Jaký je původ anglického jazyka?
Dějiny angličtiny se obvykle, i když možná až příliš přehledně, dělí na tři období, která se obvykle nazývají staroanglická (nebo anglosaská), středoanglická a moderní angličtina. Nejstarší období začíná migrací některých germánských kmenů z kontinentu do Británie v pátém století našeho letopočtu, ačkoli z doby před sedmým stoletím se nedochovaly žádné záznamy o jejich jazyce, a pokračuje až do konce jedenáctého století nebo o něco později. Do té doby začaly mít na lexikum podstatný vliv latina, staroseverština (jazyk vikingských nájezdníků) a zejména anglo-normanská francouzština dominantní vrstvy po normanském dobytí v roce 1066 a rozvinutý skloňovací systém, který je typický pro gramatiku staré angličtiny, se začal rozpadat.
Následující krátká ukázka staroanglické prózy ilustruje několik významných způsobů, jimiž změny natolik proměnily angličtinu, že musíme pečlivě hledat body podobnosti mezi jazykem desátého století a naším jazykem. Je převzata z Aelfricovy „Homilie o svatém Řehoři Velikém“ a týká se slavného příběhu o tom, jak tento papež přišel poslat misionáře, aby obrátili Anglosasy na křesťanství, poté co viděl anglosaské chlapce na prodej jako otroky v Římě:
Eft he axode, hu ðære ðeode nama wære þe hi of comon. Him wæs geandwyrd, þæt hi Angle genemnode wæron. Þa cwæð he, „Rihtlice hi sind Angle gehatene, for ðan ðe hi engla wlite habbað, and swilcum gedafenað þæt hi on heofonum engla geferan beon.“
Několik z těchto slov bude rozpoznáno jako hláskově shodných s jejich moderními ekvivalentyhe, of, him, for, and, ona podobnost několika dalších se známými slovy lze odhadnoutnama to name, comon to come, wære to were, wæs to wasale jen ti, kteří se speciálně zabývali starou angličtinou, budou schopni číst tuto pasáž s porozuměním. Její smysl je následující:
Znovu se zeptal, jak by se mohl jmenovat národ, z něhož přišli. Bylo mu odpovězeno, že se jmenují Anglové. Pak řekl: „Právem se nazývají Angles, protože mají krásu andělů a je vhodné, aby takoví jako oni byli společníky andělů v nebi.“
Některá slova se v originále dochovala v pozměněné podobě, včetně axode (ptal se), hu (jak), rihtlice (právem), engla (andělé), habbað (mít), swilcum (takový), heofonum (nebe) a beon (být). Jiná však z našeho lexika zmizela, většinou beze stopy, včetně několika slov, která byla ve staré angličtině zcela běžná: eft „opět“, ðeode „lid, národ“, cwæð „řekl, promluvil“, gehatene „nazval, pojmenoval“, wlite „vzhled, krása“ a geferan „společníci“. Rozpoznání některých slov přirozeně ztěžuje přítomnost dvou zvláštních znaků, þ, nazývaného „trn“, a ð, nazývaného „edh“, které ve staré angličtině sloužily k vyjádření zvuků, jež se dnes píší s th.
Další body, které stojí za zmínku, zahrnují skutečnost, že zájmenný systém na konci 10. století ještě nezahrnoval tvary třetí osoby množného čísla začínající na th-: hi se objevuje tam, kde bychom použili oni. Také některé aspekty pořádku slov budou čtenáři připadat podivně odlišné od našich. Podmět a sloveso jsou obráceny po příslovciþa cwæð he „Then said he „jev, který není v moderní angličtině neznámý, ale nyní se omezuje na několik příslovcí jako never a vyžaduje přítomnost pomocného slovesa jako do nebo have. Ve vedlejších větách musí být hlavní sloveso na posledním místě, a tak mu může předcházet předmět nebo předložka způsobem, který už není přirozený: þe hi of comon „který z přišli“, pro ðan ðe hi engla wlite habbað „protože andělskou krásu mají“.
Snad nejvýraznějším rozdílem mezi starou a moderní angličtinou, který se odráží v Aelfrikových větách, je propracovaný systém skloňování, z něhož dnes máme jen zbytky. Podstatná jména, přídavná jména, a dokonce i určitý člen se skloňují podle rodu, pádu a čísla: ðære ðeode „(of) the people“ je rodu ženského, genitivu a jednotného čísla, Angle „Angles“ je rodu mužského, akuzativu a množného čísla a swilcum „such“ je rodu mužského, dativu a množného čísla. Systém skloňování sloves byl také propracovanější než náš: například habbað „mít“ končí příponou -að charakteristickou pro slovesa v přítomném čase množného čísla. Kromě toho existovaly dva imperativní tvary, čtyři subjunktivní tvary (dva pro přítomný čas a dva pro preterit neboli minulý čas) a několik dalších, které již nemáme. I tam, kde moderní angličtina zachovává určitou kategorii skloňování, se forma často změnila. Staroanglická příčestí přítomná končila na -ende, nikoli na -ing, a příčestí minulá nesla předponu ge- (jako geandwyrd „odpověděl“ výše).
