Proč si stále více mužů ve Washingtonu barví šedivé vlasy

Přibližně 50 procent lidí zjistí, že 50 procent jejich vlasů je šedivých v době, kdy jim bude 50 let, ale kdybyste se procházeli po Washingtonu, zjistili byste, že tato statistika je strašně podezřelá. V distriktu je mizerně blondýnek, které mohou vzpomínat na doby před vytáčeným připojením, brunetek, které pamatují rotační telefony, zrzavých, které volily Reagana.

Tato terminologie je výmluvná: Vrásky se jen dělají, ale člověk šediví. Šediny jsou cílem, změnou citové adresy. Zpráva o sčítání lidu o „rychle stárnoucí“ populaci Spojených států nese název „Šedivění Ameriky“, což v oficiálním vládním dokumentu naznačuje, že nic nesděluje „stárnutí“ tak jako pokles produkce barvy ve vlasovém folikulu. Toto národní šedivění se stejně jako vesmír rychle rozšiřuje. Přesto se zdá, že estetika našeho regionu se ubírá opačným směrem.

Není divu, že si tolik obyvatel Washingtonu barví vlasy – naše město je plné lidí, jejichž kariéra je závislá na jejich trvalé relevanci nebo jejím vzhledu; lidí, kteří potřebují působit energicky, bystře a silně; lidí, kteří říkají „optika“ bez ironie.

Ženy si houfně barví vlasy od doby, kdy společnost Clairol v roce 1956 představila svou domácí barvu na vlasy Miss Clairol, první sadu, která zákaznicím umožnila odbarvit a obarvit vlasy v jednom kroku v soukromí koupelny. To normalizovalo barvení vlasů pro ženy, které nebyly ani filmovými hvězdami, ani prostitutkami – tedy pro významnou část populace. V předchozím desetiletí si vlasy barvilo pouze 7 % žen. Podle Anne Kreamerové, autorky knihy Going Gray: What I Learned About Beauty, Sex, Work, Motherhood, Authenticity, and Everything Else That Really Matters z roku 2007, si dnes vlasy barví až 87 procent žen.

Podle výzkumu Kreamerové, říká mi, „ženy tráví barvením vlasů více času než sexem“. To podle ní platí pro všechny věkové i demografické skupiny. „Spočítala jsem, že za 25 let, co jsem si barvila vlasy, jsem pravděpodobně utratila celkem 65 000 dolarů. Tak si představte, co jsem mohla udělat, kdybych ty peníze investovala! Utrácíme spoustu času, spoustu peněz – na určité úrovni jsou s tím spojeny náklady obětované příležitosti. Ale je to neoddiskutovatelná věc. Ženy prostě cítí: „Tohle je jedna z položek v mém úspěšném vedení života.“ Tohle je pro mě jedna z položek. “

Zajímavým posunem směrem k jakési genderové rovnosti je, že ženy nejsou samy, kdo cítí tlak na maskování tohoto příznaku stárnutí. Podle průzkumu trhu společnosti Multi-sponsor Surveys si dnes barví vlasy 11 % mužů ve věku 50 až 64 let, což je nárůst oproti 7 % v roce 2010, kdy to byla pouhá 2 % v roce 1999. Mezi lidmi ve věku 30 až 49 let je toto číslo jistě vyšší, vzhledem k tomu, že právě v tomto období se u většiny lidí začínají projevovat šediny. Ne že by o tom někdo mluvil.

Ptám se Guillauma Philippa Choqueta, majitele salonu O v Georgetownu, jestli se mnou některá z jeho klientek, které si barví vlasy, bude mluvit o skrývání šedin. Jeho odpovědí je okamžitý smích. „Mezi mými klienty jsou společenské osobnosti, politici,“ říká. „Lidé, kteří si barví šediny, by vám nikdy neřekli, že si barví šediny. Znám tolik klientek, které říkají, aby se nikdy neobjednávaly na stejnou dobu jako jejich manželé.“

Skrývání šedin je jako poslouchání Eda Sheerana nebo sledování pornografie:

Ve Washingtonu jsou profesní zájmy na prvním místě. Choquet říká, že dokáže vycítit výkyvy v ekonomice na základě četnosti návštěv svých klientů, kteří si nechávají barvit vlasy. Žena, která si barví vlasy, přijde obvykle desetkrát za rok. Když přijde recese, klesne to na sedm.

