„Nepohyblivý pohyb“ v Aristotelově Metafyzice

Předmluva

Kniha L Metafyziky se dotýká toho, co Aristoteles nazývá „nepohyblivý hybatel“. Stručně řečeno, jedná se o Aristotelovo pojetí Boha, které si zaslouží naši pozornost jak pro vnitřní zajímavost tématu, tak pro významný vliv, který měl tento spis na pozdější filosofy i teology křesťanství, judaismu a islámu. Tento náboj nastíní Aristotelovu úvahu o existenci „nepohyblivého hybatele“ a zdůrazní některé její charakteristiky. Mým záměrem není, aby tento náboj byl vyčerpávající, ale pouze úvod, který má vytvořit povědomí o Aristotelově myšlení a snad podnítit určitý zájem o původní texty a staletí bádání, které toto stěžejní dílo západní metafyziky podnítilo.

Aristoteles a Platón od Leonarda da Vinciho

„Nepohyblivý hybatel“

V 6. kapitole knihy L Metafyziky začíná Aristoteles diskusi o „substancích“. Jednou ze substancí, kterou popisuje, je „nepohyblivý hybatel“, který podle něj existuje z nutnosti a je věčný. Aby bylo něco věčné, není to ani stvořeno, ani zničeno, ale vždy existovalo a vždy bude existovat. Aby něco bylo substancí, existuje to díky sobě samému („kath’auton“) v tom smyslu, že jeho existence není závislá na ničem jiném – prostě je. Naproti tomu Aristoteles popisuje věci, které mají „akcidentální“ existenci („kata symbebekos“), jejichž existence závisí a lpí na základním subjektu. Pro lepší představu o jeho myšlenkovém směru zde uvažujme následující entitu – člověka jménem Sokrates. Substancí této entity, pokud ji Aristoteles chápe, by byla její „lidská bytostnost“. Sokrates je ze své podstaty člověk. Je to lidský „kath’auton“. Ale to, že Sókratés má jméno „Sókratés“ a je Řek a je filosof a má dnes hlad nebo je ospalý, je „náhodné“ – tyto predikáty přiléhají k Sókratově lidskosti „kata symbebekos“ neboli „náhodou“. Jinými slovy jsou to kontingentní modifikace Sókratovy základní esence.

Podle Aristotela je tedy Nepohnutý hybatel určitým druhem „jsoucna“ či „substance“, stejně jako je člověk druhem „substance“. Má určité podstatné vlastnosti, které nejsou náhodnými modifikacemi. Na rozdíl od lidských bytostí nebo jiných „substancí“ má Nepohnutý hybatel zvláštní jedinečnou vlastnost – není „pohybován“ ani měněn žádným vnějším působením. Když Aristoteles používá slovo „pohybovaný“, má na mysli víc než jen fyzický pohyb, ale stav, kdy je následkem nějaké příčiny nebo je ovlivněn nějakým vnějším dějem. Vezměme si například znovu Sokrata. Má základní vlastnost lidskosti a kromě jiných nahodilých vlastností i vlastnost být „šťastný“. Předpokládejme, že v průběhu dne ho jeho přítel Kalikles urazí a tím ho rozzlobí. Sokrates má stále esenciální vlastnost být člověkem, ale nyní má akcidentální vlastnost být „rozzlobený“. V tomto smyslu byl Sókratés Kaliklem „pohnut“ do té míry, že Kalikles na Sókrata působil určitou nahodilou modifikací.

Jedním z charakteristických rysů Nepohnutého hybatele je, že ve vesmíru neexistují žádné substance či entity, které by na něm mohly způsobit nějaké modifikace – v tomto smyslu je nepohnutý, a tedy bez výjimky vnitřně motivovaný. Je vždy konečným činitelem jakékoli činnosti a nikdy není (abychom použili staromódní gramatický termín) „pacientem“ něčeho, co je vůči němu vnější.

