Malá Itálie na Manhattanu byla kdysi mikrokosmem své vlasti, plným janovských, neapolských a sicilských enkláv, šílenou směsicí Italů konverzujících ve svém rodném jazyce a prodávajících domácí porchettu a piadini. Po pomalém a neúprosném úpadku se však Malá Itálie stala spíše čtvrtí nostalgie než čtvrtí existující přistěhovalecké kultury. I když zde stále najdeme několik desítek italských restaurací, drtivou většinu této umírající etnické enklávy pohltily čtvrti SoHo, Chinatown a Nolita. Současná Malá Itálie nyní nezabírá žádný významný kus geografického území, ani není nijak zvlášť italská: poslední sčítání lidu odhalilo, že je zde nula obyvatel první generace, a v každé restauraci na jejím území je mnohem pravděpodobnější, že obsluha pochází z Dominikánské republiky než z Republica Italiana.
To nutně neznamená, že všechny současné etnické enklávy jsou anatémy. Jak ukazuje pronikání newyorské čínské čtvrti do Malé Itálie, některé etnické enklávy se skutečně rozrůstají. Případ Malé Itálie je však příznačný pro širší trend, kdy se přistěhovalecké komunity, dokonce i ty, které zažívají růst, kulturně a prostorově dekoncentrují, čímž se koncept městské etnické enklávy stává stále více zastaralým.
Abychom rozvedli příklad čínské čtvrti, mezi lety 2000 a 2010 se počet čínských obyvatel narozených v zahraničí v New Yorku zvýšil o 86 000, zatímco za stejné období se počet čínských obyvatel samotné čínské čtvrti snížil o 17 %. Několik autorů, včetně Bonnie Tsu z The Atlantic, poukázalo na tyto statistiky jako na známku úpadku čínských enkláv vůbec. Při bližším zkoumání těchto čísel si však lze všimnout, že přilehlé městské čtvrti, jako je SoHo a Tribeca, zaznamenaly příliv čínských obyvatel, takže nižší koncentrace Američanů čínského původu je rozložena na větší geografické ploše.
Jak vysvětlila Donna Gabaccia, jedna z předních amerických odbornic na historii imigrace, v rozhovoru pro HPR, bohatší přistěhovalci mají tendenci přicházet rozptýleněji než ti s nižším socioekonomickým statusem. Moderní složení čínských přistěhovalců je například ekonomicky rozmanitější, než tomu bylo v minulosti, což má za následek odliv z tradičních hranic etnických enkláv plných nájemníků.
Tento nárůst ekonomické rozmanitosti mezi skupinami přistěhovalců vedl ke vzniku zcela nového fenoménu v etnickém osídlení: „etnoburb“. Termín, který zavedl sociolog Wei Li z Arizonské univerzity, označuje v mnoha ohledech etnoburbu jako skupinu přistěhovalců, kteří opustili městskou enklávu a hledají vhodnější bydlení. Jak vysvětlil Li v rozhovoru pro HPR, etnoburby se od etnických enkláv liší tím, že jsou spíše příměstské než městské, jsou „demograficky mnohem rozmanitější“, jejich ekonomika je podstatně více „provázána“ s okolními komunitami a jejich obyvatelé jako celek bývají bohatší a vzdělanější než obyvatelé tradičních přistěhovaleckých čtvrtí.
Kromě těchto etnoburbů navíc v příměstských oblastech vzniká stále více „invisiburbů“. Invisiburbs jsou etnoburbs s ještě nižší koncentrací dané etnické skupiny a prakticky bez navenek viditelných znaků kolektivního etnika. Gabaccia dodává, že s dekoncentrací etnických komunit se etnicita „stává soukromější a domácí“, protože každodenní interakce v rámci etnické skupiny se snižuje. Tradiční jídlo a náboženství jsou často posledními zbytky, které si člověk uchovává jako symbol svého dědictví.
Mnoho evropsko-amerických etnických skupin prošlo na počátku dvacátého století podobným procesem: etnické enklávy založené na skupinách západoevropských migrantů se silně zmenšily, protože etnická identita byla privatizována nebo zcela opuštěna. Jednalo se o nepřetržitý a předvídatelný proces, neboť socioekonomické rozdíly se snižovaly až do bodu irelevance. A co je možná ještě důležitější, zatímco Číňanů narozených v zahraničí se do Spojených států stále přistěhovává 70 000 ročně, západoevropská imigrace se zpomalila na minimum. Pobyt v etnických enklávách, jak tvrdí Gabaccia, nebývá vícegenerační záležitostí, a proto když migrace ustane, etnická identita enkláv se rozpadne, ať už zánikem italského Harlemu na Manhattanu nebo odlivem německých obyvatel z řady Germantownů. Je tedy důvod se domnívat, že tradiční severoamerické etnické enklávy celkově ztrácejí svůj osobitý ráz, ať už v důsledku klesající koncentrace, jako v případě čínských čtvrtí, nebo rostoucí bezvýznamnosti, jako v případě Little Italies, Germantowns a podobně.
