Ve světě probíhají čtyři velká protikomunistická povstání – v Angole, Nikaragui, Kambodži a Afghánistánu – a během posledních šesti týdnů je všechny schválila Sněmovna reprezentantů. Třem z nich poskytla peníze a čtvrtému (Angole) zrušila deset let starý zákaz pomoci, tzv. Clarkův dodatek. Sněmovna, poslední zbývající útočiště americké holubice, tak vlastně přijala Reaganovu doktrínu.
Reaganova doktrína, vyhlášená v projevu o stavu Unie v roce 1985, jednoduše deklaruje americkou podporu antikomunistické revoluci „na všech kontinentech od Afghánistánu po Nikaraguu“. Jedná se o třetí přeformulování politiky zadržování od Vietnamu. Nejprve přišla Nixonova doktrína, která se opírala o regionální zmocněnce a potopila se spolu se šáhem. Pak přišla Carterova doktrína, která slibovala jednostrannou projekci americké moci a zanikla se silami rychlého nasazení. (Když o tom tak přemýšlím, kde jsou Síly rychlého nasazení?)
Přichází Reaganova doktrína, která se spoléhá na domorodé revolucionáře, aby se postavila (z důvodů, které jsou paralelní, ale nemusí se shodovat s našimi) sovětskému impériu na jeho periferii. Je to americká odpověď na Brežněvovu doktrínu. Brežněvova doktrína prohlašuje: jednou sovětská akvizice, vždy sovětská akvizice. Reaganova doktrína znamená prověření tohoto tvrzení.
Pro mnoho demokratů znamenalo přiblížení se této myšlence obrácení pole. A to dalo cynikům zabrat. Laciná symbolika, říkají. Snadná politika. Kromě toho tato tvrdost není myšlena vážně. Je pouze reaktivní. Po únosu letadla TWA, Walkerově špionáži a zabití mariňáků v Salvadoru je Kongres rozmrzelý. Spojené státy dostaly v poslední době pořádně na frak a demokraté také: někteří stále ještě trpí románem o cestě Daniela Ortegy do Moskvy jen několik hodin poté, co Sněmovna loni v dubnu odhlasovala přerušení pomoci kontrarozvědce.
No, je pravda, že Reaganova doktrína stojí málo, méně než 50 milionů dolarů ročně. Ani z politického hlediska není příliš nákladná. Není příliš mnoho příznivců například indočínského komunismu, kterým by bylo třeba vzdorovat (alespoň tentokrát). A připusťme, že Kongres není žádným ostrovem stability.
Přesto může být Kongres, podobně jako dvoutunová gorila, vážný sám sobě navzdory. Kdykoli se pohne, dopady jsou vážné. Demokraté mohou skutečně jednat z „politických“ pohnutek. No a co? Stejně jako Vandenberg a republikáni, kteří se koncem 40. let museli vzdát izolacionismu, jinak jim hrozil politický krach kvůli měkkosti vůči komunismu. To však neznamenalo, že by jejich obrat byl méně závažný. Jakkoli cynicky pojaté jsou dodatky „Reaganovy doktríny“ k zákonu o zahraniční pomoci z roku 1985, mají vážný dopad. Znamenají významnou – a pokud se udrží, tak historickou – změnu v národním zahraničněpolitickém konsensu.
Jistě, odpůrci Reaganovy doktríny nebyli v žádném případě smeteni ze stolu. Většinu demokratů ve Sněmovně reprezentantů ještě čeká stěhování. Jedním z vůdců opozice je poslanec Tom Downey. Svůj nesouhlas s návrhem zákona o zahraniční pomoci vysvětlil takto: „Tento návrh zákona říká, že hrozba použití síly je nedílnou součástí naší diplomacie, a já si myslím, že to je chyba.“ Málokdy se stává, aby obhajoba bezzubé zahraniční politiky byla tak přímočará. Předseda většiny Jim Wright vyjádřil jiný protest. Pomoc kontra, řekl, z nás dělá „spoluviníky pokusu o svržení nikaragujské vlády“. Wright se možná obává klepání na dveře, které přináší předvolání od Světového soudního dvora. Ale velká část jeho strany si z toho nic nedělá.
Reaganova doktrína skutečně získala pozoruhodnou podporu liberálů ve Sněmovně reprezentantů. Zrušení Clarkova dodatku předložil poslední z velkých New Dealers, tento neúnavný tribun starších lidí, poslanec Claude Pepper, muž, který není znám jako chladný bojovník. Vedl útok na Angolu. Stephen Solarz, jeden z předních protiválečných demokratů, byl autorem myšlenky pomoci Kambodži. Sedmdesát tři demokratů ve Sněmovně reprezentantů hlasovalo pro pomoc nikaragujským contras. A všichni podporují povstalce v Afghánistánu.
Velkou ironií je, že všechny tyto kroky zanechaly jednoho muže v pozadí:
Reagan vyhlásil svou doktrínu (a George Shultz ji rozvinul ve významném projevu v San Francisku) a pak se vyhnul jakémukoli politickému riziku v jejím zájmu. V případě Clarka se administrativa domnívala, že hlasy nejsou, a nevyvíjela žádný tlak. Pokud jde o Kambodžu, musela na ni tlačit Sněmovna reprezentantů (ministerstvo zahraničí bylo proti. Shultz chce, aby otevřená pomoc přicházela ze zemí ASEAN, nikoli ze Spojených států). A v případě Nikaraguy měl prezident naprosté štěstí. Loni v dubnu odmítl riskovat svou prestiž vystoupením v televizi, aby podpořil pomoc kontrarozvědce. Ve Sněmovně reprezentantů prohrál o dva hlasy a jediné, co ho nakonec zachránilo, byla cestovní kancelář Daniela Ortegy.
Prezident zjevně věří ve věc antikomunistické revoluce. Zdráhá se však pro ni vynakládat politický kapitál. Má jiné priority. Ve jménu těchto priorit (například prodej zbraní Jordánsku a další vojenská pomoc Filipínám) Bílý dům dokonce pohrozil vetováním zákona o zahraniční pomoci.
Představte si: Kongres, demokratická sněmovna, přijme Reaganovu doktrínu – a Reagan opatření vetuje. To by byla jedna ironie navíc. V tu chvíli budou muset zastánci Reaganovy doktríny začít uvažovat o jejím překřtění.
