Milá mami,
Vidím tě. Vím, že tam jsi. Vím, že tvé dítě a tvé druhé dítě jsou podobného věku jako to moje. Všimla jsem si, že i ty sama utíráš soplíky a sbíráš obláčky z podlahy. Vidím tě.
Když se moje dítě usmálo na tvou holčičku, navázali jsme oční kontakt a sdíleli tu povinnou interakci. Jsem si jistá, že bychom mohly být skvělé kamarádky, a dovedu si představit, že bychom dokázaly vyšťourat miliardu velmi malých společných věcí. Ale je mi to opravdu líto…
Nemám teď chuť si povídat.
Není to proto, že bych byl blbec. Nebo že si myslím, že jsem lepší než ty. Nebo si myslím, že tvůj svetr je ošklivý.
Pravdou je, že jsem velmi milý člověk. A myslím, že jsem nejspíš úplně stejný jako ty, ne-li o trochu víc podrážděný a bezradný. A tvůj svetr? Toho jsem si ani nevšimla. Byla jsem příliš zaneprázdněná obdivováním opravdu chlupaté bundy tvé holčičky a chtěla jsem si ji pohladit.
Jako kočku.
Radši bych si teď pohladila kočku, než mluvila s člověkem.
To nejsi ty. To já. Možná problémy s introvertem.
Pravda je, že jsem unavená. Pospíchat se dvěma malými dětmi přes Walmart a pak přes parkoviště, abych jim objednala jídlo, o kterém ani nevím, jestli ho snědí, jen proto, že už nemůžu snést
Jedno.
Více.
Kousek.
arašídového másla a želé a krekry a sýr, to mámu unaví. To víš.
Jsem unavená, protože jsem začala zbrusu nový rok a cítím NULOVOU motivaci, a proto jsem si objednala velký kuřecí nugetový oběd s hranolky a kolou místo nového superpotravinového salátu s vodou a přílohou z lepenky… Jejda. Takže by se mnou stejně asi nebyla moc sranda.
Protože… jsem unavená.
A… mám pocit viny.
Pravda je, že mám dost přátel (3 nebo 4). S těmi, které mám, sotva držím krok, a už proto si připadám jako špatná kamarádka. Mám své přátele ráda a přála bych si, abych si s nimi mohla dvakrát týdně hrát, jen abych jim mohla ukázat, jak moc je mám ráda (a že je zoufale potřebuju). Ale jednou nebo dvakrát za měsíc je většinou všechno, na co se zmůžeme. Pokud je to pro vás všechno stejné, ráda bych našla způsob, jak se soustředit na těch pár opravdových vztahů, které mám, místo abych jen přidávala další na hromadu. Protože je těžké být dobrým přítelem, když přijdeš se zavazadlem (dětmi).
Takže to není tak, že bych si s tebou nechtěl povídat. Jde jen o to, že tě nechci vodit za nos. Nechci, aby sis myslela, že když jsme prolomily trapné maminkovské ledy, jsme předurčeny k tomu, abychom se každé úterý scházely v parku, nebo že se zapojím do tvého programu MOP. Prostě to nebude fungovat.
Pravdou je, že se málokdy dostanu k tomu, abych se svými dětmi jedla venku. Je to pro mě lahůdka. Pro ně je to požitek. A většinou, pokud jsme venku, je to s širší rodinou nebo na hraní (viz výše) a já si jich tam vlastně tak trochu nevšímám.
Ale dnes se jim můžu dívat do očí, povídat si s nimi a užívat si jejich malé osobnosti na veřejnosti. Můžu fandit své holčičce, když šplhá po tyči na hřišti jako šéf. Můžu dávat svému chlapci loknout koly a přemýšlet, co si o tom myslí lidé kolem mě. Baví mě to a opravdu si užívám, že jsem ve své malé bublině se svou malou rodinou. Takže ne… opravdu se mi nechce mluvit.
Můj bolestný nedostatek očního kontaktu a mé nepřehlédnutelné zaujetí obalem od brčka a rozcuchanou hlavou mého chlapce by to mohly prozradit.
Je to trapné. Já vím. Jsem tady SPRÁVNĚ. Naše stoly se prakticky dotýkají. Naše děti jsou si TAK podobné. Mohli bychom si opravdu padnout do oka.
Ale ne dnes. Teď ne. Doufám, že to chápeš.
Užij si zmrzlinu.
Můžu si pohladit tvou dceru?