Zda někdo schvaluje pomalé usazování tradičně odlišných etnik na dně amerického tavicího kotle, nebo ne, závisí na jeho víře v multikulturalismus. Tento úsudek je ze své podstaty normativní, ale abychom se vyjádřili umírněně, většina nesociálních konzervativců by pravděpodobně schvalovala Ameriku plnou koření a variací, Ameriku, která se mísí v kongruentní kulturní jambalayu, a ne v homogenně mdlý rýžový nákyp nebo nesourodou směs z podstaty protichůdných kulturních mravů.
Z tohoto pohledu kvalifikovaného multikulturalismu, možná lépe popsaného jako pluralismus, existuje slabá, ale existující světlá stránka současného stavu etnických enkláv. Za prvé, a to je možná nejdůležitější, zatímco tradiční enklávy se dekoncentrují, jiné nově vznikající, marginalizovanější etnické skupiny vytvářejí nová společenství. Projekt „New Littles“, který vede newyorský sociolog Andrew Beveridge, ukazuje, že nové etnické skupiny, jako jsou Somálci-Bantusové a Ghaňané, pomalu vytvářejí vznikající etnické komunity. Ty jsou většinou příliš malé na to, aby mohly být považovány za skutečné enklávy, a stejně jako většina moderních přistěhovaleckých komunit mají tendenci k relativně nízké etnické koncentraci. Připomeňme však, že enklávy často nejsou vícegenerační, a tak pokud bude přistěhovalectví nových skupin migrantů pokračovat stálým tempem, mohou být Little Italies a Germantowns pomalu nahrazeny New Accras a Addis Abbas. Navíc i v tradičních etnických enklávách vedla vysoká imigrace v několika vzácných případech k revitalizaci, což je jev, který lze pozorovat na pozoruhodném oživení torontské Malé Itálie a trvalém růstu čínské čtvrti v San Fransiscu.
Takže existuje naděje na pokračování moderních etnických enkláv, ale pokud si přejeme zachránit odlišné skvrny americké kulturní přikrývky, které tyto koncentrované přistěhovalecké komunity nabízejí, musíme společně dospět k řadě poznatků. Za prvé, a to je možná nejzřejmější, bez nové imigrace přestanou etnické komunity existovat, protože jsou z velké části funkcí první a druhé generace Američanů. Rychlý úbytek etnických enkláv k polovině dvacátého století, způsobený téměř moratoriem na přistěhovalectví v letech 1924-1965, je pravděpodobně nejpádnějším příkladem škodlivých účinků pomalé migrace na etnické komunity. Životaschopnost etnických enkláv tedy závisí na našem pochopení, že jsme a nadále budeme národem přistěhovalců, doufejme, že národem, který neprojde dalšími bolestnými záchvaty xenofobie
Je samozřejmé, že s tím, jak se mnohé skupiny přistěhovalců dále asimilují a socioekonomicky rozrůzňují, může se i vysoká úroveň přistěhovalectví shodovat s nízkou úrovní růstu enkláv. To je v mnoha ohledech dobře, protože tradičně marginalizované etnické skupiny mají na výběr z větší rozmanitosti možností bydlení. Abychom se však vyhnuli zbytečně rychlému odlivu přistěhovalců z tradičních komunit, musíme dbát na to, abychom se vyhnuli krokům, které tyto komunity v dlouhodobém horizontu učiní méně žádoucími.
Jako obyvatel Bostonu lituji zmenšující se čínské čtvrti, která byla postupem času uzavřena dvěma mezistátními dálnicemi a pozoruhodně nevýrazným, rozšiřujícím se zdravotnickým centrem. Navíc mě rozčilují pokusy městské komise pro změnu hranic rozdělit čínskou čtvrť mezi tři radní, což je opatření, které by fakticky zničilo komunitu jako politický subjekt. Na druhou stranu tleskám North Endu, nyní vklíněnému mezi krásné zelené plochy po Big Digu a Atlantik, čtvrti, která se stala moderní a profesionální, ale zůstala výrazně italskou, i když Italové jako celek zbohatli.
Jako poslední snahu, kdy etnické enklávy pomalu degradují a nedaří se jim následovat cestu North Endu, je možné uměle oslavovat etnické dědictví enklávy i poté, co se enkláva demograficky zmenšila. Například svátek San Gennaro v newyorské čtvrti Little Italy, původně zavedený jako oslava neapolských přistěhovalců v roce 1924, pokračuje dodnes. Svátek jako by připouštěl, že když už člověk nemůže kolektivně oslavovat dědictví své země původu, může stejně dobře oslavovat dědictví enklávy, která sama z této dnes již vzdálené země původu vzešla.
Celkově lze říci, že pouze přijetím nových městských etnických skupin, vyhnutím se nativistickým nátlakům naší minulosti a podporou kulturní, architektonické a jiné integrity našich stávajících přistěhovaleckých komunit můžeme zabránit nebo alespoň oddálit zánik malých italských čtvrtí, čínských čtvrtí a řady dalších enkláv. Nechci tím říci, že bychom měli usilovat o etnickou roztříštěnost, ale v národě přistěhovalců vždy existovalo spojení s vlastním dědictvím a já bych dal přednost pikantnímu modelu života v jambalayi před homogenní kulturou rýžového nákypu a kaše. Možná nastal čas podniknout potřebné kroky k ochraně celistvosti ingrediencí této kulturní jambalayi, ne proto, abychom zdůrazňovali naše rozdíly, ale spíše proto, abychom chránili živost pluralismu v homogenizující se americké společnosti.
