Primogenitura má dva úzce související významy: (1) princip seniority a autority, podle něhož jsou sourozenci seřazeni podle svého věku, přičemž nejstarší je na prvním místě; a (2) princip dědictví, kdy prvorozené dítě získává veškerý nebo nejvýznamnější a nejcennější majetek svých rodičů po jejich smrti. Ve většině případů se tato pravidla vztahovala především nebo výhradně na muže. Ale i tam, kde tomu tak bylo, bylo pravidlo často vykládáno flexibilně. Například anglická koruna přešla na nejstarší dceru, pokud nebyl k dispozici mužský dědic, jako tomu bylo v případě Alžběty II. v roce 1953.
Primogenitura jako princip seniority existuje v celé řadě společností, kde tvoří důležitý prvek společenské organizace a kosmologie. Maorové na Novém Zélandu, stejně jako mnozí Polynésané, věřili, že lidé pocházejí z bohů a podílejí se na božské potenci (mana). Nejstarší rody a linie, které byly blíže bohům, nesly vyšší stupeň posvátnosti než mladší linie. Náčelníkem skupiny byl vždy nejschopnější – a v ideálním případě nejstarší – muž z nejstarší rodové linie (Goldman 1970). Podobné předpoklady o vnitřním vztahu mezi hierarchií a posvátností prostupují celou indickou společností a projevují se v kastovním systému, společné rodině a sňatkovém uspořádání. Společná rodina v severní Indii se ve své nejvyzrálejší a nejidealizovanější podobě skládá ze staršího muže a ženy, jejich synů a snach a vnuků. Tato početná rodina sdílí jeden dům, vaří u jednoho krbu, uctívá společný oltář a obdělává stejná pole. Každý muž v domácnosti má stejný podíl na majetku, dokud není formálně a právně zrušen. Starší muž je však nejvyšší autoritou, přičemž tato role přechází po jeho smrti na nejstaršího syna (Kolenda 1968).
Primogenitura v druhém smyslu – jako výlučné právo nejstaršího dítěte dědit otcův majetek – poskytuje prostředek k udržení jednotného majetku. Vyskytuje se spíše v zemědělských společnostech, kde je postavení a ekonomická prosperita člověka vázána na vlastnictví půdy. Ve středověké západní Evropě vyvinula aristokracie vlastnící půdu praktiky a zákony, které měly zabránit dělení statků a s nimi spojených titulů a privilegií. Pán panství obvykle předával své nerozdělené pozemky, tituly a práva nad sedláky svému nejstaršímu synovi. Mladší synové obvykle dostávali od rodiny podporu, která jim umožňovala kariéru v armádě, církvi nebo státní byrokracii. Dcery dostávaly při sňatku místo práv na otcův majetek věno (Goody 1983). Postupem času přijalo formy primogenitury také mnoho rolníků držících půdu, i když se zdá, že toto pravidlo často uplatňovali pružně. Jednou z nejznámějších místních úprav je rodina stem na irském venkově, v níž hlava rodiny a její manželka sdíleli domácnost s jedním ženatým synem (obvykle nejstarším) a jeho potomky. Od ostatních synů se očekávalo, že se po svatbě odstěhují (Arensberg a Kimball 1968).
Primogenitura je nejběžnějším dědickým pravidlem používaným k zachování nedělitelného majetku, ale existují i jiná. V některých částech Anglie před rokem 1925 a v Německu v období nacismu platilo právo ultimogenitury, kdy majetek přecházel na nejmladšího syna. K dalším ještě vzácnějším variantám sloužícím stejnému cíli patří seniorátní a juniorátní pravidla, kdy majetek přechází na nejstaršího nebo nejmladšího člena rozvětvené rodiny, a sekundogenitura, terciogenitura (a tak dále), kdy je majetek vyhrazen druhým nebo následujícím synům.
Systém primogenitury byl v druhé polovině 18. století v západním světě napaden z několika stran, částečně kvůli rostoucímu odporu proti výsadám pozemkové aristokracie a snaze uvolnit půdu na volný trh. Nejprve byl zrušen v Nové Anglii a poté v celých Spojených státech po americké revoluci. Ve Francii tento systém zastavila Francouzská revoluce a jeho obnovení zabránil Napoleonský zákoník, který stanovil minimální částky statků, jež měly připadnout každému dítěti. V Anglii byly zákony nejprve upraveny tak, aby umožnily doživotním nájemcům zastavit nebo prodat své pozemky. V roce 1925 britský parlament zrušil primogenituru jako rozhodující pravidlo v případě neexistence platné závěti (Rheinstein a Glendon 1994-2002). Na mnoha místech bylo a stále je možné, aby rodiče v závěti vyhradili většinu nebo celý majetek pro nejstarší dítě. V mnoha zemích byla uzákoněna daň z pozůstalosti, která měla rodiče motivovat k rozdělení majetku mezi potomky (a zároveň byla prostředkem k zajištění státních příjmů). Různé země však někdy změnily nebo vytvořily nové zákony, které mají odrazovat od dělení statků nebo mu bránit v rámci veřejné politiky zaměřené na udržení životaschopného venkovského hospodářství.
