Zpěvák, skladatel
Pro záznam…
Vybraná diskografie
Zdroje
Hard rock, mystika, lyrická poezie a divadlo se spojily v hudbě Jima Morrisona a skupiny Doors, kterou vedl. Během existence skupiny na konci 60. let se kritici v názorech na její hodnotu ostře rozcházeli. Někteří Morrisona odmítali jako průměrného, požitkářského zpěváka, který se zaprodal požadavkům trhu s popovou hudbou, jakmile se jeho skupina stala populární. Jiní ho chválili jako silného zpěváka i básníka a věřili, že jedinečný zvuk Doors představuje brilantní fúzi jazzu, rocku, blues a popu. Dnes je hudba Doors stále populární – a vlivná – a zdá se zřejmé, že velká část kontroverzí kolem skupiny vznikla kvůli rozporům, které jsou vlastní samotnému Morrisonovi. Jak napsal Toby Goldstein v časopise Feature, jeho život „byl plný událostí, o nichž se tvoří legendy. Nebyl pouhým rockovým zpěvákem, byl božský i nabubřelý, smyslný i prasácký, nikdy neexistoval na střední cestě.“
Morrison se narodil do rodiny s dlouhou historií kariérních militaristů. Jeho matka pasivně přihlížela, zatímco přísný, autoritářský otec rozkazoval dětem. Po odchodu od rodiny Morrison prohlašoval, že oba jeho rodiče jsou mrtví. V roce 1964 zamířil na západní pobřeží, aby studoval film na Kalifornské univerzitě. Jakmile se tam ocitl, pocítil velké uvolnění, které později popsal jako „pocit, jako když 22 let natahujete tětivu a najednou ji pustíte“. Kromě studia filmu se věnoval poezii a filozofii, zejména dílu Friedricha Nietzscheho a Williama Blakea. Spolužáci na Morrisona vzpomínají jako na vynikajícího studenta, ale zanedlouho se od školy odklonil ke kultuře Venice Beach, kde volně užíval kyselinu a pracoval na své poezii. Jedné noci se na pláži seznámil s Rayem Manzarekem, klasicky vzdělaným hudebníkem, kterého Morrison znal už z hodin umění na UCLA. Zmínil se Manzarekovi, klavíristovi místní bluesové kapely, že napsal několik písní, které si Manzarek chtěl poslechnout. „Když zazpíval ty první verše – ‚Plavme k Měsíci/Prolezme přílivem/Pronikněme večerem/To město spí, aby se schovalo‘ – řekl jsem: To je ono,“ vzpomínal Manzarek. „Nikdy předtím jsem takový text k rockové písni neslyšel….Rozhodli jsme se dát dohromady skupinu a vydělat milion dolarů.“ Manzarek do skupiny přibral jazzového bubeníka Johna Densmora a bývalého kytaristu Robbieho Kriegera. Název The Doors pocházel z názvu studie Aldouse Huxleyho o meskalinu The Doors of Perception a z citátu Williama Blakea: „Jsou věci známé a neznámé, mezi nimi jsou dveře.“
Nově vzniklá skupina cvičila pět měsíců, než debutovala v klubu London Fog na Sunset Stripu, kde si každý člen vydělal pět dolarů o všedních nocích a deset dolarů o víkendech. Jejich podivný nový zvuk byl pro majitele klubu příliš,
Pro záznam…
Celým jménem James Douglas Morrison; narozen 8. prosince 1943 v Melbourne na Floridě; zemřel 3. července 1971 v Paříži ve Francii; syn George Stephena (kontradmirála amerického námořnictva) a Clary Clarke Morrisonové; ženatý s Pamelou (zemřela 1974). Vzdělání: V letech 1961-62 navštěvoval St. Petersburg Junior College; 1962-63 navštěvoval Floridskou státní univerzitu; 1964-65 navštěvoval Kalifornskou univerzitu v Los Angeles.
