REHOBOAM
re-ho-bo‘-am (rechabh`am, „lid se rozšiřuje“, nebo snad „Am je široký“ Rhoboam; „Roboam“, Matouš 1:7 verze krále Jakuba):
1. Rozvrat království
2. Rozvrat království. Základní příčiny rozvratu
3. Šemajáš zakazuje občanskou válku
4. Občanská válka. Rechabeámovo blahobytné období
5. Šišakova invaze
6. Šišakova invaze. Jeho smrt
Šalamounův syn a nástupce, poslední král, který se ucházel o trůn starého Izraele, a první judský král po rozdělení království. Narodil se kolem roku 978 př. n. l. Jeho matkou byla Naama, Amónovka. Zpráva o jeho vládě je obsažena v 1 Kr 14,21-31; 2 Paralipomenon 10-12. O událostech, které vedly k rozpadu království, se vypráví v 1 Kr 11,43-12,24; 2 Kronik 9,31-11,4.
1. Rozpad království:
Rechabeámovi bylo 41 let (2 Kronik 12,13), když začal vládnout Septuaginta 1 Kr 12,24 a uvádí 16 let). Na trůn v Jeruzalémě nastoupil ihned po smrti svého otce, a to zřejmě bez odporu. Severní Izrael byl však nespokojen a lid požadoval, aby se s ním král sešel na lidovém shromáždění v Šekemu, předním městě severního Izraele. Je pravda, že Izrael již nebyl, pokud vůbec kdy byl, volenou monarchií. Přesto si lid nárokoval ústavní výsadu, založenou snad na Samuelově transakci při volbě Saula (1 Sam 10,25), být účastníkem podmínek, za nichž bude sloužit novému králi a on se stane jeho vládcem:
David, když ustanovil Šalomouna svým nástupcem, toto moudré ustanovení ignoroval, a lid, který o takovou výsadu přišel nedopatřením, přirozeně považoval svou nedbalost za příčinu Šalomounových tíživých daní a nucených prací. V důsledku toho budou do budoucna ještě více žárlit na svá práva, a Rechabeám proto bude muset jejich požadavku vyhovět. Když se lid sešel v Šekemu, souhlasil s tím, že Rechabeáma přijme za svého krále pod podmínkou, že zmírní těžkou službu a zatěžující daně svého otce. Rechabeám si vyžádal tři dny na rozmyšlenou. Navzdory radám mužů se zralejším úsudkem, kteří ho ujišťovali, že by si mohl získat lid tím, že se stane jeho služebníkem, zvolil radu mladších mužů, kteří byli v jeho věku, že bude vládnout spíše přísností než laskavostí, a vrátil lidu strohou odpověď: „Nevím: „Můj otec vám ztěžoval jho, ale já vám přidám; můj otec vás trestal biči, ale já vás budu trestat štíry“ (1 Kr 12,14). Roboám však špatně odhadl náladu lidu i své vlastní schopnosti. Lid vedený Jeroboámem, vůdcem schopnějším než on sám, byl připraven ke vzpouře, a tak tam, kde mohla zvítězit laskavost, prohrála síla. Na královu hrozbu odpověděl lid marseillaisou: „Jaký podíl máme v Davidovi, ani v synu Jišajově nemáme dědictví: do svých stanů, Izraeli, teď se podívej na svůj vlastní dům, Davide“ (1 Kr 12,16). Tak deset kmenů svrhlo Rechabeáma a zvolilo si za krále Jeroboáma, svého zastánce a mluvčího (viz JEROBOAM). Rechabeám věřil, že svou hrozbu dokáže splnit (1 Kr 12,14), a proto poslal Adorama, svého úkoláře, který nepochybně potlačil jiné nepokoje, aby si podmanil obyvatelstvo, které uraženo nedůstojností a rozzuřeno Rechabeámovou opětovnou drzostí ukamenovalo jeho posla k smrti. Když si Rechabeám poprvé uvědomil vážnost vzpoury, potupně uprchl zpět do Jeruzaléma a stal se králem pouze Judska a přilehlého území kmene Benjamín. Rechabeámova chyba byla běžnou chybou despotů. Příliš si zakládal na privilegiích, která si nezasloužil službou, a na moci, za niž nebyl ochoten poskytnout přiměřenou náhradu.
2. Rechabeus se rozhodl, že se bude chtít vrátit k moci. Základní příčiny rozvratu:
Je však chybou vidět v rozvratu rozbití království, které bylo dlouho harmonickým celkem. Konfederace kmenů byla od nejstarších dob nedokonale stmelená. Málokdy se spojily proti společnému nepříteli. V seznamu kmenů, které bojovaly s Deborou proti Síserovi, není o Judovi ani zmínka. Sever a jih od sebe odděloval řetěz měst držených Kanaánci, který se táhl napříč zemí od východu na západ. Rozdílné fyzické vlastnosti vytvářely v obou částech odlišné typy života. Stará řevnivost opakovaně rozdmýchávaná do nového plamene prohlubovala rozpory způsobené přírodními i umělými příčinami. David se usilovně snažil staré antagonismy zlomit, ale i za jeho vlády se Izrael dvakrát vzbouřil. Severní Izrael dal vzniknout mnoha nejsilnějším vůdcům národa a nebylo pro ně snadné podřídit se vládci z judské dynastie. Šalomoun, který navázal na Davidovu politiku sjednocování, kmeny úzce sblížil centralizací bohoslužeb v Jeruzalémě a celkovou okázalostí své vlády, ale nakonec více než kdokoli jiný prohloubil propast mezi severem a jihem, a to nespravedlivou diskriminací, vysokými daněmi, nucenými pracemi a celkovou rozmařilostí své vlády. Jahveho náboženství bylo jediným poutem, které dokázalo udržet národ pohromadě. Šalomounovo odpadlictví toto pouto zpřetrhalo. Proroci s hlubokou znalostí náboženských a politických hodnot viděli menší nebezpečí pro pravé uctívání Jahveho v rozděleném království než ve sjednoceném národě, jemuž vládl Rechabeám, který neměl ani politickou prozíravost, ani odpovídající představu o velikosti Jahveho náboženství. Achiáš proto revoluci otevřeně povzbuzoval, zatímco Šemajáš ji pasivně podporoval.