Teď, když máme představu o tom, odkud Aristoteles vychází, když používá termín „Nepohyblivý hybatel“, bude užitečné zamyslet se nad tím, proč považoval za nutné takovou bytost odvodit. Prvním předpokladem, který Aristoteles vyslovuje, je existence změny. Věci se ve vesmíru, který si představoval jako jakýsi kaleidoskopický tanec substancí a akcidentů, neustále mění. Jsme-li ochotni připustit existenci změny, musíme nutně odvodit existenci času, neboť v souvislosti se změnou existuje před a po. Připomenu-li svůj výše uvedený příklad, Sokrates byl nejprve šťastný, následně se Sokrates rozzlobil. Změna implikuje jako sled událostí a sled událostí implikuje čas neboli před a po. Dalším Aristotelovým krokem je tvrzení, že vždy existovala změna – vždy sled předchozích pohybů a modifikací ad infinitum a vždy sled následných pohybů a modifikací ad infinitum. To je třeba postavit do kontrastu s biblickým stvořením, kde má stvoření počátek, jak je popsáno v Genesi, a konec, jak je popsán v Apokalypse.

Aristotelovi tedy zbývá následující otázka: Jestliže pozorujeme, že vždy existuje změna, a pozorujeme, že existuje čas, odkud se změna a čas berou? Aristoteles tvrdí, že ve vesmíru musí existovat nějaká látka, která udržuje věci ve věčném pohybu, a proto musí být tato látka sama věčná, aby tak činila. Aristoteles dále tvrdí, že „nic se nepohybuje nahodile, ale vždy musí být přítomno něco, co to pohybuje“ (1071b 33-35). A tak kdybychom identifikovali všechny pohyby ve vesmíru, mohli bychom teoreticky všechny tyto pohyby vysledovat k nějaké hybné síle. Zde bychom si mohli představit kulečníkový stůl, na němž se všechny koule věčně odrážejí jedna od druhé a od stěn kulečníkového stolu. Tyto koule musí mít něco na sobě nezávislého, co způsobuje, že zůstávají v pohybu. A tak Aristoteles pokračuje: „Jestliže tedy existuje neustálý koloběh, musí něco stále zůstávat a působit stejným způsobem.“ Aristoteles se ptá: „Co je to neustálý koloběh? (1072a 9-10).

V sedmé kapitole Aristoteles vysvětluje, jak tento hybatel udržuje věci v pohybu. Tento hybatel je něco, co se pohybuje, aniž by bylo pohybováno. Aristoteles poznamenává: „Předmět touhy a předmět myšlení se pohybují tímto způsobem; pohybují se, aniž by byly pohybovány“ (1071b 26-27). Uvažujme například „předmět touhy“ – krásnou ženu. Představte si výjimečně krásnou ženu, která sedí v kavárně. Hledí si svého, hlavu má zabořenou v novinách a popíjí kávu. A teď si představte, že si jí všimne nějaký muž, zaujme ho a naváže s ní rozhovor. Co se týče vztahu mezi mužem a ženou, žena je „nepohyblivým hybatelem“, je pro muže objektem touhy. Podněcuje muže, aby k ní přišel. Je „unmoved mover“, protože NEvyvíjela žádnou specifickou aktivitu, aby se k ní muž přiblížil nebo aby on inicioval konverzaci. Žena způsobí, že se muž „pohne“, ale tato kauzalita je jiná než například taková kauzalita, o kterou se jedná, když někdo hraje kulečník a odpálí kouli – hráč není nepohyblivým hybatelem. Vykonává nějakou pozitivní činnost, aby uvedl kulečníkovou kouli do pohybu, tj. pohání ji do pohybu kulečníkovou holí. A tak by Aristoteles tvrdil, že nepohyblivý hybatel způsobuje pohyb způsobem, který je analogický spíše přitažlivé ženě než hráči kulečníku. Srovnávat půvaby krásné ženy s motivační silou nepohyblivého hybatele však není dokonalá analogie. Na rozdíl od přitažlivé ženy způsobuje pohyb vesmíru sama podstata či substance nepohyblivého hybatele, nikoli nějaká náhodná vlastnost jako v případě přitažlivé ženy. Fyzická krása není přirozenou vlastností lidského bytí, ale existuje náhodně, stejně jako u Sókrata existoval „náhodně“ („kata symbebekos“) hněv.

