První píseň hraná ve vesmíru zazněla na hudebním nástroji, který vážil pouhou půl unce a uměl jen sedm tónů. V prosinci 1965, když se loď NASA Gemini 6 řítila po oběžné dráze Země, astronaut Tom Stafford informoval řídicí středisko mise, že spatřil jakési UFO. Hlásil, že ho pilotuje veselý muž v červeném obleku. Jeho kolega astronaut Wally Schirra vytáhl harmoniku Hohner „Little Lady“ a začal hrát plechové provedení „Jingle Bells“.
Ze skromných počátků v dílnách Rakouska a Německa 19. století harmonika doslova obletěla svět. Robustnost a přenosnost nástroje – díky nimž byl ideálním nástrojem k propašování kolem techniků NASA – byly ideální pro hudebníky na cestách nebo s omezeným rozpočtem. Díky své univerzálnosti se hodily stejně dobře k veselým vánočním koledám jako k pronikavým zákrutám bluesové balady. Není tedy náhodou, že harmonika je dnes základem nejrůznějších hudebních tradic od Číny přes Brazílii až po Spojené státy. „Nemůžete s sebou nosit klavír,“ říká Martin Haeffner, historik, který vede Deutsches Harmonika Museum v německém Trossingenu. „Ale malou harmoniku můžete nosit všude!“
Neskromný vzestup skromné harmoniky nelze vysvětlit bez příběhu jednoho muže – Matthiase Hohnera, průmyslníka v oblasti nástrojů, schwarzwaldského hodináře, který se stal řízným obchodníkem.
Evropské harmoniky pravděpodobně pocházejí z asijských nástrojů dovezených v průběhu 18. století (i když je také možné, že byly vynalezeny nezávisle). Oba typy nástrojů jsou založeny na principu starém tisíce let: když vzduch prochází přes plochý kovový „jazýček“ – který je na jednom konci pevný, ale na druhém volný – kov vibruje a vydává zvuk. Jedním z prvních nástrojů využívajících tuto techniku je čínský šeng, který je zmiňován v kostěných nápisech z roku 1100 př. n. l. a jehož nejstarší exemplář byl vykopán z hrobky císaře z 5. století př. n. l. Tento nástroj byl vyroben v roce 1894 a byl používán v Číně. Když slyšíte chvějivé bzučení harmoniky, čisté tóny smaltované píšťaly nebo bohaté akordy akordeonu, slyšíte vibrace volných jazýčků uváděných do pohybu proudícím vzduchem.
Tak či onak, počátkem 19. století si kutilové ve Skandinávii a střední Evropě pohrávali s novými nástroji založenými na volných jazýčcích. Ve dvacátých letech 19. století vznikly ve vyhlášených hudebních centrech Berlíně a Vídni první rozpoznatelné příklady mundharmoniky neboli „ústních varhan“. (V němčině se slovem Harmonika označují jak akordeony, tak harmoniky; vývoj obou nástrojů byl úzce provázán). Většina prvních modelů měla v každém otvoru jeden jazýček, což omezovalo počet tónů, které mohl hudebník zahrát.
V roce 1825 však nástrojář Joseph Richter navrhl model, který se ukázal jako revoluční – do každého otvoru se vešly dva různé tóny, jeden vzniklý při táhlém dechu a druhý při úderu. Richterova konstrukce výrazně rozšířila rozsah kompaktního nástroje a téměř o dvě století později zůstává vládnoucím standardem pro ladění harmoniky.
Dobrý výrobek však potřebuje zdatného prodejce, který se mu vyrovná, a prodej byl v prvních letech výroby harmoniky pomalý. Její největší prodejní přednost – to, že byla relativně levná a jednoduchá na hraní – byla také nevýhodou: jako nástroj pro masy postrádala u evropské hudební elity respekt. Přesto se ve střední Evropě začali objevovat místní výrobci, kteří zakládali malé firmy, jež soupeřily o místní trhy. Jedním z nich byl Christian Messner, podnikavý obyvatel Trossingenu v dnešním Německu.
Firma, kterou Messner založil v roce 1827, byla úspěšná, i když ne ohromující, a jeho harmoniky byly ve 30. a 40. letech 19. století velmi uznávané. Byl si natolik vědom své konkurence, že své konstrukční postupy přísně tajil a dovolil, aby o chodu jeho továrny věděli pouze členové nejbližší rodiny.
To může znít trochu výstředně u výrobku, který je dnes běžný – harmoniky jsou typem nástroje, který se nosí v kapse, nikoli ve vypolstrovaném pouzdře. Messner se však obával zcela oprávněně a ve skutečnosti jeho opatrnost nebyla dostatečná. V padesátých letech 19. století, kdy Messnerova firma zažívala druhé desetiletí úspěchu, nastoupil do rodinného podniku Messnerův synovec Christian Weiss. Weiss si brzy založil vlastní továrnu a jednoho dne roku 1856 se u něj zastavil jeden z Weissových kamarádů ze školy.
