Z deníku Vittoria Selly
duben-srpen 1897
Vedoucí výpravy Luigi Amedeo di Savoia-Aosta známější jako vévoda z Abruzzi. Narodil se 29. ledna 1873 v Madridu (14 dní před abdikací svého otce na španělský trůn). Kromě expedice na horu Svatého Eliáše předsedal také arktické expedici s názvem „Stella Polare“ od července 1899 do září 1900, během níž členové výpravy úspěšně dosáhli 86 stupňů 34 minut zeměpisné šířky. V roce 1909 navíc musel být s mnoha stejnými členy z předchozích výprav zrušen pokus o dosažení K2. Místo něj úspěšně dosáhl vrcholu Bride Peak (7 654 m). Tuto výšku se dalším expedicím podařilo překonat až v roce 1922.
Po první světové válce se přestěhoval do Somálska, kde strávil zbývající dny života ve vesnici, kterou založil. Zemřel 18. března 1933.
Souhrn událostí
Podle fotografií se výprava dostala lodí do Spojených států, do New Yorku. Výchozím bodem a jejich domovskou základnou byla Aosta v italském údolí Valle d’Aosta. Po přistání v newyorském přístavu přejeli Spojené státy a dorazili do přístavního města Seattle, kde se nalodili na loď směřující do Sitky. V Sitce si pronajali menší lodě na dobu plavby a dobu potřebnou k dokončení výstupu na horu Svatého Eliáše, přibližně 3 měsíce.
Po příjezdu do Juneau je čekala návštěva Treadwellova dolu v době jeho největšího provozu. V této době důl zaměstnával 300 lidí a produkoval přibližně 2 000 dolarů denně ve zlatě.
Plavbou na sever se často zastavovali a navštěvovali oblasti, jako je Glacier Bay, kde členové výpravy podnikli pozemní exkurzi. Na různých místech měla výprava možnost setkat se s místními domorodci a obchodovat s nimi, stejně jako lovit ryby. V jednom vyprávění pan Sella poukazuje na to, že velká ryba, kterou Jeho Excelence (jak je oficiálně označován) ulovil, byla ještě živá poté, co strávila 40 minut na palubě lodi mimo vodu. Dne 22. června 1897 výprava dorazila do Jakutatu.
Po dlouhých diskusích ohledně místa přistání, odkud by se mělo začít putovat,zjistili, že nejbezpečnější místo je poblíž Pt. Manby. Při výstupu na břeh se zmiňují o přítomnosti komárů, kteří však nebyli nijak zuřiví. Již 24. června, po krátkém pobytu v přímořském prostředí, byli komáři nepřetržitými škůdci! Je obtížné zjistit, kolik zavazadel měla výprava s sebou, nicméně stačila na více než zamýšlený dvouměsíční pobyt. Pan Sella často zdůrazňuje, že princ (jak je také oficiálně oslovován), byl poměrně energický a ochotně pomáhal při přepravě potřebného vybavení. Přestože bylo najato několik amerických nosičů, princ si dal záležet na tom, aby vyzval všechny členy výpravy, aby si nesli své vlastní specifické vybavení. Když si například pan Sella stěžoval, že musí nést svůj těžký fotoaparát a „..tele..“ vybavení, kníže mu rychle vynadal a připomněl mu, že hlavním cílem výpravy je dosáhnout vrcholu hory Svatého Eliáše a že nemá zájem využívat nosiče k nošení jakéhokoli vědeckého, fotografického či jiného materiálu.
Zdá se, že jako vedlejší cíl mohla výprava sbírat vzorky flóry a fauny. Na jednom místě je zmíněno, že bylo zabito a vycpáno několik malých ptáků, kteří se v Evropě nevyskytují, stejně jako byly nasbírány vzorky ledových červů a různých druhů hmyzu, které měly být přivezeny zpět.
Deník pana Selly poměrně složitě popisuje trasu, kterou během výstupu absolvoval. Zpočátku se používaly sáně naložené tisíci kilogramy výstroje. Téměř okamžitě se ukázalo, že jsou příliš slabé na to, aby vydržely zatížení. Musely být zesíleny a také odlehčeny, aby byly vůbec k něčemu. Je důležité poznamenat, že v průběhu cesty si pan Sella dělal poznámky a také pořizoval mnoho fotografií, aby události zaznamenal. Kromě toho v průběhu výpravy vyvolával své fotografické desky. Je zde zmínka o „černém stanu“, který sloužil jak k vaření, tak k vyvolávání filmů.
Z počtu lidí najatých jako nosiči byli 3 Indiáni ze „Sakutatu“ (pravděpodobně špatně napsané slovo Yakutat), 8 jich přijelo s princem, mezi nimi i pan Sella, několik dalších amerických nosičů bylo zaměstnáno, není však jasné, kolik přesně. Poslední z nich byli studenti ze Seattlu.
Po vyplutí z mysu Manby putovali podél Osarského potoka k ledovcové moréně ledovce Malaspina. Všimněte si, že princ byl zvyklý putovat před skupinou, aby provedl rekognoskaci trasy a tábora. Po překonání morény ledovce Malaspina dorazila skupina k ledovci Seward. V tomto terénu bylo samozřejmě velmi obtížné používat saně. Musely být vyloženy a použity s lehčím nákladem, což si vyžádalo několik okružních jízd k dokončení přesunu vybavení vpřed. Do 30. června bylo zanecháno 15 denních zásob, které byly uloženy v keších, aby se usnadnil velký úkol přesunout zásoby expedice vpřed. To znamenalo odlehčit náklad o 1000 liber. Bylo nutné, aby každý, kdo netahal saně, pomáhal při jejich tlačení vpřed, dokud 4. července nebylo dosaženo lepších sněhových a ledových podmínek na ledovci Hitchcock. Je zde zmínka o stopách, které 3. července na sněhu vytvořila „…puma…“, a také o drobném lékařském zákroku provedeném na princi, jehož oči byly oteklé, pravděpodobně kvůli sněžné slepotě. Filippo, lékař výpravy, přikládal princi na oči kokainové obklady, aby mu ulevil od bolesti.
