Když jsem reagoval na inzerát „prasata zdarma“ na Craigslistu, nebyl jsem si jistý, kolik bude pár břichatých prasat stát, ale předpokládal jsem, že to nebude moc. Chtěla jsem nějaká zvířata na pastvu pro své dcery. Taková, se kterými, pokud by s nimi bylo víc starostí, než užitku, bych si mohla odplivnout a zároveň ujistit svá děvčata, že Wilbur a Charlotte (to je nejvynalézavější prasečí jméno, jak jsem byla ujištěna) utekli. K mému úžasu tahle dvojice trubkovitých zvířátek udělala viditelnou díru do financí naší usedlosti.
Prasata se rychle stala nejsnadnějšími zvířaty na pastvině. Neřvala jako kozy a neplnila klece bobky jako králíci. Žrala, běhala, přišla si pro proslulý prasečí škrábanec Serenity-Homestead a byla prostě všude skvělá. Problém: stály za krmení a odmítaly pokrýt účet.
Při pohledu na náklady jsem chtěl slaninu. Vzal bych si ji z jejich kůží, ale upřímně řečeno, ty ovíněné holky byly příliš drahé. „Dobře,“ pomyslel jsem si, „tyhle dámy potřebují hlavně milostný zájem.“ A tak jsem se rozhodl, že se na ně podívám. A tak jsem od místního přelidněného farmáře koupil Pumbu (na mých schématech pojmenování by se dalo zapracovat) za 40 dolarů.
Pumba rychle rostla. Za pár měsíců se začal prosazovat. Nevhodný krok, jehož výsledkem byly po třech a půl měsících dva vrhy kvičících, lahodných, malých slaninových semínek. Než přišlo léto, přišla i selátka. Utratil jsem 40 dolarů za Pumbu a asi 100 dolarů za krmivo. Nebylo to o moc víc, než když byla odstavena.
Pumba měl svůj vlastní kotec, stejně jako každá ze slečen. Ohrádky mě stály tolik, kolik jsem spotřeboval na hřebíky. Materiál na ohrady jsem sehnal zdarma v podobě palet.
Seděl jsem na osmnácti selatech. Nebyl to zlatý důl, ale příjemný malý bonus. Rozhodl jsem se jich dvanáct prodat, zbytek doplnit a nacpat do mrazáku.
Jednou z věcí, které dělají z bůčků moje domácí prasata, je jejich velikost. Když se moje prasata naplní, mají obvykle hmotnost mezi 100 a 150 kg. Snadno se navlékají a porážejí. Pokud si tato zvířata nemůžete zaříznout sami, nestojí vám za to. Je to jednodušší, než to vypadá, a ušetříte si poplatek za skříň, který vás v dobrý den zlomí.“
V těchto šesti prasatech je tolik sádla, že mi vystačí na celý rok a ještě něco zbyde. Protože nemůžu jíst prase ke každému jídlu, mrazák se nikdy nevyprázdní. Prasata se mi teď vyplatila.
Jako bonus používáme přebytečné sádlo na výrobu mýdel a zpracováváme kůže, které používáme v našem kožedělném podniku. Synergie je na statku nutností. Nyní jsme z našich břichatých prasat udělali výdělečný statek. Zbývá nám však ještě dvanáct prasat. Je čas je prodat.
Začněte prodávat břichatá prasata jako domácí mazlíčky
Pokud vám někdo tvrdí, že prodávat břichatá prasata je snadné, lže. V závislosti na místě, kde žijete, vám lidé mohou zaplatit 30 dolarů, zatímco na jiných místech zaplatí 300 dolarů. Částečně za to může marketing. Součástí je prodej správným lidem. Prvních několik prasat, která prodám, jsou vždy domácí mazlíčci. Cvičím je doma a kupující si koupí vycvičené prase za 100-300 dolarů v závislosti na tom, kolik práce na nich bylo vynaloženo. To zahrnuje výcvik na vodítku, trénink na podestýlku nebo venkovní nočník a celkové vystavení, aby se prasátka stala osobními a přátelskými k domácím mazlíčkům.
Jediná věc, kterou nemohu dostatečně zdůraznit, pokud jde o prodej domácího prasete, je poctivost. Tato upřímnost s velkým H-O-N-E-S-T vás bude stát prodej (podle mých zkušeností asi 90 %). Průměrnému člověku byla prodána tato lež, že jeho bůček zůstane pod padesáti, nebo dokonce třiceti kily. Podvodníci takto prodávají svá prasata, aby je předražili a předhodili lidem nadměrně velké břicháče, kteří je nechají v záchranných stanicích, jakmile přerostou očekávání kupujícího. Každému zákazníkovi řeknu, jak velké jeho prase potenciálně vyroste, seznámím ho s klady a zápory vlastnictví prasete jako domácího mazlíčka a poskytnu mu seznam zdrojů, které, jak doufám, už navštívil.
Zvířecí mazlíčci nechtějí koupit vaše prase poté, co překročí určitý věk. Chtějí se s nimi sblížit, když jsou, většinou mladá. To je v pořádku. V té době přicházejí na řadu vepřožrouti.
Vepřové bůčky na maso?
Přibližně v šesti měsících začnu prodávat bůčky na kila. Obvykle za 1-1,50 dolaru v živé váze. Moje prasata se chovají na pastvinách, jsou krmená trávou a hotová z hrušek nebo žaludů. Nedoporučoval bych prodávat čistě kukuřičné prase ani zdaleka za takovou cenu, ale na druhou stranu bych nedoporučoval krmit prase čistě kukuřicí.
Počet lidí, kteří si myslí, že bachyně jsou nepoživatelné, je ohromující. Proč? „Domácí zvířata nejsou jídlo,“ budou tvrdit. Ale bůček je vietnamské dědictví prasat a z něj se vám budou sbíhat sliny. Někdy prodávám toto vietnamské dědictví vepřového do restaurací, ale většinu mého prodeje tvoří chalupáři nebo soukromé osoby, které nechtějí příliš velké množství najednou. Pokud maso prodáváte, musíte ve většině států projít speciálním kontrolním procesem a certifikovaným řezníkem. I při prodeji do restaurací doporučuji prodat prase vcelku a naplánovat svoz do masokombinátu. Prodej vepřových kotlet je pro drobného chovatele prasat příliš velký problém.
V nejhorším případě – a to se občas stává – skončím s jedním nebo dvěma prasaty navíc v mrazáku. Většinou se mi je podaří prodat všechna, i když musím snížit cenu o pár dolarů. V průměrném kole (jeden vrh od každé z mých dvou prasnic) vydělám na prodaných prasatech asi 1000 dolarů, získám šest prasat do mrazáku, sádlo na mýdla a kůže na práci. A to dělám zhruba dvakrát ročně nebo pětkrát za dva roky.
Březinky jsou zvířata nenáročná na péči. Rozmnožují se bez jakéhokoli pobízení a jsou dostatečně malá, aby se s nimi dalo manipulovat. Nejlepší ze všeho je, že přidáním břichatých prasat do vaší usedlosti přidáte láskyplnou investici, která se vám vrátí a budete rádi, že jste ji udělali.