„Realita je taková, že když je ekonomika špatná, zůstanete v zaměstnání, které zastáváte, už vás znají takového, jaký jste,“ říká. „Když je ekonomika dobrá, tehdy začnete přemýšlet: ‚Možná bych si mohl najít lepší práci‘. A tehdy se znovu objevíte, snažíte se omládnout.“

Klientela majitele salonu a koloristy Iana McCabea je plná „velmi silných žen“, říká. „Některé z nich chodí každé dva týdny. Berou to tak vážně, že nechtějí, aby na nich byly vidět šediny.“

Oba majitelé salonu zaznamenali v posledních zhruba deseti letech nárůst mužské klientely. „Máte spoustu mladých lidí, kteří přicházejí na trh a snaží se konkurovat novým technologiím,“ říká Choquet. „Chcete vypadat jako nové děti v bloku. Nechcete vypadat, jako byste tam byli, když vynalezli internet.“

Technika barvení se liší u mužů, kteří mají obvykle kratší vlasy a nemohou zakrýt své kořínky přehozením účesu, jak to často dělají ženy. U mužských klientů dává McCabe přednost „použití semipermanentní barvy, která šediny prolíná a redukuje a zcela je zakrývá,“ říká. „Nejsem velkým příznivcem stoprocentního krytí, kdy není vidět jediná šedina, protože si myslím, že se to při dorůstání nenosí dobře.“

Protože přísné normy mužnosti nás všechny drtí, muži ještě více dbají na iluzi, že jejich barva vlasů je přirozená, aby nebyli přistiženi, že si libují v tak ženské marnivosti pravidelných návštěv kadeřnického salonu. „Není nic horšího než vidět chlapa, který si očividně barví vlasy,“ říká McCabe. „Mně to připadá kýčovité a otřepané. Vždycky by měly vypadat smíšeně a dobře odrůstat. Nemělo by to prozrazovat: ‚Jo, on si to barví‘. Mělo by to být jen ‚Vypadá dobře‘. „

Tato genderová očekávání ohledně barvy vlasů jsou snad nejviditelnější a nejsložitější v politice.

Zuby Joe Bidena jsou bělejší než bílé – bělejší než Chiclets, než kostky cukru, než jeho, řekněme, letitý postoj k desegregaci škol – ale jeho vlasy jsou ještě bělejší, a to už celá desetiletí. Bernie Sanders má vlasy tenké a bílé jako zubní nit. Nejméně pět jejich mužských kolegů, kteří se ucházejí o prezidentský úřad (všichni, které od sebe nerozeznáte, plus Bill de Blasio), zešedivělo jako kouř. Zato jen jedna z jejich konkurentek má vlasy bílé nebo šedivé.

„Bylo nám prodáno zboží o tom, co je přijatelné, jak by měla žena vypadat, a to je pro ženy v politice nejvíce omezující,“ říká Kreamer. „Byly prostě zaškatulkovány, politika je oblast našeho života a společnosti, kde by měla být nejdůležitější moudrost a zkušenost.“

Jedinou výjimkou je Tulsi Gabbardová, která má bílý pruh, který podle jejích slov vyrostl po jejím nasazení v Iráku. Nosí ji jako odznak s vlajkou, „jako každodenní připomínku svých zkušeností a cíle“, vysvětlila její sestra na Twitteru. To odráží Choquetův postřeh: Říká, že mezi jeho klientkami, které si udržují šediny, jsou matky vojáků, „ženy, jejichž synové byli posláni do Afghánistánu, a všimněte si, že za méně než šest měsíců mají tyto ženy více šedin než kterákoli jiná žena, kterou najdete.“

