Šestiměsíční dítě spokojeně leží v postýlce, vrká a žvatlá na rozzářené rodiče a prarodiče, kteří povzbudivě reagují a netrpělivě očekávají první slovo, to rozeznatelné „máma“ nebo „táta“. Ale šest měsíců je samozřejmě příliš brzy na to, abychom očekávali takové přelomové vyslovení. Teprve někdy kolem prvních narozenin si miminko osvojí schopnost řeči a bude tak schopno opakovat a napodobovat ty roztomilé zvuky, které vydávají dospělí. Předtím jsou slova jen šumem na pozadí, který kojenecký mozek nezaregistruje. Je to tak?“
Pardon, špatně, říká Patricia Kuhlová. Podle Kuhlové, která je ředitelkou Centra pro mysl, mozek a učení na Washingtonské univerzitě, mnohem dříve, než se první slovo radostně zapíše do růstového grafu dítěte, si ležící človíček osvojuje a pečlivě zaznamenává pro budoucí použití nuance výslovnosti – a nesprávné výslovnosti – jazyka, který slyší u postýlky. Již v šesti měsících začíná dítě rozlišovat jeden slovní vstup od druhého a v duchu si prohlíží a tiše nacvičuje okamžik, kdy budou hlasivky připraveny k přednesu. A když z něj slova vypadnou, budou reprodukována s charakteristickým, lokalizovaným šuměním nebo libozvučností, které slyší v maminčině a tatínkově (nebo maminčině a tatínkově) vlastní zábavné řeči. Přízvuk, ať už v jakémkoli jazyce, se v něm tvrdošíjně drží léta, desetiletí, celý život, aniž by se dal snadno setřít. Aha, řekl jsem si a vzpomněl si na svou jižanskou matku, která až do smrti říkala „heah“ místo „tady“, na své vlastní přetrvávající pennsylvánštiny a na svou ženu Sally.
Narodila se na Filipínách, anglicky začala mluvit v šesti letech, přes třicet let žije v anglicky mluvícím Hongkongu a ve Spojených státech, má doktorát z pedagogiky ze Stanfordu a stále nedokáže snadno zkroutit jazyk kolem anglických hlásek tz a ch, které se ve filipínských jazycích, jež se naučila jako kojenec, prolínají. Proto žertem svačíme „Rich crackers“ a máme kamarádku jménem „Dorothy Ritz“. Odpovídá, že bývalí Pittsburčané zdůrazňují první slabiku slova „Hello“ – „Hell-low.“
„Henry Kissinger se nenarodil s přízvukem,“ říká Kuhl o bývalém ministru zahraničí německého původu, který často žertoval o své hrdelní výslovnosti, „a vaše žena také ne. On mluví anglicky krásně a ona určitě také. Přesto je na nich znát, že nejsou rodilými mluvčími tohoto jazyka. Proč tomu tak je? Náš výzkum ukazuje, že jádro tohoto vzorce mluvení se v mozku začíná vytvářet mnohem dříve, než dojde ke skutečné produkci řeči. A než se u dítěte objeví první slova, jsou tyto charakteristické rysy pevně zakořeněny.“
Pat Kuhlová ve své laboratoři s výhledem na Washingtonské jezero již 25 let zkoumá, jak se u lidí vyvíjí mluvená řeč a proč například američtí angličtináři snadno rozlišují hlásky l a r a dospělé Japonce důsledně poráží „jezero“ a „hrábě“. Nebo proč mají Američané problém slyšet jemný rozdíl mezi hláskami b a p ve španělštině, takže z „beso“ (polibek) se stává „peso“ (váha). Při práci s americkými, švédskými, japonskými a ruskými dětmi Kuhl zjistil, že 6-8měsíční děti jasně slyší a reagují na samohlásky a souhlásky ve vlastním i cizím jazyce; 6měsíční děti v Tokiu vnímají rozdíl mezi l a r stejně snadno jako děti v Seattlu. V době, kdy je stejným dětem rok, však již tuto schopnost ztrácejí. Místo toho se zaměřují na „domácí“ zvuky a neznámé zvuky vynechávají. První jazyk se stále brání výslovnosti nového jazyka, takže Kissinger nesmazatelně říká „Vashington“, moje žena říká „Dorothy Ritz“ a čínští studenti v Kuhlově laboratoři se dvakrát rozesmějí, když si američtí kolegové, kteří se učí mandarínštinu, pletou „shee“, což znamená „západ“, s „chee“ neboli „manželka“.