Kvalita, která umožňuje nepohyblivému hybateli uvádět do pohybu zbytek vesmíru, tedy není náhodná, ale podstatná. „Na takovém principu pak závisí nebesa a svět přírody“ (1072b 23-14). Pro Aristotela není vesmír nekonečný, ale je to kruhový řetězec konečných věcí, které jsou ve věčném pohybu. Mimo tento kruh konečných věcí existuje princip, který vše udržuje v pohybu, zatímco sám je nepohyblivý.

Metafyzika – středověký rukopis se scholiemi

Alchymická schémata inspirovaná Aristotelem

Ve 4. kapitole Aristoteles hovoří o nepohyblivém hybateli jako o živé bytosti, která má život „takový, jakého se nejlépe těšíme, a těšíme se z něj jen krátce“. V této pasáži Aristotelés používá nezvykle poetický jazyk o radostech z myšlení a používání vlastní „rozumové schopnosti“ neboli mysli. Aristoteles zde naznačuje, že nehybný hybatel je myslící bytostí a je zcela pohlcen aktem rozjímání, aktem, který je podle Aristotelových slov „nejpříjemnější a nejlepší“. Zajímavé je, že nepohnutému hybateli nezbývá téměř nic jiného, pokud má být skutečně nepohnutý. Navíc by předmětem jeho kontemplace musel být zřejmě on sám, jinak by byl pohybován nějakým vnějším „předmětem myšlení“, a stal by se tak pohybovaným hybatelem, jehož myšlenky jsou podněcovány něčím, co je vůči němu vnější, podobně jako je touha člověka podněcována nějakou krásou, která je vůči němu vnější.

Poté, co Aristoteles mluví o nepohybovaném hybateli jako o živé bytosti, o něm najednou začne mluvit jako o Bohu. Nezdá se, že by Aristoteles vždy uváděl konkrétní argumenty – někdy se vyjadřuje velmi elipticky, jako by zasvěceným spíše jen připomínal, než aby se snažil skeptika přesvědčit – a tuto pasáž uzavírá tvrzením, že „Bůh je živá bytost, věčná, nanejvýš dobrá, takže život a trvání nepřetržité a věčné náleží Bohu; neboť to je Bůh“.

Posledním významným bodem, který Aristoteles uvádí, je, že tento Bůh nemůže mít žádnou „velikost“, protože každá velikost je buď konečná, nebo nekonečná. Nepohyblivý hybatel nemůže mít konečnou velikost, protože vyvolává pohyb v nekonečném čase. Nic konečného nemůže mít sílu, která je nekonečná v trvání. Ani Bůh nemůže mít nekonečnou velikost, protože nekonečné velikosti neexistují ve vesmíru, který je konečný, jak Aristoteles předpokládal, že vesmír je. Co přesně Aristoteles myslí „velikostí“, není zcela jasné, ale zdá se, že má na mysli nějakou kvalitu hloubky, která umožňuje její vnímání smysly.

V 8. kapitole Aristoteles poukazuje na to, že existuje pouze jeden nepohyblivý hybatel a je prvním hybatelem vesmíru, neboť předchází veškerému pohybu a je příčinou veškerého pohybu. Tento nehybný hybatel udržuje vesmír a nebe v pohybu. Ve vesmíru jsou i jiní hybatelé, kteří vysvětlují pohyb hvězd a různých nebeských těles, ale ti nakonec odvozují svůj pohyb od tohoto „nepohyblivého prvního hybatele“, kterým je podle Aristotela Bůh.

