Odboj chárijských Berberů proti arabské nadvládě
Politický život Maghribu v 8. století ovládal rozpor v postavení arabských vládců, kteří se sice tvářili jako zastánci náboženství uznávajícího rovnost všech věřících, ale zdůrazňovali svou etnickou odlišnost a vykonávali moc s malým ohledem na islámské náboženské normy. Tento rozpor se projevil v jejich vztazích s Berbery poté, co se tito ve velkém počtu stali muslimy – zejména díky službě v arabské armádě, o níž je známo, že zahrnovala berberské kontingenty v době, kdy jí velel Ḥassān ibn al-Nuʿmān a jeho nástupce Mūsā ibn Nuṣayr. Mnoho berberských bojovníků se podílelo na dobytí Španělska v roce 711. Ačkoli vyznávali islám, bylo s nimi zacházeno jako s mawálí („klienty“) arabských kmenů, a proto měli horší postavení než arabští válečníci a dostávali menší plat než oni. Navíc plody dobytí sklízela pouze arabská vládnoucí třída, což byl zjevně i případ Španělska. Stížnosti válečníků zdůrazňovaly nespokojenost Berberů obecně, způsobenou takovými praktikami, jako bylo vybírání lidského tributu od berberských kmenů, jehož prostřednictvím se arabská vládnoucí třída zásobovala otroky, zejména otrokyněmi. ʿUmar II (717-720) byl jediným umajjovským chalífou, o němž je známo, že odsuzoval vybírání lidského tributu a nařídil, aby bylo ukončeno. Vyslal také 10 tābiʿūn („následovníků“; žáků společníků proroka Mohameda), aby učili Berbery islámu. Osvícená politika tohoto zbožného chalífy však nepřežila jeho krátkou vládu. Spíše přispěla k utvrzení přesvědčení muslimů v Maghribu, že islám nelze ztotožňovat s vládou umajjovského chalífy.
Tento revoluční potenciál využila muslimská sekta cháridžovců ve svém boji proti umajjovské vládě. Chárijitská doktrína Berbery zřejmě oslovila, protože odmítala arabský monopol na politické vedení muslimské obce, zdůrazňovala zbožnost a vzdělanost jako hlavní kvalifikaci hlavy obce a schvalovala vzpouru proti hlavě, pokud jednala nespravedlivě. V roce 740 vypuklo v oblasti Tangeru velké berberské povstání proti arabské vládě. Jeho prvním vůdcem byl Berber jménem Maysara, který přišel do Kairouanu pod vlivem Ṣufriyyah, extrémistické větve sekty chárijitů. Berberští povstalci dosáhli proti arabské armádě ohromujícího vojenského úspěchu. Do roku 742 ovládli celé Alžírsko a ohrožovali Kairuán. Mezitím ibájové, kteří tvořili umírněnou větev cháridžovské sekty, ovládli Tripolitánii tím, že obrátili na svou víru tam žijící berberské kmeny, zejména Hawwary a Nafusy. Ibárijská nadvláda v Tripolitánii byla výsledkem činnosti dáʿí („propagandistů“) vyslaných z hlavního centra této skupiny v Iráku poté, co tam bylo roku 697 umajjovskou armádou potlačeno povstání chárijců.
Vláda umajjovských chalífů v Maghribu skončila v roce 747, kdy se moci v Ifríkíji chopili Fihridové, potomci ʿUqbaha ibn Náfihoʿ – využili toho, že se Umajjovci zabývali povstáním ʿAbbásidů, které vedlo k jejich pádu. Dynastie Fihridů ovládala celé Tunisko s výjimkou jihu, který v té době ovládal berberský kmen Warfajúma spojený s Ṣufrí Chárijci. Vláda Fihridů skončila v roce 756, kdy Warfajúmové dobyli sever a zmocnili se Kairouanu. Hned poté však ibájové v Tripolitánii prohlásili jednoho ze svých náboženských vůdců za imáma (cháridžovskou obdobu sunnitského chalífy) a v roce 758 dobyli od Ṣufríjů Tunisko. Vznikl tak ibásíjský stát zahrnující Tunisko a Tripolitánii, který trval až do roku 761, kdy ʿAbbásídové, poté co upevnili svou autoritu chalífy na Blízkém východě, vyslali do oblasti vojsko, aby obnovilo chalífskou vládu v Maghribu.
Svou autoritu mohli ʿAbbásídové nastolit pouze v Tunisku, východním Alžírsku a Tripolitánii. Autorita jejich guvernérů obnovené viláje Ifríkíje byla ztížena, protože byli závislí na armádě, která se rekrutovala převážně z řad neukázněných Arabů v provincii. Poté, co se arabské oddíly v roce 800 vzbouřily proti ʿAbbásovskému guvernérovi, byla Ifríkíja přeměněna na arabské království, kterému ve jménu ʿAbbásovských chalífů vládla dynastie Aghlabidů. Zakladatel dynastie Ibráhím ibn al-Aghlab do té doby velel arabské armádě ve východním Alžírsku. Poté, co svá vojska použil k obnovení pořádku v Tunisku, se stal vládcem této provincie. Souhlas chalífy Hárúna al-Rašída s Ibn al-Aghlabovou uzurpací moci byl spojen s tím, že chalífa nadále uznával ʿabbásovskou svrchovanost a platil Bagdádu tribut.