V době, kdy se u Weissových dveří objevil Matthias Hohner, byl už unavený z toho, že se živil potulováním po Schwarzwaldu a prodejem dřevěných hodin. Podle Hohnerových deníků trvala přátelská návštěva továrny tak dlouho, že Weiss nejenže pojal podezření – mladého Hohnera vyhodil. Přesto toho Hohner do té doby viděl dost. Už o rok později, v roce 1857, založil v sousední vesnici vlastní harmonikářskou firmu.
Byla to ideální doba pro vedení továrny. Ačkoli se hudební nástroje tradičně vyráběly ručně, na konci 19. století se objevily výkonné parní stroje a první techniky hromadné výroby. Hohner vynahradil svůj relativní nedostatek nezkušenosti tím, že studoval existující harmoniky, vyráběl je ve velkých sériích a prodával ve velkém.
Jedním z Hohnerových nejprozíravějších rozhodnutí bylo podívat se na západ, na rychle se rozvíjející trh hned za Atlantikem – do Spojených států, kde miliony převážně dělnických německých přistěhovalců posloužily jako ideální kanál pro jeho výrobek. Podle Martina Haeffnera z Muzea Harmonika se harmonika dostala s evropskými přistěhovalci do Texasu, na jih a jihozápad. Tam se harmonika stala klíčovou součástí vznikající americké lidové hudby, včetně odvozenin spirituálů, které otroci přivezli z Afriky. Černošští hudebníci, otroci i jejich potomci, pronikli do rozmanité směsice hudby, která se stala ideálním inkubátorem nových hudebních stylů. Pomohli se stát průkopníky radikálně nových stylů hry na foukací harmoniku, jako je například cross-harp, a přispěli tak k vynálezu toho, co dnes známe jako bluesovou foukací harmoniku. Ve dvacátých letech 20. století byla harmonika vedle kytary neodmyslitelnou součástí blues, nemluvě o tom, že byla společníkem nesčetných tuláků cestujících vlakem a umělců z dělnické třídy.
Po dvou desetiletích podnikání vyráběla Hohnerova firma – která se brzy přestěhovala do Trossingenu – 1 milion harmonik ročně. Dvě desetiletí poté Hohner odkoupil stejnou společnost, která harmoniky do Trossingenu přinesla, Christian Messner & Co. Stejně jako Messner udržel firmu v rodině a pod vedením jeho synů se značka Hohner stala značkou Ford pro akordeony a harmoniky. Podle Haeffnera postavilo město za peníze na harmoniky železnici a radnici. „Po dlouhou dobu to bylo město Hohner – město harmonik,“ říká.
Dnes je Trossingen patnáctitisícové město obklopené farmami a zasunuté ve východní části Schwarzwaldu. Společnost Hohner vyrobila více než 1 miliardu harmonik. Mnoho z nich se dováží z Číny, ale společnost Hohner vyrábí své harmoniky vyšší třídy v Trossingenu ze dřeva místních stromů. Obyvatelé města dodnes říkají prostě die Firma – „firma“ – a označují tak firmu Hohner, která po většinu 19. a 20. století zaměstnávala tisíce místních obyvatel. Zdá se, že každá druhá ulice je pojmenována buď po hudebníkovi, nebo po výrobci harmonik.
Každých několik měsíců se na svátky a výročí schází několik desítek obyvatel v Muzeu harmonik, které je financováno z německých vládních grantů a společností Hohner Co. Jeho sbírky se v současné době pod vedením Martina Haeffnera stěhují do obrovské bývalé továrny Hohner.
Jednoho dne v létě Haeffner uspořádal prohlídku a pozval lidové muzikanty, aby zahráli písně z Vídně. Místní nadšenci u kávy a koláče žvatlali a debatovali o relativním významu velikánů harmoniky, jako jsou Larry Adler, Stevie Wonder, Bob Dylan a Little Walter. Sem tam někdo vytáhl starou nablýskanou Mundharmoniku a zahrál pár liků. Přes veškerý obchodní um, který stojí za vzestupem harmoniky, je na nástroji samotném také něco zvláštního. „Možná je to způsob, jakým vytváříte zvuk. Je to váš dech,“ říká Haeffner. „Jste velmi blízko hudbě, kterou děláte, a je v ní spousta duše.“
Harmonika urazila dlouhou cestu – do Ameriky, do Číny, na oběžnou dráhu a zpět – ale nikdy vlastně neopustila malé německé město, kde její obrovský úspěch začal. „Každý obyvatel Trossingenu má harmoniku v kapse,“ poznamenala jedna žena. Chvíli se přehrabovala v kabelce, pak vytáhla čtyřdírkovou harmoniku a zahrála melodii. Byla to harmonika Hohner „Little Lady“, stejný model, který Wally Schirra propašoval do vesmíru.
