Pankration

Pankration je starověké bojové umění, které kombinuje zápas a box. Tento sport lze vysledovat již ve druhém tisíciletí před naším letopočtem na území starověkého Řecka. Jeho název pochází ze starořeckých slov pan (vše) a kratos (síla, moc, síla) a doslova znamená „veškerá síla“. V roce 648 př. n. l. byl pankration zaveden jako sportovní disciplína na 33. olympijských hrách, kde se připojil k boxu a zápasu v kategorii zvané „těžké disciplíny“. Tato zvláštní skupina sportů byla vyhrazena pro nejlepší atlety s největší silou a vytrvalostí.

Soutěž pankration byla oblíbeným sportem antického publika. Věřilo se, že vojenský výcvik založený na tomto dříve neozbrojeném bojovém systému pomohl Sparťanům vyniknout v boji zblízka. Vojáci vycvičení v pankrationu byli vysoce ceněni ve slavných makedonských falangách, neboť Alexandr Veliký jim údajně dával přednost při náboru do své armády.

Pankration v mytologii

Stará řecká mytologie jmenuje jako první pankraty význačné mytologické postavy. Theseus, král-zakladatel Athén, údajně použil techniky tohoto bojového umění, aby porazil Minotaura (napůl lidskou napůl býčí bytost uvězněnou v Mínóově labyrintu). Herkules prý zvítězil v soutěži pankrationu v Olympii i v další soutěži pořádané Argonauty (hrdiny, kteří se vydali na výpravu za zlatým rounem do Kolchidy). Pankrationové dovednosti údajně využil i při jedné ze svých dvanácti prací. Na mnoha řeckých vázách jsou vyobrazení hrdiny, který poráží nemejského lva specifickým silným zámkem, o němž se předpokládá, že je součástí pankráckých bojových metod.

Pravidla pankrationu

Antické prameny představují pankration jako plnokontaktní bojový sport, který umožňuje použití různých technik, jako je úder, chvat a zápas. Ve skutečnosti byl pankration kombinací boxu, zápasu a dalších bojových umění s tím rozdílem, že neexistovala prakticky žádná pravidla. Kousat a vydloubávat protivníkovi oči, nos nebo ústa prsty bylo jediné, co bylo po vstupu do ringu zakázáno. Cokoli jiného – například kopání do břicha a genitálií – bylo povoleno a dokonce se očekávalo.

Sportovní klání začínalo po vylosování a vytvoření bojových dvojic. Na konci každého zápasu se losování opakovalo mezi vítězi předchozích zápasů a tak dále, dokud nezbyl jeden konečný vítěz. Spartakiáda končila buď podrobením (protivník zvedal ukazováček na znamení, že je poražen), nebo smrtí. Podle jednoho příběhu vyhrál bojovník Arrhichion z Fígalie soutěž v pankrationu na olympijských hrách doslova smrtí v ringu. Byl pevně sevřen v škrcení a musel svému soupeři zlomit kotník, aby smrtící sevření uvolnil. Ve stejný okamžik, kdy jeho soupeř zvedl prst k podání, však Arrichion padl mrtev. Přesto byl oceněn jako vítěz.

Sport měl dvě hlavní fáze. Během první, zvané Ano pankration (Horní pankration), museli soutěžící bojovat ve vzpřímené poloze. Protože hlavním cílem bylo srazit soupeře k zemi, obvykle se prováděly údery, kopy a všechny druhy smrtících úderů. Druhá fáze, známá jako Kato Pankration (Dolní pankration), začínala prvním pádem na zem některého ze soutěžících. Zde se jako účinnější metody boje na zemi používaly chvaty, blokování kloubů, a dokonce i škrcení.

Pankráti si mohli svobodně vytvořit svůj vlastní styl boje. Na začátku sparingu někteří raději používali krátké hákové údery zvané krocheirismos. Často se používala technika známá jako klimakismos (trik s žebříkem), při níž se lezlo na záda protivníka, pevně se uzamkly nohy kolem jeho těla a zezadu se škrtilo. Právě ta se pravděpodobně stala Arrhichionovi z Fígalie smrtelnou.

Velmi často dostávali bojovníci pankrationu přezdívky podle své oblíbené techniky porážení soupeřů. Jednomu pankrátistovi z města Sikyon se říkalo „Paleček“ kvůli jeho zvyku lámat protivníkovi prsty na začátku zápasu. Existovaly také zvláštní místní funkce. Například Sparťané byli proslulí svými těžkými údery nohou, kterými sráželi své soupeře k zemi. Naproti tomu Eleané byli rychlí v škrcení.

Zpočátku pankráti bojovali nazí, s naolejovanými těly a holýma rukama. Později nosili kolem rukou a předloktí řemínkové omotávky. Když se pankration v Římě ujal, zakrývali si bojovníci genitálie bederními rouškami a byli dokonce vybaveni bojovými rukavicemi (caesti) vyrobenými z kožených pásků a naplněnými železnými pláty, čepelemi nebo hroty.

výcvik pro spartskou & armádu Alexandra

Pankration, vyvinutý z existujícího antického bojového systému, byl součástí výcviku armády mnoha řeckých městských států. Byla jádrem vojenské výuky hoplítů (slavné řecké pěchoty). Sparťané byli v tomto umění obzvláště dobře vycvičeni a vynikali v něm. Při svém posledním střetu u Thermopyl údajně použili dovednost pankrationu jako svou poslední zbraň. Jakmile jich 300 přišlo o výzbroj, bojovali holýma rukama, nohama a zuby a spoléhali se na své schopnosti používat techniky boje beze zbraně.

Takovou vojenskou zdatnost vysoce oceňoval i Alexandr Veliký. Často se snažil získat pankratiky do svých slavných makedonských falang, protože vojáky vycvičené v pankrationu považoval za cenný vojenský přínos. Jeden athénský šampion v pankrationu z olympijských her v roce 336 př. n. l. byl mezi makedonskou armádou, kde byl ve službě, velmi oblíbený. Jmenoval se Dioxippus a historik Curtius Rufus ve svých „Dějinách Alexandra Velikého“ nás informuje, že jednoho dne byl vyzván na souboj jeden na jednoho. Jeho protivníkem byl jeden z Alexandrových nejlepších vojáků, známý jako Coragus. Makedonský vládce mezi nimi určil zápas na jedné ze svých hostin pořádaných v Persii. K souboji se Dioxippus dostavil nahý a ozbrojený pouze kyjem. Coragus se představil v plné zbroji. Athénský šampion po krátkém boji svého ozbrojeného a zkušeného soupeře porazil, přičemž použil pouze techniky pankrationu. Mohl ho zabít, nebýt Alexandrovy přímluvy.

Makedonské falangy údajně přispěly k rozšíření pankrationu na východě. Předpokládá se, že po Alexandrových výbojích nad Evropou a Persií se řecký systém boje beze zbraně nakonec dostal i do údolí Indu. Někteří badatelé dokonce spekulují, že cvičením svého starověkého vojenského umění podél své cesty ovlivnili makedonští vojáci indické bojové umění „vadžra musti“ a v konečném důsledku měli vliv na bojová umění v Číně. Podle východní tradice se čínské bojové systémy vyvinuly z indických buddhistických nauk, které učily raným indickým bojovým uměním.