S výjimkou tohoto symbolického proužku na hlavě Gabbardové si lze jen těžko představit některou z žen, které se ucházejí o prezidentský úřad, s šedinami. „Je to naprosto dvojí metr, pro muže versus ženy,“ říká McCabe. „Není to fér, ale to není nic. Je to tak, jak to je.“

Ať to stojí, co to stojí, McCabe není z šedivých vlasů na nikom tak nadšený: „Obecně není moc lidí, kteří by je dokázali dobře vytáhnout. Je méně lidí, kterým to sluší, než těch, kterým to nesluší.“

Barva vlasů je součástí vaší identity a myšlenka, že o ni přijdete jen proto, že vám bývalo 35 let a teď vám hrubě není, může působit absurdně – zvlášť když je alternativa dostupná prostřednictvím salonu v sousedství.

Pro Phyllis Edelmanovou, která je v důchodu, je barvení na šediny způsobem, jak znovu získat pocit vlastní identity. Dvě onemocnění rakovinou a chemoterapie způsobily, že během dvou let dvakrát přišla o vlasy. Podruhé jí dorostly v odstínu, který popisuje jako „jakousi šedou, nejošklivější barvu vlasů, jakou jsem kdy viděla“. Cena za pohled na světle hnědé vlasy v zrcadle je tak vysoká, že se o ni odmítá podělit („myslím, že můj manžel ani neví, kolik mě to pokaždé stojí“), ale nepochybuje, že výsledek za tuto nepředstavitelnou částku stojí. „Pro mě je to něco jako symbol toho, že jsem přežila.“

Pro jiné je však síla v tom, že šediny vítají a mění svůj vztah k vlasům, místo aby bojovali se samotnou barvou. „Myslím, že oproti době před deseti, patnácti lety jsme dnes v naší kultuře začali šediny více akceptovat,“ říká Norah Critzosová, stylistka salonu Ferro Salon DC (dříve Cristophe Salon). „Myslím, že se to stalo více mainstreamem.“

Přestože většina žen své šediny stále skrývá, neoficiální důkazy naznačují, že menšina žen, které se rozhodly je neskrývat, se jimi nyní chlubí:

Critzosová odhaduje, že asi 25 až 30 procent jejích klientek, které jsou „šedivé nebo šedobílé nebo mají tu krásnou ocelovou barvu“, si ji ponechává a v salonu s ní otáčejí hlavy. „Všimla jsem si, že ostatní klienti říkají: ‚Páni, skvělá barva vlasů! A to se posunulo. Kdysi lidé nikdy nekomentovali šedivé vlasy, pokud to nebyla Barbara Bushová.“

Critzosová dělala Bushové vlasy příležitostně a vzpomíná, že bývalá první dáma byla „neoblomná“, pokud jde o zachování její přirozené barvy. „Měla husté, nádherné, plné vlasy. Byly ohromující. Třpytila se!“ Bushová byla ve své době výjimečným případem, ale Critzosová si myslí, že její štafetu převezme více žen. „Pomalu měníme kulturu.“

„Náhodou si myslím, že kdyby některá z žen měla barvu vlasů jako Christine Lagardeová nebo Meryl Streepová ve filmu Ďábel nosí Pradu, zazářila by, odlišila by se a vypadala by ‚autenticky‘,“ říká Kreamer. „Kdyby více žen na vysokých pozicích mělo skutečně svou přirozenou barvu vlasů, bylo by to fantastické.“

Ve Washingtonu, přiznává Choquet, „je vše spojeno se vzhledem, s vaším profesním životem. Pracuji se spoustou profesionálních žen a realita je taková, že když se ucházejí o novou práci, procházíme jejich seznam: Jaká je ta společnost? Jaká je tam kultura? A na základě toho poradím, co dělat. Ale realita není tak jednoduchá jako „Měla byste přijmout své šediny“. „

Choquet by byl rád, kdyby se Amerika více podobala jeho rodné Francii, kde šediny nejsou tak stigmatizovány – a rozhodně nejsou považovány za vzájemně se vylučující se zaměstnatelností nebo sex-appealem: „

Tento článek vyšel v září 2019 v časopise Washingtonian.

.