Aristoteles v roce 1074b uvažuje o tom, jak kořeny řeckých mýtů a tradic vlastně odpovídají jeho metafyzickým názorům na Boha a ostatní hybatele ve vesmíru. Uvádí, že „to, že považovali první látky za bohy, je třeba považovat za inspirovaný výrok…“. (1074b 9-11). Aristoteles, který byl přítelem „zdravého rozumu“ („endoxa“), nepřekvapivě poukazuje na tuto souvislost mezi svým systémem a tradičními názory.

V 9. kapitole Aristotelés pojednává o povaze božského myšlení neboli o obsahu Božího myšlení. Myšlenka je podle Aristotela nejbožštější z věcí. Božská myšlenka je tedy božská v nejvyšším stupni. Boží myšlení však musí mít nějaký obsah, „neboť nemyslí-li na nic, co je zde důstojného?“. (1074b 18-19).

Podle Aristotela nepohnutý hybatel buď myslí o sobě, nebo myslí o něčem jiném než o sobě. Protože Bůh je z definice nepohnutý nebo nezměněný něčím jiným, nemůže tedy myslet na nic jiného než na sebe. Myslet na něco jiného než na sebe znamená být něčím zvenčí pohnut nebo změněn. To je podle jeho definice Boha nemožné, protože Bůh je nepohnutý/nezměněný žádným vnějším činitelem. Zbývá tedy druhá alternativa, totiž že Bůh myslí sám sebe. Dále Aristotelés poukazuje na to, že obsahem Božího myšlení musí být to nejdokonalejší z věcí. „Boží myšlení tedy musí být o sobě samém a jeho myšlení je myšlením o myšlení“ (1074b 32-34). Možná se na první pohled zdá, že Aristoteles popisuje spíše do sebe zahleděné božstvo. Vyzývám však čtenáře k alternativě: snad pokud připustíme, že myslící (nehybný hybatel), myslící (nehybný pohyb) a myšlený (souhrn všech věcí ve vesmíru včetně nehybného hybatele) jsou na hluboce metafyzické úrovni jedno, pak snad můžeme Aristotelovo Božství zachránit před obviněním ze sebestřednosti podle běžného chápání tohoto slova. Vhodnou anologií by mohlo být pojetí tohoto Božství jako snícího, snícího a snu, přičemž podstata snu je produktem snícího aktu snění, aniž by kterýkoli z těchto tří byl skutečně odlišný. V této myšlenkové linii lze pokračovat, ale nechám to na čtenáři.

cyprian dne 10. dubna 2019:

prosím, existuje nějaké vyjádření k problému této práce

momenohed dne 07. března 2013:

Můj partner a já jsme využili k získání vysoké životní úrovně, přesto jsem v poslední době vyvinul množství odporu.

tanya dne 24. května 2012:

to jsou velmi pěkné informace

díky

http://moversmovingcompany.ca

humanitiesmentor z Nové Anglie dne 08. května 2012:

To je mimořádně dobře zpracované.

philosopherintraining dne 25. dubna 2012:

to je skvělé – moc děkuji!“

Kathy Zamborsky dne 22. března 2012:

Není Athénská škola od Rafaela?“

Sara dne 07. listopadu 2011:

Děkuji za to! Píšu na toto téma také seminární práci a zajímají mě další Aristotelovi nepohybliví hybatelé. I když existuje „bůh“, nemá každá nebeská sféra také svého nepohyblivého hybatele, a tedy „boha“? V tomto bodě jsem byl zmatený, protože nemohu přijít na rozdíl mezi těmito čtyřicátníky nebo padesátníky a „Bohem“. Protože jsou nepohnutí, nesmí být ovlivněni „Bohem“, ale pak nevím, co je na tom jednom „Bohu“ zvláštního. Ještě jednou díky za tento článek.

