Psychologie lenosti

Člověk je líný, pokud je schopen vykonávat nějakou činnost, kterou by vykonávat měl, ale není k tomu ochoten kvůli vynaložené námaze. Místo toho vykonává činnost povrchně; nebo se věnuje nějaké jiné, méně namáhavé či méně nudné činnosti; nebo zůstává nečinný. Stručně řečeno, je líný, pokud jeho motivace ušetřit si námahu převáží nad motivací udělat správnou nebo očekávanou věc.

Synonyma pro lenost jsou indolence a lenost. Indolence pochází z latinského indolentia, „bez bolesti“ nebo „bez námahy“. Lenost má větší morální a duchovní podtext než lenost nebo indolence. V křesťanské tradici je lenost jedním ze sedmi smrtelných hříchů, protože podkopává společnost a Boží plán a protože vybízí ke hříchu. Bible proti lenosti brojí například v knize Kazatel: „Mnohým lenošením stavení chátrá a zahálkou rukou dům propadá. Hostina se dělá pro smích a víno rozveseluje, ale peníze odpovídají na všechno.“

Lenošení

Lenošení by se nemělo zaměňovat s prokrastinací nebo zahálkou.

Prokrastinovat znamená odkládat úkol ve prospěch jiných úkolů, které jsou sice vnímány jako snazší nebo příjemnější, ale obvykle méně důležité nebo naléhavé.

Odkládat úkol z konstruktivních nebo strategických důvodů se nerovná prokrastinaci. Aby se jednalo o prokrastinaci, musí odkládání představovat špatné a neefektivní plánování a vést k vyšším celkovým nákladům pro prokrastinátora, například v podobě stresu, pocitu viny nebo ztráty produktivity. Jedna věc je odložit daňové přiznání, dokud nejsou všechna čísla, ale zcela jiná věc je odložit ho tak, že to naruší plány a lidi a vyvolá pokutu.

Línost a prokrastinace jsou si podobné v tom, že obě zahrnují nedostatek motivace. Na rozdíl od lenocha však prokrastinátor usiluje a má v úmyslu úkol dokončit, a navíc ho nakonec skutečně dokončí, i když za cenu vyšších nákladů pro sebe.“

Nečinnost

Být nečinný znamená: nic nedělat. Může to být proto, že jsi líný, ale také proto, že nemáš co dělat nebo toho dočasně nejsi schopen. Nebo jste to možná už udělali a odpočíváte nebo se zotavujete.

Nečinnost je často romantizována, což ztělesňuje italský výraz dolce far niente („je sladké nic nedělat“). Mnoho lidí si namlouvá, že tvrdě pracují spíše z touhy po zahálce než proto, že by si vážili své práce nebo jejího produktu. Přestože náš přirozený instinkt směřuje k nečinnosti, většina lidí dlouhodobou nečinnost těžko snáší. Půlhodinové čekání ve frontě v dopravní zácpě v nás může vyvolat pocit neklidu a podrážděnosti a mnoho řidičů raději zvolí alternativní trasu, i když jim pravděpodobně bude trvat déle, než kdyby seděli v zácpě.

Nejnovější výzkumy naznačují, že ačkoli náš instinkt směřuje k nečinnosti, lidé si vyberou i tu nejchabější záminku k tomu, aby se nezdržovali. Navíc se lidé cítí šťastnější, protože jsou zaneprázdněni, i když je jim zaneprázdněnost vnucena. Ve svém článku Idleness aversion and the need for justifiable busyness (2010) Hsee a jeho kolegové předpokládají, že mnoho údajných cílů, které lidé sledují, může být jen o málo víc než ospravedlnění pro udržování zaneprázdněnosti.

Myslím si, že jde o projev manické obrany: tendence při nepříjemných myšlenkách nebo pocitech rozptýlit vědomou mysl buď přívalem činnosti, nebo opačnými myšlenkami či pocity. ‚Nedělat vůbec nic,‘ řekl Oscar Wilde, ‚je nejtěžší věc na světě, nejtěžší a nejintelektuálnější‘. O manické obraně obšírně pojednávám ve své knize Schovávat se a hledat:

Albert Camus představuje svou filozofii absurdity v eseji Mýtus o Sisyfovi z roku 1942. V závěrečné kapitole srovnává absurditu lidského života s údělem Sisyfa, mytologického krále Efyry, který byl za svou chronickou prolhanost potrestán tím, že musel donekonečna opakovat stejný nesmyslný úkol – vytlačit balvan na horu, aby se pak zase skutálel dolů. Camus optimisticky uzavírá: „Boj na vrchol sám o sobě stačí k tomu, aby naplnil srdce člověka. Člověk si musí představovat Sisyfa šťastného.

Je třeba poznamenat, že mnoho lidí, kteří se mohou zdát kostnatě nečinní, ve skutečnosti ničím takovým nejsou. Lord Melbourne, oblíbený premiér královny Viktorie, vychvaloval přednosti „mistrovské nečinnosti“. Jack Welch jako předseda představenstva a generální ředitel společnosti General Electric trávil hodinu denně tím, čemu říkal „pohled z okna“. Adepti strategické nečinnosti využívají své „nečinné“ chvíle mimo jiné k pozorování a užívání si života, hledání inspirace, udržování nadhledu, obcházení malicherností, omezování neefektivity a polovičatosti a k šetření zdraví a energie pro skutečně důležité úkoly a problémy.

