Než ztratíte naději, přečtěte si tohle

Neznáte mě, takže to, co vám chci říct, pro vás teď nemusí být důležité. Ale pokud si najdete jen chvilku a přečtete si má slova, mohlo by to pro vás něco změnit. Jen to zkus.

Věci nebudou vždycky tak špatné. Nebudeš se vždycky cítit tak beznadějně a zoufale. Život nebude vždycky tak krutý. Nebudete vždycky tak smutní.

Možná budete mít pocit, že jediným východiskem je všechno ukončit, ale existuje naděje. Existuje pomoc a na světě jsou lidé jako já, kterým na tobě záleží. Záleží nám na tom, co se s vámi stane.

Když mi bylo třicet let, můj otec si vzal život. O dva týdny později jsem potratila své první dítě. Ztratila jsem naději. Ztratila jsem sama sebe. Začala jsem si myslet, že se možná, jen možná, můj otec rozhodl správně. Možná bylo na světě jen příliš mnoho smutku, příliš mnoho lidí, kterým bylo všechno jedno, málo dobra.

Když jsem několik dní po potratu seděla na gauči ve svém obývacím pokoji, rozhodla jsem se. Byla jsem v depresi; věděla jsem to. Věděla jsem také, že bude třeba učinit rozhodnutí. Buď skončím jako můj táta, nebo si půjdu pro pomoc.

Zvedla jsem se z gauče. Osprchoval jsem se. Přinutil jsem se převléknout z celodenního pyžama do skutečného oblečení. Přinutila jsem se jíst. Učesala jsem si vlasy. Popadla jsem klíčky od auta a odjela do poradny nedaleko mého domu. Vešla jsem do zařízení a vysvětlila recepční, že potřebuji někoho vidět, a to co nejdříve.

V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale po tvářích mi tekly slzy, když jsem té ženě, té cizí ženě, vyprávěla, co se v mém životě za posledních několik týdnů stalo. Řekl jsem jí, že už jsem skoro na pokraji svých sil, téměř na samém konci provazu, abych tak řekl. Požádala jsem o nejbližší možnou schůzku.

Nevěděla jsem, že v malém prostoru za místem, kde seděla recepční, v klidu obědvá terapeutka. Slyšela všechno, co jsem říkala – jak jsem přišla o tátu, jak jsem v sobě týdny nosila pocit viny, jak můj manžel nedokázal pochopit, proč se nemůžu usmívat, jíst ani pracovat, a jak ten malý paprsek naděje a slunce, který mi rostl v lůně, zemřel a já teď nemám nic. Slyšela všechno, co jsem říkala o tom, jak mám zlomené srdce a jak si myslím, že to nikdy nedokážu napravit – že na tomto světě, v tomto životě není vůbec nic, co by dokázalo napravit všechny škody, které byly způsobeny. Byla jsem zlomená.

Tato žena, tato osoba, tento anděl přišel k oknu. Vzala mě za ruku. Odložila sendvič, podívala se na recepční a řekla: „Teď se na ni podívám.“ Odpověděla jsem: „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. Pokynula mi, abych se vrátil dveřmi.

Pošel jsem za ní do kanceláře s pohodlným gaučem, barevnými polštáři a několika krásnými uměleckými díly po stěnách. Můžu říct, že to je to, co vidím teď – barvy, ale ten den mi všechno připadalo šedivé.

Na té první schůzce jsem toho moc nenamluvila. Myslím, že mě šokovalo, že moje nová terapeutka zahodila oběd, aby mi mohla pomoci přežít den. Ale ať jsem řekla cokoli, nikdy nezapomenu, že jsem ji rozplakala spolu se mnou. Tehdy jsem poznala, že jí na mně záleží. Nebyla tu jen proto, aby pracovala, dostala výplatu nebo vystavila účet mé pojišťovně. Byla tam, protože chtěla, abych žil. Chtěla, abych věděla, že se nebudu vždycky cítit tak, jak jsem se cítila právě teď. Řekla mi, že existuje naděje. Řekla, že mám budoucnost. Slíbila mi, že nemusím skončit tak, jak to udělal můj otec.

Toho dne jsem jí nevěřil. Vlastně mi trvalo několik měsíců, než jsem jí uvěřil. Když o tom teď přemýšlím, trvalo mi roky, než jsem jí skutečně uvěřil, a ještě déle, než jsem uvěřil sám sobě.

