí mě zaslouženou kariéru i prostředky k finančnímu přežití. Je skličující pokaždé, když dostanu odmítavý dopis, zvláště když se podívám na počet zhlédnutí na YouTube a zjistím, že se na mou práci ani nepodívali. Nutí mě to přemýšlet, proč jsem byl odmítnut bez ohledu na to, co jsem udělal. Když se podívám na pole pracujících baletních choreografů, silně obsazené bílými muži, nemohu si pomoci, ale musím si myslet, že to musí být rasou.
Nepíšu to jako prosbu, aby mě prosím přijali. Píšu to jako prosbu za sebe a za další černošské umělce, aby byli vidět!“
Jsme tu s hlasitými a zvláštními hlasy. Zdokonalujeme své řemeslo pro ten okamžik, kdy se staneme viditelnými. Vytváříme díla, která vypovídají nejen o černošské, ale i o lidské zkušenosti. Zkušenost vytvořenou jinak díky tomu, kým jsme.
Doufám, že v době, kdy budeme viditelně posuzováni pouze podle svých zásluh, budeme naživu, abychom to zažili. Doufám, že se jako černošští umělci zviditelníme, aby naše příběhy mohly zazářit.
