30,3 milionu lidí (9,4 % populace USA) má cukrovku toho či onoho typu. Prediabetes má 84,1 milionu dospělých ve věku 18 let a více (33,9 % dospělé populace USA. Co je však přesně cukrovka? Kolem tohoto onemocnění panuje mnoho mýtů a nedorozumění, zejména pokud jde o typ 1 versus typ 2.
Začněme tedy od základů.
Dva hlavní typy cukrovky jsou diabetes 1. a 2. typu. U diabetu 1. typu (dříve se mu říkalo juvenilní diabetes nebo diabetes závislý na inzulínu) tělo zcela přestane vyrábět inzulín. Lidé s diabetem 1. typu si musí denně píchat inzulín (nebo používat inzulínovou pumpu), aby přežili. Tato forma cukrovky se obvykle objevuje u dětí nebo mladých dospělých, ale může se vyskytnout v jakémkoli věku.
Při cukrovce 2. typu (dříve se nazývala cukrovka dospělých nebo cukrovka nezávislá na inzulínu) tělo inzulín produkuje, ale buňky na inzulín nereagují tak, jak by měly. Tomu se říká inzulinová rezistence. V reakci na tuto inzulinovou rezistenci by měla slinivka břišní vyrábět více inzulinu, ale v případě diabetu 2. typu se tak neděje. Kvůli těmto dvěma problémům, inzulínové rezistenci a problémům s tvorbou dalšího inzulínu, nedochází k dostatečnému účinku inzulínu na přesun glukózy z krve do buněk. Cukrovka 2. typu se častěji vyskytuje u lidí starších 40 let, s nadváhou a s diabetem v rodinné anamnéze, i když cukrovkou 2. typu trpí stále více mladších lidí, včetně mladistvých.
Je důležité vědět několik věcí o tom, jak vaše tělo funguje, abyste se mohli o svou cukrovku co nejlépe postarat.
Krvní cukr neboli glukóza je hlavním zdrojem energie v těle. Tato glukóza pochází z potravy – většinou ze sacharidů, ale občas také z bílkovin.
Ve zdravém těle se všechny sacharidy štěpí na glukózu. Tato glukóza opouští střevo, prochází játry a nakonec se dostane do krevního oběhu. Jejím konečným cílem jsou tělesné buňky, kde se využívá k tvorbě energie. Zde, u vstupu do buněk, vstupuje do hry inzulín. Tento hormon funguje jako vrátný a umožňuje glukóze vstoupit dovnitř.
Insulin je produkován ve slinivce břišní malými shluky buněk, známými jako beta buňky. Beta buňky vycítí, když je v krevním řečišti nadbytek glukózy, například těsně po jídle, a vyšlou inzulín vstříc glukóze u dveří buňky. Pokud tato souhra mezi glukózou, inzulínem a beta buňkami funguje správně, udržuje hladinu glukózy mezi 70 a 140 miligramy na decilitr krve. U obou typů diabetu se tato rovnováha nějakým způsobem naruší.
Diabetes je onemocnění, které vzniká, když tělo není schopno správně využívat a ukládat glukózu.
Při cukrovce se glukóza hromadí v krevním řečišti a způsobuje příliš vysoký nárůst hladiny glukózy v krvi, který, pokud není léčen a zvládán, může časem způsobit poškození různých částí těla.
U 1. typu začne imunitní systém těla napadat a ničit části sebe sama – konkrétně vlastní beta buňky. Méně beta buněk znamená méně inzulínu vylučovaného do těla. A méně inzulínu znamená, že glukóza je uzamčena mimo buňky a zůstává v krevním řečišti. Předpokládá se, že s postupujícím diabetem 1. typu jsou beta buňky zcela vyhlazeny (i když některé počáteční výzkumy naznačují, že u některých lidí s diabetem 1. typu může stále existovat slabá aktivita beta buněk).
Většina lidí s diabetem 1. typu si musí začít píchat inzulín ihned po stanovení diagnózy. Musí si sice dávat pozor na to, co jedí, aby si nezpůsobili prudké zvýšení hladiny glukózy v krvi, ale 1. typ nelze kontrolovat pouze dietou. Nutnost léčby inzulinem je důvodem, proč je typ 1 klasifikován jako závislý na inzulinu.
U typu 2 se sice uvolňuje určitá část inzulinu, ale zámky na buňkách jsou poškozené. Klíče od inzulínu již nepasují a buňky se odmítají odemknout. Protože dveře nejsou otevřené, glukóza nemůže vstoupit dovnitř, což má za následek také zvýšenou hladinu glukózy v krvi. Tomu se říká inzulinová rezistence – protože buňky jsou vůči vlivům inzulinu odolné.
Náchylnost k inzulinové rezistenci jistě ovlivňuje genetika, ale dalším významným faktorem je obezita. Čím vyšší je váš BMI, tím více se musí vaše tělo snažit, aby inzulín byl účinný. Není tedy náhodou, že celosvětová epidemie diabetu 2. typu se shoduje s rostoucí mírou obezity.
V počátečních stadiích je možné 2. typ zvládnout dietou a cvičením. Ztráta pouhých 7 až 10 procent tělesné hmotnosti může zvýšit účinnost inzulínu, který vaše tělo produkuje; plánování jídla vám pomůže jíst podle množství inzulínu, které máte v těle k dispozici, a cvičení pomáhá zvyšovat citlivost na inzulín.
A po určitou dobu může tělo překonat rezistenci buněk. V průběhu onemocnění 2. typu, zejména při špatné léčbě, však tělo přestane být schopno vytvářet dostatek inzulínu, který si vynucuje vstup do buněk. Když k tomu dojde, musí si lidé s 2. typem také začít píchat inzulín.
Příčiny vzniku 1. a 2. typu se liší, ale následky jsou nakonec stejné. Problémy s inzulínem přeruší jemně vybroušený systém a glukóza v krvi stoupá, což může, pokud se neléčí, vést ke komplikacím, jako je poškození nervů a očí.