Allison 11. května 2011:

Tato esej mi rezonuje s tématem taoismu.

themoversgroup dne 04. května 2010:

je to movers group?“

Sherry Brooks dne 11. října 2009:

Nickny79, zajímalo by mě, jestli jsi četl Božský matrix: Přemostění času, prostoru, zázraků a víry. Napsal ji Gregg Braden. Zajímal by mě tvůj názor na vztah mezi nepohyblivým hybatelem a matrixem.

ethan dne 07.10.2009:

první obrázek v sekci o nepohyblivém hybateli je „Athénská škola“ od Rafaela…

Bostonian Banter dne 01.09.2009:

Líbí se mi ten detail a vhled. Díky!

Aya Katz z The Ozarks dne 26. ledna 2009:

Tady je úryvek toho, co jsi napsal a co mě přimělo přemýšlet o solipsismu:

„Podle Aristotela nepohyblivý hybatel buď myslí sám na sebe, nebo myslí na něco jiného než na sebe. Protože Bůh je z definice nepohnutý nebo nezměněný něčím jiným, nemůže tedy myslet na nic jiného než na sebe. Myslet na něco jiného než na sebe znamená být něčím zvenčí pohnut nebo změněn. To je podle jeho definice Boha nemožné, protože Bůh je nepohnutý/nezměněný žádným vnějším činitelem. Zbývá tedy druhá alternativa, totiž že Bůh myslí o sobě samém.“

Předpokládá se, že svět je něco, co by Nepohnutý hybatel vnímal a o čem by myslel, včetně všech ostatních bytostí. Nuže, pokud on/ona nemůže myslet na nic jiného než na sebe, vyplývá z toho, že celý vesmír je vlastně on sám. V tom případě jsou všechny bytosti jedno a my, ten jeden, jsme všichni sami.

Nickny79 (autor), New York, New York 26. ledna 2009:

Aristotelova metafyzika neboli jeho pojetí nepohyblivého hybatele se vůbec netýká solipismu, nebo by to alespoň Aristoteles řekl. Zda ty nebo jiní vyvozujete tento další závěr, je jiná věc a mě by zajímalo, jak to děláte.

Všeobecně musím říci, že Aristoteles by solipsismus neschvaloval, protože celý raison d’etre filosofie by byl podle něj tímto metafyzickým/epistemologickým postojem anulován. Aristoteles byl pravděpodobně příliš empirický a příliš zakotvený v tom, co nazýval „endoxa“ a „phronesis“, než aby takový postoj bral vážně. „Endoxa“ zhruba znamená „zdravý rozum“, „konsensus“ nebo „společné chápání“ aplikované na „velké otázky“. „Phronesis“ znamená „praktickou moudrost/dobrý úsudek“ aplikovaný na praktickou činnost člověka ve světě jednání. Přikládal mimořádný význam místu jednotlivce v obci a dokonce bych si dovolil tvrdit, že Aristoteles věřil, že samotná lidskost člověka je založena na tom, že patří k politické jednotce určitého druhu. „Člověk bez ‚polis‘ je buď zvíře, nebo bůh.“ „Člověk je politické zvíře.“ Tyto druhy výroků, jeho Nikomachova etika, jeho Politika a dokonce i jeho zájem o přírodní vědy se prostě neslučují se solipsistickým pohledem na svět – zejména s takovým, jaký zastávali takzvaní „sofisté“, jako byl Gorgiás. Pravděpodobně by takové názory smetl ze stolu jako rétorický ohňostroj, který v nejlepším případě odvádí pozornost jednotlivců od vážnějšího zkoumání.

Aya Katz z The Ozarks 26. ledna 2009:

Nickny79, zajímavý náboj. Jak souvisí Aristotelovo pojetí nepohyblivého hybatele se solipsismem?

Nickny79 (autor) z New York, New York 26. ledna 2009:

Děkuji, pane. Vaše předchozí seznámení s tímto tématem je o to lichotivější.

Sufidreamer ze Sparti, Řecko, 21. ledna 2009:

Další kvalitní náboj.

Před několika měsíci jsem o tom musel psát práci a přál jsem si, abych našel podobné shrnutí. Z původního textu se mi to podařilo, ale do znalosti metafyziky mám hodně daleko 🙁

.