Řekněme, že jste zabraný do nějakého úkolu, listujete v telefonu nebo čtete knihu. Najednou se vás zmocní ten děsivý, pichlavý pocit. Někdo na vás zírá. Otočíte se, abyste zjistili, kdo to je. Ať už je to přítel, nebo nepřítel, ten pocit sám o sobě vypadá jako zvláštní druh šestého smyslu. Je to také nezbytná součást lidského bytí, adaptace, která naše předky udržela při životě. Jak je tedy možné, že to vůbec dokážeme? Je to vlastně důležitá vlastnost našeho zraku, mozku a určitých sociálních aspektů našeho druhu.
Biologický jev je známý jako „detekce pohledu“ nebo „vnímání pohledem“. Neurologické studie zjistily, že mozkové buňky, které tuto reakci iniciují, jsou velmi přesné. Pokud od vás někdo odvrátí pohled tím, že se otočí jen o několik stupňů doleva nebo doprava, ten děsivý pocit rychle zmizí. Vědci předpokládají, že za detekcí pohledu stojí složitá nervová síť.
Nervová síť zodpovědná za tento jev u lidí zatím zůstává neidentifikována. Studie s opicemi makaky však odhalila neurologické okruhy zodpovědné za jejich detekci pohledu, dokonce se dostala až ke konkrétním zapojeným buňkám.
Víme, že na lidském zraku se podílí deset různých oblastí mozku, a je možné, že jich je více. Hlavní podíl na tom má zraková kůra. Jedná se o rozsáhlou oblast v zadní části mozku, která podporuje mnoho důležitých aspektů zraku. Na detekci pohledu se však musí nějakým způsobem podílet i další oblasti, například amygdala, která registruje hrozby.
Člověk je citlivý na pohledy ostatních. Když jiná osoba změní směr své pozornosti, automaticky sledujeme její pohled. Je to víc než jen to, že jsme predátoři, kteří jsou jako skupina přirozeně citliví a přitahovaní ke změnám v prostředí. Souvisí to také s kooperativní a sociální povahou lidí a s tím, jak jsme na sobě v průběhu historie a vývoje závislí.
Zraková kůra. Autor: Coxer, Wikimedia Commons.
Dalším důvodem je, že pokud se podíváte na lidské oči na rozdíl od jiných zvířat, skléra neboli bílá část obklopující zornici je mnohem větší. U většiny ostatních druhů zabírá zornice většinu oka. Je to proto, aby si zakryly oči před predátory. Lidem však větší skléra umožňuje rychle zaznamenat směr pohledu druhého člověka.
Na někoho se samozřejmě nemusíme dívat přímo, abychom poznali, zda se na nás dívá, nebo ne. Směr jejich pozornosti můžeme vyhodnotit také periferním viděním. Tato metoda je však mnohem méně přesná. Dvojice studií zjistila, že můžeme přesně zjistit, zda na nás někdo zírá, nebo ne, pouze v okruhu čtyř stupňů od našeho „centrálního fixačního bodu“.
Nejde vždy o to, vidět oči druhého. Pomocí periferního vidění bereme v úvahu polohu jeho hlavy. A další vodítka, například to, jak je umístěno jejich tělo, napovídají tomu, zda si myslíme, že se na nás dívají, nebo ne. Co když si nejsme jisti? Mozek se pro jistotu rozhodne pro opatrnost. V případě pochybností předpokládá, že se na nás někdo dívá.
A co když cítíme, že se na nás někdo dívá zezadu? Podle studie z roku 2013 publikované v časopise Current Biology je to jen pojistka. Lidé jsou pevně zakódováni v tom, aby si mysleli, že se na nás někdo dívá, když ho nevidíme, i když pro to nemáme žádné důkazy.
Jsme pevně nastaveni na to, abychom předpokládali, že na nás někdo zezadu zírá. Obrázky od Gettyho.
Profesor psychologie Colin Clifford ze Zrakového centra Univerzity v Sydney zjistil, že když lidé nedokážou určit, kam se na ně někdo dívá, automaticky předpokládají, že se na ně dívá. „Přímý pohled může signalizovat dominanci nebo hrozbu, a pokud něco vnímáte jako hrozbu, nechtěli byste to přehlédnout,“ řekl. „Takže prostý předpoklad, že se na vás druhá osoba dívá, může být nejbezpečnější strategií.“
Dívat se na někoho je také sociální signál. Obvykle to znamená, že s ním chcete mluvit. Protože máme přirozený sklon předpokládat, že někdo za námi zírá, může tento pocit iniciovat sebenaplňující se proroctví. Když se otočíme, naše akce vyvolá pohled druhé osoby. Když se však setká s naším pohledem, vyvolá v nás dojem, že na nás celou dobu zírá.
Další odpovědí může být konfirmační zkreslení. Pamatujeme si pouze chvíle, kdy jsme se otočili a někdo na nás zíral (nebo se tak tvářil), a ne chvíle, kdy nezíral. A ten podivný, šimravý pocit? Ten je psychologický a pramení z myšlenky, že na nás někdo zírá, ne ze samotného fyzického aktu.
Chcete-li se dozvědět více, klikněte sem:
