Vydavatelé, filmoví producenti, umělci, autoři, hudebníci a jejich dědicové, jakož i korporátní vlastníci autorských práv vítají nedávné rozhodnutí, že zákon o prodloužení doby trvání autorských práv (CTEA) z roku 1998 je platným zákonem. Koalice archivářů, vědců a internetových vydavatelů tvrdila, že Kongres překročil ústavní směrnici, podle níž má být ochrana autorských práv „časově omezená“. Také že CTEA – známý také jako Sonny Bono Copyright Extension Act – porušuje právo na svobodu projevu podle prvního dodatku ústavy.
Ve věci Eldred v. Ashcroft však Nejvyšší soud USA 15. ledna 2003 rozhodl, že CTEA není v rozporu s ústavou USA. CTEA přidává 20 let k délce ochrany, která je již nyní poskytována autorským dílům. Tvůrčí díla jsou nyní chráněna po dobu života autora plus 70 let, nebo v případě děl, jejichž autorská práva vlastní právnická osoba, jsou chráněna po dobu 95 let od data prvního zveřejnění.
V sázce bylo právo užívat díla vytvořená v jazzovém věku, včetně hudby George Gershwina, knih Ernesta Hemingwaye a F. X. Šaldy. Scotta Fitzgeralda a raných kreslených filmů o Mickey Mousovi – odtud další oblíbená přezdívka CTEA „The Mickey Mouse Act“ (zákon o Mickey Mousovi).
Bez prodloužení platnosti by autorská práva na tato a mnohá další díla zanikla, čímž by se stala volně dostupnými veřejnosti. Díky prodloužení však uživatelé musí nadále získávat licence a platit licenční poplatky. Příjmy ovlivněné rozhodnutím Soudního dvora se odhadují na miliardy dolarů.
Případ začal, když chtěl žalobce Eric Eldred zveřejnit některé básně Roberta Frosta ve svém internetovém archivu. S pomocí Berkmanova centra Harvardovy právnické fakulty a profesora práva ze Stanfordu Lawrence Lessiga byla zorganizována koalice. Její součástí byla společnost, která restauruje staré filmy, ředitel církevního sboru a Dover Publications, vydavatel levných vydání klasických knih, které se staly veřejným majetkem.
Koalice podala v roce 1999 žalobu u okresního soudu USA ve Washingtonu, D.C. Když byla tato žaloba neúspěšná, odvolala se nejprve k obvodnímu soudu D.C. a nakonec žádostí o certiorari k Nejvyššímu soudu.
Mezi zastánce ústavnosti rozšíření patřili jednotliví tvůrci jako Bob Dylan a Carlos Santana, dědicové autorů jako Theodor Geisel (Dr. Seuss), organizace výkonných umělců BMI, ASCAP a SESAC a korporátní vlastníci autorských práv včetně společností AOL Time Warner a Walt Disney Company.
Ti argumentovali tím, že harmonizace s mezinárodním právem, které CTEA dosáhla, podporuje základní účel autorského práva, tj, podporu pokroku vědy a užitečného umění, neboť sladění USA s Evropskou unií (EU) a dalšími zeměmi po celém světě podporuje spravedlivý obchod a rovnou hospodářskou soutěž. Účelu by bylo rovněž dosaženo, protože CTEA podporuje obnovu a zachování dříve vytvořených děl.
Oponenti tvrdili, že zákon brání svobodě projevu a potlačuje kreativitu. Odvolávali se na ustanovení ústavy o autorském právu – které, jak se všichni shodují, stanoví cíl poskytnout autorům pobídku tím, že jim umožní výlučná práva k jejich dílům. Tvrdili, že vzhledem k tomu, že se CTEA vztahuje jak na existující, tak na budoucí díla, nemůže existovat žádná pobídka k tvorbě týkající se již vytvořených děl. Tvrdili také, že Kongres nesprávně natáhl dobu trvání ochrany autorských práv tak, aby byla prakticky věčná.