Jak proboha můžeme vědět, že zvuky v jakémkoli jazyce zaregistruje šestiměsíční dítě, které ještě ani neumí říct „Dada“? Kuhl mě vede do vedlejší místnosti vybavené stolem, židlemi, malým reproduktorem a podivně vypadající plastovou krabicí. Mávnutím ruky mě posadí na židli. „Říkáme tomu pracovna ‚otáčení hlavy‘,“ říká hlasem, který je rozhodně minnesotský. „Máma sedí tady u stolu a na klíně má Dítě. Asistentka sedí na druhé straně stolu a pohybuje hračkou, která udržuje pozornost dítěte. Z reproduktoru se v jednovteřinových intervalech ozývá ‚La la la la la‘. Dítě poslouchá, ale sleduje hračku. Pak se zvuk změní na něco jiného: „La la la ra“. A když se to stane…“
Plastová krabička se rozsvítí. Plyšový medvídek začne tančit a energicky tluče na buben. „Dítě se naučí, že když se změní zvuk, medvěd vystupuje. Otočí se, aby se dívalo, a dostane tuto fantastickou odměnu. V 6 měsících se dvě ze tří japonských a amerických dětí otočí, aby se podívaly. V roce se otočí 80 procent Američanů, ale jen 59 procent Japonců, což je jen o málo lepší než náhoda. Pro ně se ty dva zvuky staly stejnými.“
Světlo zhasne a medvěd odloží paličky. „Představte si to jako počítač,“ říká Kuhl, aby vysvětlil, jak může malé miminko zaregistrovat zvuky a pak je o několik měsíců později reprodukovat. „Vkládáte do něj data a další data, jsou tam v počítači a jednoho dne tady připojíte tiskárnu“ – ukáže na ústa – „a hned to vyjede.“
V polovině 70. let, když byla postdoktorandkou v Ústředním ústavu pro neslyšící v St. Louis, Kuhlová ukázala, že opice reagují na změny zvuků stejným způsobem, i když samozřejmě nedokážou vytvořit rozpoznatelnou řeč. Její zpráva byla přijata se zdvořilou skepsí. Když přišla do Seattlu, vůbec ji to nerozhodilo a přizpůsobila existující techniku testování dětského sluchu experimentu s otáčením hlavy u lidských dětí. Další skepse: tradiční názor zněl, že mozek kojenců není dostatečně vyvinutý pro zpracování zvuků a nebude, dokud nebudou dost staří na to, aby sami napodobovali řeč dospělých. Postupně se Kuhlová stala uznávaným názorem, a to do té míry, že nedávno vystoupila na konferenci v Bílém domě o vývoji dětského mozku.
Mozek dítěte, říká Kuhlová, je ve vývoji. Ještě před narozením se miliony neuronů neboli nervových buněk v mozku vzájemně propojují a vytvářejí spojení neboli synapse, které tvoří složité vedení, jímž se řídí celý život. Jedním z příkladů je cesta od slyšení zvuku k interpretaci jeho významu.
„Dítě si brzy začne kreslit jakousi mapu zvuků, které slyší,“ říká Kuhl. „Tato mapa se dále vyvíjí a posiluje, jak se zvuky opakují. Zvuky, které neslyší, synapse, které nepoužívá, jsou obcházeny a prořezávány z mozkové sítě. Nakonec se zvuky a přízvuk jazyka stanou automatickými. Nepřemýšlíte o tom, stejně jako o chůzi. Zvuky, které vaše žena slyšela dříve, se stále více usazují do mapy, až jsou nakonec téměř neodstranitelné.“
Zvuky se navíc třídí podle toho, co Kuhl nazývá „efektem magnetu“. Ty, které se podobají prototypickému zvuku v domácím jazyce, jsou přijímány a interpretovány jako domácí zvuk. Mezi magnetovým efektem a podrobným mapováním vzniká při jakémkoli pokusu o zavedení nového jazyka „interference“, jak říká Kuhl. S každým dalším rokem je překreslování mapy obtížnější.
Ale, zeptal jsem se, co děti, které vyrůstají dvojjazyčně? Všichni známe děti, které na školním hřišti hovořily plynně anglicky, ale doma mluvily jiným jazykem. Ve skutečnosti Sally od dětství stejně dobře ovládala dva rozhodně odlišné jazyky – čebuánštinu, jazyk centrálních Filipín, odkud pochází její matka, a tagalog, jazyk jejího otce, který je ve své standardizované podobě národním jazykem používaným v okolí Manily. V těchto případech si dětský mozek jednoduše nakreslí dvě mapy a tento proces je obzvlášť snadný, když lze konkrétní jazyk ztotožnit s tónem, výškou tónu a výslovností každého z rodičů.
Ne že by se dospělý člověk absolutně nemohl naučit další jazyk, varuje Kuhlová, která se sama statečně snaží zvládnout mandarínskou čínštinu. Nikdo z nás nechce věřit, že náš mozek je neúprosně zafixovaný a že se v dospělosti nemůžeme učit novým kouskům. Ale stát se plynulým a bez přízvuku v novém jazyce je stále obtížnější a nejlepší je začít co nejdříve, třeba v mateřské škole, dokud se mozek ještě vyvíjí. V pubertě už to může být těžký boj, jak zjistily celé generace studentů jazyků. „Lidé mluví o ‚okně příležitosti‘ pro učení jazyka,“ říká Kuhl. „Z toho vyplývá, že pokud tuto příležitost propásnete, je už pozdě. S tím nesouhlasím. S přibývajícími roky je to obtížnější. Ale ne nemožné.“
Angličtina se rychle stává jazykem vědy a počítačů. V Silicon Valley, jen kousek od místa, kde bydlím, uslyšíte přízvuky Bangalore, Helsinek, Teheránu a Tchaj-peje náhodně promíchané s čistou yankeeštinou. V novinách se objevují inzeráty na „kliniky pro snížení přízvuku“ a až polovina dětí ve třídě může doma mluvit jiným jazykem. To vše činí Kuhlův výzkum raného jazykového vzdělávání obzvlášť aktuálním.
Když jsem přijel domů z návštěvy u Kuhla, čekala na mě Sally. „Sakra,“ řekla jsem. „Měl bys něco udělat s tím přízvukem,“ odpověděla.