3. Šemajáš zakazuje občanskou válku:
Ihned po svém návratu do Jeruzaléma shromáždil Rechabeám velké vojsko čítající 180 000 mužů (v Septuagintově kodexu Vaticanus je počet mužů snížen na 120 000) s cílem vést válku proti Izraeli. Výpravu však zakázal prorok Šemajáš s odůvodněním, že by neměli bojovat proti svým bratrům a že rozdělení království pochází od Boha. Navzdory tomuto zákazu se dozvídáme, že „mezi Roboámem a Jeroboámem byla válka neustále“ (1 Kr 14,30; 2 Par 12,15).
4. Válka mezi Rechabeámem a Jeroboámem se odehrála v době, kdy byl Rechabeám naživu. Roboámova prosperita:
Roboám se dále zabýval posilováním území, které mu ještě zbývalo, opevňováním řady měst (2Kr 11,5-12). Tato města ležela na cestách do Egypta nebo na západních pahorcích judské Šefelly a nepochybně byla opevněna jako ochrana před Egyptem. Podle 2K 11,13-17 se Rechabeámova prosperita zvýšila přistěhovalectvím kněží a levitů z Izraele, kteří přišli do Jeruzaléma kvůli svému odporu k modlářskému kultu zavedenému Jeroboámem. Všichni, kdo byli v Severním království věrní Jahvemu, jsou představeni jako ti, kdo po vzoru kněží a levitů odešli do Jeruzaléma, aby tam nejen obětovali, ale aby se tam trvale usadili, a posílili tak Roboámovo království. Vzhledem k tomu, že Roboám přidal k novotám svého otce, vztyčil v Jeruzalémě Baalovy sloupy dávno předtím, než byly v severním Izraeli běžné, a že povolil další pohanské ohavnosti a nemravnosti, zdá se, že pravé uctívání Jahveho se od samotného krále dočkalo jen malé podpory. Jako další důkaz jeho prosperity uvádí Kronika zprávu o Rechabeámově rodině. Zjevně měl přepychové zvyky a následoval svého otce v držení značného harému (2Kr 11,18-23). Měl prý 18 manželek a 60 konkubín (2 Kroniky 11,21; Septuaginta Codex Vaticanus a Josephus, Ant, VIII, x, 1 uvádějí „30 konkubín“).
5. Rechabeus se narodil v době, kdy se mu narodil syn. Šišakův vpád:
Jedním z přímých důsledků rozvratu království byl vpád egyptského krále Šišaka do Palestiny v 5. roce Rechabeámovy vlády. Šišak je Šesonk. I, první král XXII. neboli bubastitské dynastie. Je to tentýž panovník, který poskytl pohostinství Jeroboámovi, když musel uprchnout před Šalomounem (1 Kr 11,40). Septuaginta (1 Kr 12,24 e) nás informuje, že Jeroboám se oženil s Ano, sestrou Šišakovy manželky, a stal se tak švagrem egyptského krále. Lze tedy snadno předpokládat, že když se Jeroboám ocitl v úzkých, aby se udržel proti svému soupeři Roboámovi, povolal na pomoc svého bývalého ochránce. Výsledky této invaze jsou však zaznamenány na chrámu v Karnaku v Horním Egyptě, kde je uveden seznam asi 180 (Curtis, „Chronicles“, ICC) měst, kterých se Šišak zmocnil. Ta patří jak do severního Izraele, tak do Judska, což ukazuje, že Šišak vymáhal daň jak tam, tak v Judsku, což se zdá být stěží slučitelné s názorem, že do Palestiny vtrhl jako Jeroboámův spojenec. Nicméně izraelský král, který Šišáka prosil o pomoc proti svému soupeři, se tím stal vazalem Egypta. To by stačilo k tomu, aby jeho města figurovala v Karnaku mezi městy podrobenými v průběhu tažení. Kronikář viděl v Šíšakovi nástroj v Boží ruce k potrestání R. a lidu za národní odpadlictví. Podle 2 K 12,3 měl Šišák k dispozici sílu 1200 vozů a 60 000 jezdců, k nimž Josefus přidává 400 000 pěších vojáků složených z Lubimců, Sukkumců a Etiopanů. Zdá se, že postupu útočícího vojska nebyl kladen žádný odpor. Zdá se, že obléhání nevydržel ani Jeruzalém. Palác a chrám byly oloupeny o všechny poklady včetně zlatých štítů, které nechal Šalomoun vyrobit. Rechabeám je později nahradil štíty z mosazi (2 Par 12,9.10).
6. Štíty z mosazi a z bronzu. Jeho smrt:
Roboám zemřel ve věku padesáti osmi let poté, co vládl v Jeruzalémě sedmnáct let. Jeho nástupcem se stal jeho syn Abíja. Byl pohřben v Jeruzalémě. Josef říká, že povahou byl pyšný a pošetilý muž a že „pohrdal uctíváním Boha, až sám lid napodoboval jeho špatné jednání“ (Ant., VIII, x, 2).
S. K. Mosiman
