„George Martin z nás ve studiu udělal to, čím jsme byli,“ řekl John Lennon v roce 1971. „Pomohl nám vyvinout jazyk, kterým jsme mluvili s ostatními muzikanty.“
Martin se narodil 3. ledna 1926 v Highbury v Londýně. V mládí začal hrát na klavír a v roce 1943 vstoupil do Fleet Air Arm Královského námořnictva. Po druhé světové válce pracoval v oddělení klasické hudby BBC a poté přešel do společnosti EMI. Velkou část svého času strávil produkcí nahrávek pro britské komiky, jako byli Peter Sellers, Dudley Moore a Bernard Cribbins.
Martin se s Beatles seznámil na začátku roku 1962. V té době měli v některých částech Anglie kultovní popularitu, ale jen málo úspěchů při získávání nahrávacích smluv. Manažer skupiny Brian Epstein oslovil producenta, který pracoval pro EMI Records, a přiměl ho, aby souhlasil s poslechem jejich demokazety.
„Nahrávka, mírně řečeno, nebyla v žádném případě knockout,“ napsal Martin ve svých pamětech All You Need Is Ears z roku 1979. „Dobře jsem chápal, že ji lidé odmítli. Ale byla tam neobvyklá kvalita zvuku, určitá drsnost, se kterou jsem se předtím nesetkal. Bylo to také tím, že zpívalo více lidí.“
6. června 1962 zavolal Beatles do studia Abbey Road na zkušební nahrávání. Kapela byla nadšená, že má možnost nahrát svůj materiál, který v té době již obsahoval skladby „Love Me Do“ a „P.S. I Love You“. Mezi čistotným, starším Martinem a ošuntělými chlapci byla zřetelná kulturní propast. Když se Martin zeptal Beatles, jestli mají s natáčením nějaké problémy, George Harrison odvětil: „No, pro začátek je tu tvoje kravata“. Přesto Martina respektovali. Když navrhl, že bubeník Pete Best to nezvládá, dohodli se, že ho vyhodí.
O několik týdnů později Martin nabídl Beatles první nahrávací smlouvu. Když se vrátili s novým bubeníkem Ringo Starrem, aby natočili skladbu „Love Me Do“, Martin nechtěl riskovat a trval na tom, aby nový bubeník hrál na tamburínu, zatímco za soupravu usedlo eso session Andy White. Když bylo jasné, že Ringo je velmi zraněný, nechal ho hrát na dalším záběru písně. Obě verze byly nakonec vydány.
Když se „Love Me Do“ stala hitem, Martin pocítil tlak, aby s kapelou rychle nahrál celou desku, a od té chvíle se stal jejich hlavním producentem. „Zdálo se, že máme bezednou studnici písní,“ řekl jednou Martin. „A lidé se mě ptali, kde je ta studna vykopána. Kdo ví?“
The Beatles nahráli své debutové LP Please Please Me z roku 1963 během jediného dne v únoru téhož roku. Ale jak se hudba stávala složitější, sezení se výrazně prodlužovala. Na počátku byly Martinovy příspěvky poměrně malé. Na albu Yesterday z roku 1965 však zanechal v jejich hudbě nesmazatelnou stopu, když do písně přidal orchestraci. Tou se hlouběji zabýval v následujícím roce. „Můj přístup byl značně ovlivněn Bernardem Herrmannem a jeho filmovou hudbou k filmu Psycho,“ řekl Martin v rozhovoru z roku 2012. „Měl způsob, jak nechat housle znít divoce. To mě inspirovalo k tomu, aby smyčce hrály krátké tóny razantně, a dodaly tak skladbě pěknou razanci. Když si ty dvě skladby poslechnete, uslyšíte tu souvislost.“
Martin hrál také na některé písně Beatles, včetně klavíru ve skladbě „In My Life“. „Nemohl jsem hrát na klavír takovou rychlostí, jakou bylo třeba, tak, jak jsem ten part napsal,“ řekl v jiném rozhovoru z roku 2012. „Nebyl jsem tak dobrý pianista, ale kdybyste měli opravdu dobrého pianistu, dokázal by to. Nedokázal jsem tam dostat všechny noty. Jednou večer jsem byl sám a hrál jsem noty poloviční rychlostí, ale o oktávu níž na klavír, nahrával jsem rychlostí 15 palců za sekundu. Když jsem zpětně přehrál pásku rychlostí 30 palců za sekundu, byly noty ve správné rychlosti a ve správné oktávě.“
V době vydání alba Revolver v roce 1966 seznámil kapelu s konceptem vytváření nových písní přehráváním magnetofonů pozpátku, což byl přístup, který použili v písni „Tomorrow Never Knows“. „Představil jsem to Johnovi a on z toho byl unešený,“ řekl Martin v roce 1976 časopisu Rolling Stone. „Chodili za mnou a přinášeli mi kazety se všemi pohledy a my jsme si je pro pobavení pouštěli. Když jsme natáčeli ‚Tomorrow Never Knows‘, byly to všechny kazety, které si doma natočili a udělali z nich smyčky.“
Martinův věk a kulturní odstup od Beatles se staly výhodou, když se jejich hudba stávala stále psychedeličtější. „Drogy tu hudbu určitě ovlivnily,“ řekl ve stejném rozhovoru. „Ale neměly vliv na produkci desek, protože jsem je produkoval já. … Viděl jsem, jak hudba roste, ale spíš jsem ji vnímal jako obrazy Salvadora Dalího. Nemyslel jsem si, že důvodem jsou drogy. Myslel jsem si, že to bylo proto, že se chtěli vydat impresionistickou cestou.“
Koncem roku 1966 skupina hrála skladbu „Strawberry Fields Forever“ jako tradiční rockovou melodii i jako svěží orchestrální provedení s dechy. Lennon si mezi nimi nedokázal vybrat, a tak navrhl, aby je nějak spojili, přestože mu Martin řekl, že jsou v různých tóninách a v různých tempech. „Můžeš s tím něco udělat,“ řekl Lennon. „Můžeš to napravit.“ Martin výzvu přijal, jednu verzi zrychlil, druhou zpomalil a pomocí magnetofonu s proměnlivým ovládáním je spojil. Konečným výsledkem byla jedna z jeho nejoblíbenějších nahrávek Beatles.