Zpěvák, skladatel, básník a filmař. Zakládající člen (spolu s Rayem Manzarekem, Johnem Densmorem a Robbiem Kriegerem) skupiny Doors, 1965-1971. Autor básnických knih, včetně The Lords and the New Creatures, Simon & Schuster, 1970; The Bank of America of Louisiana, Zeppelin, 1975; Wilderness:
který je po čtyřech měsících propustil, a filmových scénářů, včetně „Feast of Friends“, 1969, a „Highway“, 1970. The Doors byli na pokraji rozpadu, než si našli další vystoupení, a to v klubu Whisky A-Go-Go. Tam si začali získávat příznivce. Jak do svého repertoáru přidávali další originální písně, Morrison se vypracoval ve smyslně silného, extrovertního pódiového umělce. Jeho intenzitu odhaluje popis hudebníka Jacka Ttany, který popisuje pomalý večer ve Whisky, kdy byli s Morrisonovou ženou Pamelou jedinými lidmi v publiku. Ttana vzpomínal: „Začal hrát ‚When the Music’s Over‘ a došel k části, kdy se zbláznil a hodil stojan s mikrofonem o zem – a opravdu to udělal. Dokonce víc než to. A oni odešli z pódia a Pam se zeptala: ‚Proč jsi to všechno udělal? A Jim řekl: ‚Nikdy nevíš, kdy hraješ své poslední představení‘.“ Jiný večer ve Whisky se Morrison během písně „The End“ pustil do oidipovské improvizace a křičel: „Otče, chci tě zabít – matko, chci .“. To už bylo příliš i na majitele Whisky, který skupinu okamžitě vyhodil. Jac Holzman z Elektra records byl však toho večera v publiku a nabídl Doors lukrativní nahrávací smlouvu se svou společností.
The Doors, vydané v roce 1967, se rychle prodalo přes milion kopií a vystřelilo skupinu ke slávě. Toto album s hitovým singlem „Light My Fire“ obsahovalo všechny prvky klasického zvuku Doors: Morrisonova bohatá obrazotvornost a zaujetí sexem a smrtí, Manzarekovy klasicko-rockové klávesy, Kriegerova všestranná kytarová hra a Densmorovy energické, jazzem ovlivněné bicí. Autor časopisu Disk Review ji označil za „hard rock s kluzkým psychedelickým nádechem“ a shrnul Morrisonovo poselství: „Stát se skutečnějším, stát se lepším člověkem, zpřetrhat pouta s minulostí establishmentu, plavat ve svých emocích, vytrpět symbolickou smrt a znovuzrození – znovuzrození jako nový člověk, psychicky očištěný.“ Strange Days, které vyšlo rovněž v roce 1967, „bylo jedním z prvních koncepčních alb… a rozhodně tím nejsubtilnějším,“ poznamenal Michael Cuscuna v časopise Down Beat. uprostřed mollových písní o osamělosti a odcizení zazněl bouřlivý sexuální výkřik „Love Me Two Times“, píseň, která „narušuje vážnost alba a poukazuje na anomálii Doors,“ napsal Terry Rompers v Trouser Press. „Jen oni dokázali hrát čistý pop a přitom na jedné straně LP desky učinit hlubokou poetickou výpověď, aniž by přeskočili rytmus nebo ztratili oddanost oběma žánrům.“
Na vrcholu své popularity hráli Doors pro hysterické publikum v každém větším rockovém paláci ve Spojených státech. Morrison věřil, že tato vystoupení jsou více než pouhou příležitostí k propagaci jeho hitů. Byly to pro něj elektronické hudební rituály, které měly odhalit jeho nejniternější fantazie a vybičovat publikum k očistnému šílenství. Jeho přiléhavé kožené oblečení a převaha plazů v jeho textech vedly k tomu, že se mu začalo říkat „král ještěrů“ a v písni „Not to Touch the Earth“ prohlásil: „I am the Lizard King….. Dokážu všechno.“ Morrisonovi původní fanoušci však měli pocit, že od doby, kdy se vymanil z undergroundu, toho moc významného neudělal. V době, kdy v roce 1969 vyšlo třetí album skupiny Doors Waiting for the Sun, se celonárodní nálada osvobození a psychického zkoumání, která přispěla k popularitě Doors, začala rozpadat. Mnozí začali Morrisonův citový úzus považovat za poněkud absurdní a přehnaný.