Evoluční teorie lenosti

Naši kočovní předkové museli šetřit energií, aby mohli bojovat o vzácné zdroje a bojovat s nepřáteli a predátory nebo před nimi prchat. Vynakládání úsilí na cokoli jiného než krátkodobý prospěch by mohlo ohrozit jejich samotné přežití. V každém případě při absenci vymožeností, jako jsou antibiotika, banky, silnice nebo chlazení, nemělo smysl uvažovat dlouhodobě. Touha vedla k akci a akce vedla k okamžitému uspokojení, aniž by bylo třeba něco navrhovat, plánovat, připravovat atd.

Dnes už pouhé přežití není na pořadu dne a k nejlepším výsledkům vede dlouhodobá strategická činnost. Přesto je naším instinktem stále snaha šetřit energií, a proto se zdráháme vynakládat úsilí na abstraktní projekty s opožděnou a nejistou návratností.

Inteligence a nadhled mohou převážit nad instinktem a někteří lidé jsou více orientováni na budoucnost než jiní, kterým se z výšin svého úspěchu vysmívají jako „líným“. Lenost se totiž tak úzce spojila s chudobou a neúspěchem, že chudý člověk je často považován za lenocha bez ohledu na to, jak tvrdě může ve skutečnosti pracovat.

Psychologické teorie lenosti

Ve většině případů se považuje za bolestné vynakládat úsilí na dlouhodobé cíle, které nepřinášejí okamžité uspokojení. Aby se člověk pustil do nějakého projektu, musí si více vážit výnosu ze své práce než ztráty pohodlí. Problém spočívá v tom, že není ochoten věřit v návratnost, která je vzdálená a nejistá. Protože sebevědomí lidé mají větší sklon věřit v úspěch a návratnost svých podniků (a mohou dokonce přeceňovat jejich pravděpodobnou návratnost), je mnohem pravděpodobnější, že překonají svou přirozenou lenost.

Lidé jsou také špatní počtáři. Dnes večer mohou jíst a pít bez rozmyslu, aniž by brali v úvahu dlouhodobější důsledky pro své zdraví a vzhled, nebo dokonce zítřejší ranní kocovinu. Starověký filozof Epikuros proslul tvrzením, že potěšení je nejvyšší dobro. Upozorňoval však, že ne za vším, co je příjemné, bychom měli jít, a ne všemu, co je bolestivé, bychom se měli vyhýbat. Místo toho by se měl použít jakýsi hédonistický kalkul, který by určil, které věci s největší pravděpodobností přinesou v průběhu času největší potěšení, a především tento hédonistický kalkul lidé nejsou schopni zvládnout.

Mnozí líní lidé nejsou líní ze své podstaty, ale jsou líní, protože nenašli to, co chtějí dělat, nebo protože to z toho či onoho důvodu nedělají. A co hůř, práce, která jim platí účty, se může stát natolik abstraktní a specializovanou, že už nedokážou plně pochopit její účel nebo produkt, a tím ani svůj podíl na zlepšování života ostatních lidí. Stavitel se může dívat na domy, které postavil, a lékař může být hrdý a spokojený s navráceným zdravím a vděčností svých pacientů, ale asistent zástupce finančního kontrolora ve velké společnosti si nemůže být vůbec jistý efektem své práce – a tak proč se namáhat?“

Dalšími faktory, které mohou vést k lenosti, jsou strach a beznaděj. Někteří lidé se bojí úspěchu nebo nemají dostatečné sebevědomí, aby se cítili dobře při úspěchu, a lenost je jedním ze způsobů, jak se mohou sabotovat. Mnohem výstižněji a stručněji tuto myšlenku vyjadřuje Shakespeare v díle Antonius a Kleopatra: „Štěstěna ví, že jí nejvíc pohrdáme, když nejvíc nabízí rány“. Někteří lidé se naopak bojí neúspěchu a lenost je jim milejší než neúspěch, protože je na jedno brdo. „Nejde o to, že jsem selhal,“ říkají si, „jde o to, že jsem se o to nikdy nepokusil.“

Jiní lidé jsou líní, protože svou situaci považují za tak beznadějnou, že o ní nedokážou ani začít přemýšlet, natož ji řešit. Protože tito lidé nemají schopnost svou situaci promyslet a řešit, lze tvrdit, že nejsou skutečně líní, a do jisté míry lze totéž říci o všech líných lidech. Jinými slovy, samotný pojem lenosti předpokládá schopnost rozhodnout se nebýt líný, tedy předpokládá existenci svobodné vůle.

Řešení

Tento článek bych mohl zakončit svépomocným povzbuzením nebo deseti nejlepšími radami, jak překonat lenost, ale z dlouhodobého hlediska je jediným způsobem, jak překonat lenost, hluboké pochopení její podstaty a konkrétních příčin: přemýšlet, přemýšlet a přemýšlet a v průběhu let pomalu nacházet lepší způsob života.

Neel Burton je autorem knihy Nebe a peklo: The Psychology of Emotions (Psychologie emocí) a dalších knih.