Jednou z mnoha pozoruhodných věcí na Martinovi je, že dokázal vytvořit vysoce komplexní, vrstevnatá hudební díla, jako je Sgt. Pepper Lonely Hearts Club Band, pomocí pouhého čtyřstopého magnetofonu. „Měl jsem pocit, že to bylo album, které změnilo Beatles z obyčejné rock &rollové skupiny ve významné přispěvatele do dějin uměleckého přednesu,“ napsal Martin ve svých pamětech. „Byl to zlom, který změnil nahrávací umění z něčeho, co obstojí ve zkoušce času jako platná umělecká forma: sochařství v hudbě, chcete-li.“
V době natáčení Let It Be v roce 1969 skupina cítila, že nastal čas na změnu. „Procházeli antiprodukcí,“ řekl Martin v roce 1976. „John řekl: ‚Nechci na tom žádné produkční triky‘.“ Sessions se staly extrémně pracnými a nakonec skupina předala pásky Philu Spectorovi. „Byl jsem v šoku, když Phil předaboval nebeské sbory a bujné smyčce a harfy a další věci,“ řekl Martin. „Tehdy jsem si myslel, že jsme skončili. Nebyl jsem šťastný a nechtěl jsem pokračovat.“
K jeho překvapení ho zavolali zpět, aby produkoval Abbey Road. „Řekli: ‚Zkusíme se vrátit k tomu, jak to bylo za starých časů, a budeš pro nás opravdu produkovat další album?'“ Martin řekl. „Byli jsme opravdu přátelští a opravdu kamarádští. Opravdu jsme se snažili spolupracovat.“ Jediným problémem bylo, že McCartneymu se líbil Martinův nápad vytvořit symfonii popové hudby a Lennon chtěl tradičnější kolekci písní. „Byl to kompromis,“ řekl Martin. „První strana byla sbírkou jednotlivých písní a druhá strana byla kontinuálním dílem.“
Po celá 70. léta byl na Beatles vyvíjen obrovský tlak, aby se znovu zformovali, ale Martin to nikdy nepovažoval za dobrý nápad. „Byla by strašná chyba, kdyby spolu někdy šli do studia,“ řekl v roce 1976. „Beatles existovali před lety, dnes už neexistují. A kdyby se ti čtyři muži dali znovu dohromady, nebyli by to Beatles.“
Přesto se členy skupiny nadále spolupracoval na jejich sólových projektech, produkoval McCartneyho hit „Live and Let Die“ z roku 1973 a jeho LP Tug of War, Pipes of Peace a Give My Regards to Broad Street z počátku 80. let, stejně jako album Sentimental Journey Ringo Starra z roku 1970. Martin také dohlížel na soundtrack k filmu Sgt. Pepper Lonely Heart’s Club Band z roku 1978, kolekci The Beatles Anthology z roku 1995 a v roce 2006 na lasvegaskou show Beatles Love.
Ačkoli jeho jméno bude vždy úzce spojeno s Beatles, produkoval také alba pro Gerry and the Pacemakers, Kennyho Rogerse, Cheap Trick, Jeffa Becka a Celine Dion. V roce 1997 produkoval novou verzi písně „Candle in the Wind“ Eltona Johna na počest zesnulé princezny Diany. Ta se stala jedním z nejprodávanějších singlů všech dob.
Na konci 90. let se jeho práce začala výrazně zpomalovat, protože se mu zhoršoval sluch. V té době mu začal pomáhat jeho syn Giles Martin. Úzce spolupracovali na projektu Love, v němž mashovali písně Beatles a vytvářeli z nich zbrusu nová díla.
V roce 2011 Martin na své působení u Beatles vzpomínal s láskou. „Myslím, že jsou tak zatraceně dobří, že tu s námi budou po celé generace, až do poloviny příštího století,“ řekl. „Jsou to prostě skvělí muzikanti a skvělí spisovatelé, jako Gershwin nebo Rodgers a Hammerstein. Jsou tam v historii a Beatles jsou tam v historii také. Budou tam i za sto let. Ale já tam nebudu.“
