12. května 2008
V roce 1969 rozhodl Nejvyšší soud USA ve věci Brandenburg v. Ohio, že „ústavní záruky svobody projevu a svobody tisku neumožňují státu zakázat nebo zakázat obhajobu použití síly nebo porušení zákona s výjimkou případů, kdy taková obhajoba směřuje k podněcování nebo vyvolání bezprostředně hrozícího protiprávního jednání a je pravděpodobné, že takové jednání podnítí nebo vyvolá.“
V rozsudku Hess v. Indiana z roku 1973 Nejvyšší soud objasnil, co představuje bezprostředně hrozící protiprávní jednání. Nejvyšší soud uvedl, že projev, o který se jednalo ve věci Hess, „nebyl zaměřen na žádnou osobu nebo skupinu osob“, a proto „nelze říci, že obhajoval v běžném slova smyslu nějaké jednání“. Soud rovněž uvedl, že „jelikož neexistoval žádný důkaz nebo racionální závěr vyplývající z významu jazyka, že slova byla určena k vyvolání a pravděpodobně vyvolala bezprostřední nepokoje, nemohla být tato slova trestána státem na základě toho, že měla ‚tendenci vést k násilí‘.“
Nejvyšší soud uvedl, že aby projev ztratil ochranu podle prvního dodatku, musí být zaměřen na konkrétní osobu nebo skupinu a musí být přímou výzvou k bezprostřednímu bezprávnému jednání. Časový prvek je rozhodující. Soud napsal, že „obhajoba protiprávního jednání v nějakém neurčitém budoucím čase … nestačí k tomu, aby stát mohl Hessův projev trestat“. Kromě toho musí existovat očekávání, že projev skutečně povede k nezákonnému jednání.
.