Každý týden jsme spolu hodinu mluvili. Bral jsem léky. Donutila mě říct „sbohem“ mému mrtvému dítěti. Myslela jsem si, že se zbláznila. Posadila na židli malou sošku a skutečně mě přiměla, abych s ní mluvila, jako by to bylo mé drahé děťátko, které odešlo ze světa příliš brzy. Vytřeštila jsem oči, ale udělala jsem to. Nechala jsem své dítě odejít.

Těžší bylo nechat odejít tátu. Nevím, jestli jsem ho dodnes, o patnáct let později, opravdu nechala jít, mám-li být naprosto upřímná. Samozřejmě jsou dny, kdy na něj nemyslím. Ale většinu dní ano. Mnoho dní myslím na to, jaké by to bylo, kdyby tu dnes byl.

Protože, víte, dnes jsem silný. Dnes, po letech terapie a měsících užívání léků proti depresi a úzkosti, jsem skoro (ne úplně stoprocentní), celá. Moje srdce, které bylo zlomené, je stále pohmožděné, ale teď bije a je naplněné láskou.

Stres a bolest ze sebevraždy mého otce spolu se ztrátou toho prvního dítěte rozbily mé manželství. Nedokázali jsme ho společně napravit – prostě jsme se odcizili. Ale vytvořili jsme ty nejlepší dvě děti, jaké jsem si kdy mohla přát.

Mám dva chlapce, čtrnáct a dvanáct let. Jsou silní, chytří, zábavní, šťastní, milující a zajištění. Mým největším požehnáním v životě bylo být jejich matkou. Nic neberu jako samozřejmost, protože si vzpomínám na ten první den, kdy jsem vešla do poradny. Kdybych netrvala na tom, že pro sebe vyhledám pomoc, moji chlapci by se možná nikdy nenarodili.

Když byli moji chlapci ještě docela malí, potkala jsem nového muže, který mě miloval a rychle si zamiloval i mé chlapce. Teď už jsme sedm let manželé a je to ten nejlepší nevlastní táta, jakého si může každé dítě přát.

Můj terapeut měl pravdu. Byla tu naděje. Měla jsem budoucnost. Stala jsem se mámou, což je nejdůležitější práce, jakou jsem kdy měla, a přes všechnu bolest, zlomené srdce, ztrátu manželství, ztrátu dítěte jsem dokázala být opravdu dobrou mámou.

Svoji bolest a smutek jsem využila a založila jsem pobočku neziskové organizace, která se zabývá prevencí sebevražd. Pro tuto neziskovou organizaci jsem pracovala téměř devět let. Když jsem odcházela, byla jsem si jistá, že jsem pomohla stovkám lidí vyrovnat se s jejich vlastním duševním onemocněním a také jsem pomohla těm, kteří na tom byli podobně jako já – těm, kteří ztratili někoho blízkého kvůli sebevraždě.

Lidé mi říkali, jak jsem byla nesobecká, když jsem tu organizaci založila a snažila se pomoci tolika lidem, ale ve skutečnosti to byla jedna z nejsobečtějších věcí, které jsem kdy udělala. Založení této pobočky a setkání s dalšími lidmi, jako jsem já, s lidmi, kteří kvůli sebevraždě ztratili někoho blízkého, mi pomohlo napravit zlomené srdce, dalo mi naději do budoucna a dalo mi pocit, že jsem od smrti svého otce konečně něco dokázal. Pokud jsem lidem pomohla, rozhodně to nebylo tolik, jako všichni pomohli mně.

Vím, že je ti smutno. Určitě ses tolik snažil. Chápu, proč si možná myslíš, že není naděje, ale slibuji ti, že je. Něco dobrého je tam venku a čeká, až to najdeš. Vím, že to dokážeš, protože já jsem to dokázala. A když jsem to dokázal já, dokážeš to i ty.“

Přijmi to den po dni, hodinu po hodině, minutu po minutě, když budeš muset. Jsou lidé, jako terapeutka, které na mně záleželo natolik, že odhodila oběd, vzala mě za ruku a vedla mě do své ordinace, kteří vám pomohou.

Přeji vám jen to nejlepší a ze srdce věřím, že můžete mít šťastný a zdravý život plný lásky. Zkuste to. Vím, že to dokážete.

Tento článek byl původně publikován na stránkách The Mighty