Období střední angličtiny trvá zhruba od dvanáctého do patnáctého století. Po celé toto období pokračoval vliv francouzštiny (a latiny, často prostřednictvím francouzštiny) na lexikum, zrychlila se ztráta některých skloňování a redukce jiných (často na koncovou nepřehlasovanou samohlásku psanou -e) a došlo k mnoha změnám v rámci fonologického a gramatického systému jazyka. Typický prozaický úryvek, zejména z pozdější části tohoto období, pro nás nebude mít tak cizí podobu jako Aelfricova próza; ale nebude ani zaměnitelný se současným spisovným jazykem. Následující krátký úryvek pochází z díla z konce čtrnáctého století nazvaného Mandevillovy cesty. Jedná se o beletrii v hávu cestopisné literatury, a přestože údajně pochází z pera anglického rytíře, byla původně napsána francouzsky a později přeložena do latiny a angličtiny. V tomto úryvku Mandeville popisuje zemi Baktrii, která zřejmě není úplně lákavým místem, protože ji obývají „samí yuele folk and full cruell.“
In þat lond ben trees þat beren wolle, as þogh it were of scheep; whereof men maken clothes, and all þing þat ben made of wolle. V tom kraji bylo mnoho potápěčů, kteří žili někdy ve vodě a někdy na londýně; a byli napůl lidé a napůl koně, jak jsem již dříve řekl; a byli to lidé, kteří je mohli vzít. A þere ben ryueres and watres þat ben fulle byttere, þree sithes more þan is the water of the see. In þat contré ben many griffounes, more plentee þan in ony other contree. Sum men seyn þet þei han the body vpward as an egle, and benethe as a lyoun; and treuly þei seyn soth þat þei ben of þat schapp. Ale o griffoun má tělo chutnější a silnější, þanne osm lyouns, of suche lyouns as ben o this half; and more gret and strongere þan an hundred egles, suche as we han amonges vs. For o griffoun þere wil bere fleynge to his nest a gret hors, 3if he may fynde him at the poynt, or two oxen 3oked togidere, as þei gon at the orlgh.“
Písmo je na dnešní poměry často zvláštní a v rámci těchto několika vět dokonce nejednotné (například contré a contree, o a a , þanne a þan). V původním textu je navíc vedle trnu ještě další starý znak 3, zvaný „jóg“, který činí potíže. Může zastupovat několik zvuků, ale zde může být považován za ekvivalent y. I starší hlásky (včetně těch, kde u znamená v nebo naopak) jsou však rozpoznatelné a existuje jen několik slov jako ipotaynes „hroši“ a sithes „časy“, která z jazyka zcela vypadla.
Můžeme si všimnout několika slov a slovních spojení, která již nemají běžný význam, jako byttere „slaný“, o this half „na této straně světa“ a at the poynt „po ruce“, a vliv staleté nadvlády francouzštiny na slovní zásobu je patrný v mnoha známých slovech, která by se v Aelfrikově spisu nemohla vyskytovat, ani kdyby to jeho předmět dovolil, slova jako contree, ryueres, plentee, egle a lyoun.
ObecnČ je poĜádek slov velmi blízký poĜádku naší doby, i když si všímáme konstrukcí jako hath the body more gret a three sithes more þan is the water of the see. Všimneme si také, že slovesa v přítomném čase stále dostávají množné číslo jako beren, dwellen, han a ben a že zatímco nominativ þei nahradil Aelfricovo hi ve třetí osobě množného čísla, tvar pro předměty je stále hem.
Všechno ostatní, počet skloňování podstatných jmen, přídavných jmen a sloves byl značně redukován a ve většině ohledů je Mandeville blíže moderní než staré angličtině.
Období moderní angličtiny sahá od šestnáctého století až do našich dnů. Na počátku tohoto období byla dokončena revoluce ve fonologii angličtiny, která začala na konci střední angličtiny a která účinně přerozdělila výskyt hláskových fonémů do podoby blížící se jejich současnému vzoru. (Mandevillova angličtina by nám zněla ještě méně povědomě, než jak vypadá.)
Další důležitý raný vývoj zahrnuje stabilizační vliv knihtisku na pravopis a počátek přímého vlivu latiny a v menší míře řečtiny na lexikum. Později, když se angličtina dostala do kontaktu s jinými kulturami po celém světě a v mnoha oblastech, které Británie kolonizovala, se vyvinuly svébytné dialekty angličtiny, přispěly do naší slovní zásoby drobnými, ale zajímavými příspěvky četné další jazyky.
Historický aspekt angličtiny skutečně zahrnuje více než tři právě uvažované vývojové etapy. Angličtina má také něco, co by se dalo nazvat prehistorií. Jak jsme viděli, náš jazyk nevznikl jen tak; přinesly ho z kontinentu germánské kmeny, které neměly žádnou formu písma, a proto nezanechaly žádné záznamy. Filologové vědí, že museli mluvit dialektem jazyka, který lze nazvat západogermánským, a že mezi další dialekty tohoto neznámého jazyka museli patřit předkové takových jazyků, jako je němčina, nizozemština, dolní němčina a fríština. Vědí to díky určitým systematickým podobnostem, které tyto jazyky mezi sebou sdílejí, ale nesdílejí je například s dánštinou. Museli však nějakým způsobem rekonstruovat, jak tento jazyk vypadal ve svém lexiku, fonologii, gramatice a sémantice, jak nejlépe mohli, a to pomocí sofistikovaných srovnávacích technik vyvinutých především v minulém století.
Podobně, protože staré a moderní jazyky jako staroseverština a gótština nebo islandština a norština mají společné body se starou angličtinou a starou vrchní němčinou nebo nizozemštinou a angličtinou, které nesdílejí s francouzštinou nebo ruštinou, je jasné, že existoval dřívější nezaznamenaný jazyk, který lze nazvat jednoduše germánským a který je třeba rekonstruovat stejným způsobem. Ještě dříve byla germánština pouhým dialektem (předky řečtiny, latiny a sanskrtu byly tři další takové dialekty) jazyka konvenčně označovaného jako indoevropský, a tak je angličtina jen jedním z relativně mladých členů starobylé rodiny jazyků, jejíž potomci pokrývají značnou část zeměkoule.