Zpěvákovy excesy však byly až příliš reálné. Hodně pil a několikrát byl zatčen za výtržnictví. Když zjistil, že na koncert Doors v New Havenu ve státě Connecticut bylo vysláno mnoho policistů, začal je Morrison z pódia vábit. Byl zatčen na základě obvinění z obscénnosti, ale později byl osvobozen. Skupině byl zakázán vstup do sálů ve Phoenixu a na Long Islandu poté, co Morrison údajně podněcoval své publikum k výtržnostem. „Vždycky se je snažím přimět, aby vstali,“ vysvětloval později, „aby se cítili svobodně a pohybovali se, kde chtějí. Není to proto, abychom sráželi situaci chaosu….. Jak můžete vydržet ukotvení na židli a být bombardováni vším tím intenzivním rytmem a nechtít ho fyzicky vyjádřit pohybem? Mám rád, když jsou lidé svobodní.“ Strážci zákona se však k Morrisonovým pocitům stavěli odmítavě. V březnu 1969 byl znovu zatčen po koncertě v Miami, kde se měl na pódiu dopustit „oplzlého a lascivního jednání“. Po dvouměsíčním procesu byl odsouzen za opilství a obnažování. Tento incident si na kapele vyžádal velkou daň. Soudní výlohy byly obrovské, řada koncertů byla zrušena a Doors se po tvůrčím vyčerpání téměř rozpadli.
Na místo toho se vrátili do studia, aby do roku 1971 nahráli další tři zlatá alba. Většina hudebních kritiků na tyto počiny reagovala příznivě, zejména na album L.A. Woman, které Lester Bangs v časopise Rolling Stone označil za „vrcholnou výpověď nevyrovnané, občas brilantní skupiny“ a R. Meltzer za „nejlepší album skupiny“. Ale Morrison, rozčarovaný životem rockové hvězdy, opustil Spojené státy a odjel na neurčitý čas do Evropy. Po cestách po Španělsku, Maroku a Korsice se usadil v Paříži, kde začal znovu psát poezii a scénáře. Zemřel náhle a záhadně 3. července 1971 ve věku sedmadvaceti let. Oficiální zprávy uváděly, že ho při koupání postihl infarkt, ale protože jeho tělo kromě manželky nikdo neviděl, vznikla legenda, že Morrison ve skutečnosti není mrtvý a jednou se vrátí. Jeho hrob se nachází v koutku básníků na pařížském hřbitově Pere Lachaise, poblíž hrobů Balzaca, Moliera a Oscara Wildea. „Význam Doors by se neměl podceňovat,“ prohlásil Lester Bangs. „Jim Morrison byl jedním z otců současného rocku.“
Vybraná diskografie
The Doors, Elektra, 1967.
Strange Days, Elecktra, 1967.
Waiting for the Sun, Elektra, 1968.
The Soft Parade, Elektra, 1969.
Morrison Hotel, Elektra, 1970.
Absolutely Live, Elektra, 1970.
The Doors-13, Elektra, 1970.
L.A. Woman, Elektra, 1971.
Weird Scenes Inside the Gold Mine, Elektra, 1972.
American Prayer, Elektra, 1978.
Sources
Books
Dalton, David and Lenny Kaye, Rock 100, Grosset & Dunlap, 1977.
Hardy, Phil a Dave Laing, Encyclopedia of Rock, McDonald, 1987.
Hopkins, Henry a David Sugarman, No One Here Gets Out Alive, Warner Books, 1980.
Jahn, Mike, Rock: Od Elvise Presleyho k Rolling Stones, Quadrangle, 1973.
Miller, Jim, editor, The Rolling Stone Illustrated History of Rock, Rolling Stone Press, 1976.
Williams, Paul, Outlaw Blues, Dutton, 1969.
Periodika
Crawdaddy, leden 1989.
down beat, 28. května 1970.
Feature, únor 1979.
Jazz & Pop, říjen 1969; říjen 1970.
Melody Maker, 3. srpna 1968; 10. října 1971; 11. března 1972; 20. října 1973.
Rolling Stone, 26. října 1968; 12. července 1969; 23. srpna 1969; 30. dubna 1970; 1. října 1970; 7. ledna 1971;27. května 1971; 25. ledna 1979; 6. října 1988.
Stereo Review, duben 1979.
Trouser Press, duben 1979; září-říjen 1980.
Village Voice, 8. ledna 1979.
-Joan Goldsworthy
.