Nejvyšší soud poměrem hlasů 7:2 odmítl argumenty odpůrců, přiklonil se ke Kongresu a potvrdil platnost CTEA. Rozhodnutí sice nebylo neočekávané, nicméně bylo pociťováno jako rána pro některé internetové archiváře a knihovníky. Stejně jako v případě Napster, o němž rozhodovaly federální soudy v Kalifornii, podpořil Nejvyšší soud práva vlastníků autorských práv před právy uživatelů internetu.
Soudkyně Ruth Bader Ginsbergová, která psala za většinu, konstatovala, že ústava „dává Kongresu široký prostor“, že „Kongres jednal v rámci svých pravomocí“ a že CTEA „je racionální právní předpis“. Ve stanovisku se zabývala historií autorského práva od roku 1790 a poznamenala, že všechna předchozí rozšíření se vztahovala i na již existující díla a že tento přístup není v „kompetenci Soudu, aby jej znovu posuzoval“. Ginsberg rovněž poznamenal, že CTEA bude motivovat k šíření odvozených děl.
Soud rovněž odmítl argument, že CTEA zasahuje do svobody projevu podle prvního dodatku. Soudce Ginsberg vysvětlil, že zákon o autorském právu již obsahuje ustanovení zajišťující svobodu projevu. Ochrana autorských práv se nevztahuje na žádnou myšlenku, postup, systém, způsob fungování, koncepci, princip nebo objev a doktrína spravedlivého užití zajišťuje rovnováhu mezi ochranou autorských práv a zájmy svobody projevu.
Odpůrci zákona CTEA vznášeli námitky nejen proti samotnému zákonu, ale také proti procesu a politice, které stály za jeho přijetím. Zdálo se, že Ginsberg dal tomuto argumentu za pravdu, když prohlásil: „Nejsme oprávněni sekundovat rozhodnutím Kongresu a politickým úsudkům tohoto řádu, jakkoli mohou být sporné nebo pravděpodobně nemoudré.“
Dva soudci vyjádřili nesouhlas: Stephen Breyer vyjádřil obavy z hospodářského dopadu CTEA a John Paul Stevens se obával, že Soudní dvůr nechrání veřejný zájem na volném přístupu k tvůrčím dílům. Ačkoli ostatní členové soudu zůstali v těchto bodech nepřesvědčeni, odpůrci petice byli povzbuzeni, že byli vyslyšeni.
V důsledku rozhodnutí soudu budou mít majitelé autorských práv k již existujícím dílům právo nadále dostávat autorské odměny a další licenční poplatky. Internetoví archiváři si budou moci vybrat, zda budou platit, nebo počkají na uplynutí prodloužené lhůty pro užívání děl bez oprávnění. Autoři a tvůrci nových děl s výhledem do budoucna získají delší dobu ochrany, která je nyní v souladu se zbytkem vyspělého světa.
Autorský zákon uznává, že tvůrci nemají vždy velkou vyjednávací sílu, zejména na počátku své kariéry. Poskytuje určitá práva na ukončení, aby autoři a jejich rodiny měli možnost znovu sjednat určité licence a převody za výhodnějších podmínek.
Autorský zákon z roku 1976 vyžadoval, aby tato práva byla uplatněna ve stanovené lhůtě; pokud práva nebyla uplatněna, zanikla. CTEA nyní umožňuje autorům a jejich dědicům dodatečnou možnost uplatnit určitá práva na ukončení, která by podle autorského zákona z roku 1976 zanikla.
Vzhledem k rozhodnutí Soudního dvora mohou plánovači pozůstalosti chtít přehodnotit některá rozhodnutí, protože CTEA prodlužuje dobu platnosti autorských práv, čímž zvyšuje jejich hodnotu jako práv s možností ukončení. Rovněž autoři a jejich dědicové mohou chtít uplatnit svá práva na ukončení některých převodů. Nyní je vhodná doba pro revizi portfolia duševního vlastnictví včetně registrací autorských práv, obnovení a licenčních smluv, protože se může jednat o ustanovení několika samostatných zákonů o autorských právech – autorského zákona z roku 1909, autorského zákona z roku 1976 a také CTEA.
.