Pan Sella byl fascinován vysokými cirrovitými mraky a nízkou mlhou, kterých byl během cesty často svědkem. Často je srovnával s horským počasím v Alpách, kde převažují oblaka cumulus a nimbus. Na jednom místě při pohledu na Mts. Elias, Newton, Augusta, Owen a další, všiml si velké podobnosti s oblastí Švýcarska, kde se nachází Aletschský ledovec a v blízkosti lze spatřit Jungfrau, Monch a další vrcholy. Od této chvíle jsou nosiči zaměstnáni především přesunem zásob z jedné kešky do dalšího, vyššího tábora, zatímco hlavní členové expedice pokračují v cestě za vrcholem. Hitchcockův ledovec byl shledán jako obtížně překonatelný s mnoha seraky a slabými sněhovými mosty, zatímco Sewardův ledovec byl pro první 2 km vhodnější pro sáňkařskou výbavu, poté už byly pravidlem stísněné trhliny. Po celou tuto dobu nebylo počasí vždy příznivé. Vyskytovalo se hodně proměnlivé, deštivé a sněhové počasí. Pan Sella zde opět zmiňuje, že počasí v této oblasti mu připomíná hlubokou zimu v Alpách. Z tohoto pohledu podél Sewardova ledovce pan Sella „…pochybuje, že hora Svatého Eliáše měří více než 15 000 m…“
Od příjezdu na Pt Mamby ještě nedosáhli Dome Pass. Dne 8. července označil počasí za naprosto nádherné. Tento den převládala jasná obloha, vysoké teploty a nádherné scenérie. Všichni obdivovali velikost ledových ploch.
Dne 19. července bylo jasné a slunečné počasí. Hora Svatého Eliáše byla vidět a zdála se klamně blízko jejich současné pozice na ledovci Newton. Princ se rozhodl, že se po krátké rekognoskační cestě směrem k Russell Col pokusí o zdolání vrcholu. Nařídil brzké rozebrání tábora a okamžitý odchod. Zbytek výpravy, ač podřízený, byli velmi zkušení horolezci. Ti takový krok nedoporučovali s tím, že zdánlivá blízkost hory je optickým klamem způsobeným jasným počasím a řídnoucí atmosférou. Odmítli následovat jejich příkladu. Princ byl otevřeně demoralizován a zůstal několik hodin v ústraní, načež vyšel a oznámil, že od této chvíle bude o cestě rozhodovat pan Sella.
Zbývající dny výstupu se pro výpravu staly velmi únavnými. Jednoduché úkoly spojené s přípravou jídla, čištěním náčiní, vypořádávání se se značnými sněhovými srážkami, odpovídajícími zimním podmínkám v Alpách, to vše přispívalo k obtížným podmínkám. Dne 23. července dosáhli sedmnáctého tábora na Russell Col, popisovaném jako scéna majestátního amfiteátru. V následujících dnech bylo rozhodnuto, že výstup na vrchol bude proveden v jednom úseku z Russell Col, což představuje převýšení asi 3 000 m. .
Ve 23:00 30. července opustila výprava tábor na Russell Col. V 7:00 ráno se celá výprava cítila velmi unavená. Dosáhli nadmořské výšky 16 000′. Pan Sella uvádí své překvapení a překvapení zbývajících členů výpravy v jejich zjevném úžasu nad velkou výškou Svatého Eliáše. Vrcholu bylo dosaženo krátce po jedenácté hodině dopoledne. Princ dosáhl vrcholu s vynikající silou a nadšením. Vyvěsil královskou italskou vlajku a vyzval všechny, aby králi vzdali hold.
Sestup byl kvůli zhoršujícím se sněhovým podmínkám poměrně obtížný a pomalý. Další noc strávili ve výškovém táboře na Russell Col. Sestup byl otázkou opakování kroků z výstupu. Do 8. srpna dosáhli ledovce Malaspina, kde byli 4. července cestou vzhůru nuceni obejít ledovcové jezero, aby se dostali k ledovci Hitchcock, tentokrát se již jezero nevyskytovalo a mohli se snadno dostat k ledovci Malaspina, kde bylo jezero. Desátého dne si všímají saní a dalšího materiálu, které po sobě zanechala jiná, téměř souběžná horolezecká skupina vedená geografem Bryantem. Všichni se zmiňují o příšerném vzhledu tohoto materiálu, který po sobě zanechali, jako o trýzni. Dne 11. srpna, po 50 dnech na ledovcových polích, zbavených kulis, jako jsou stromy, se opět setkávají s lesem. První rostliny a plody, kterých si všimli, je Vaccinium macrosarpum, borůvka velká. Prvním hmyzem, se kterým se setkali, byli komáři, kteří do druhého dne stihli několika členům výpravy i princi způsobit silné otoky na tvářích.
11. srpna byla loď naložena zbývajícími zásobami a vyplulo se do zátoky Disenchantment Bay, na lov medvědů. Další dny strávili plavbou na jih a 17. srpna dorazili do města Sitka, kde nakoupili kožešiny. Poslední zápis v tomto deníku byl učiněn 20. srpna, kdy byla provedena zastávka v Juneau.
.
