Na začátku tohoto týdne jsem mluvila o tom, že léto má tendenci vyvolávat některé mé nejistoty ohledně těla a jak se s nimi hodlám smířit. Při psaní tohoto článku jsem se stále vracela k tomuto článku, který napsala Celeste v říjnu a kde se dělí o svůj příběh přijetí těla. V kombinaci se zprávou, že Rihanna pomohla Anne Hathaway cítit se lépe se svým zadkem, mi přišlo nutné dát tento článek znovu na domovskou stránku. Přeji vám krásný víkend a doufám, že si na sebe vezmete, co budete chtít. -Nora
Poslední týden se Rihanna v rozhovoru pro The Cut o svém stylu vyjádřila ke svému nedávnému přibrání na váze. Média celé léto spekulovala o její nové, oblejší postavě a všichni, které znám, ji chválili za to, že „ztloustla“. Když se k tomu Rihanna minulý týden vyjadřovala, jednoduše řekla, že „má radost z kolísavého typu postavy“ a že svůj styl si vybírá podle toho, co jí v danou chvíli nejlépe sluší.
Přestože se Rihannina odpověď stala virální, její pozitivní přístup k tělu není u černošky nijak neobvyklý, alespoň podle průzkumu 50 States of Women, který v srpnu 2017 provedly časopis Glamour a společnost L’Oreal Paris. Mezi 2 000 účastnicemi se údajně 59 % černošek označilo za krásné ve srovnání s 32 % hispánských žen a 25 % bělošek. Více černošek také při pohledu do zrcadla souhlasilo s tvrzením: „Jsem šťastná taková, jaká jsem.“
Doktorka Jean Twengeová, která se zabývá prolínáním rasy a sebeúcty, má představu, proč tomu tak je: „V dětství se černošské ženy učí, že jsou silné, krásné, chytré, že stačí – a toto myšlení se předává z generace na generaci jako obranný mechanismus proti diskriminaci,“ řekla časopisu Glamour. „Čím sebevědomější jste, tím lépe jste vybaveni pro boj s rasismem.“
Když jsem si ten průzkum přečetla, vzpomínám si, že jsem měla pocit, jako bychom vyhráli nějakou cenu. Navzdory tomu, že se o černošských ženách často říká, že jsme pro většinovou společnost příliš velké: příliš hlasité, příliš vlezlé, příliš vzteklé – ráda si myslím, že jsme vždycky věděly, že jsme správné takové, jaké jsme. Ve společnosti, která nás shazuje za to, že jsme tak tvrdé, jak musíme být, abychom v ní přežily, věřím, že sebevědomí je důkazem našeho úspěchu.
Průzkum pro mě také přišel v zajímavou dobu, protože jsem se právě nacházela uprostřed své vlastní revoluce v oblasti image těla. Každé léto, co si pamatuji, jsem přibírala na váze a trápila se kvůli tomu. Letošní léto nebylo jiné. Když jsem si uvědomila, že jsem přibrala deset kilo, okamžitě jsem začala přemýšlet, jak je shodit: cvičit, počítat kalorie, jíst salát. Tentokrát však nic nezabralo. Nebyl žádný prostor k houpání. Nemohla jsem ze svého dne ubrat další kalorie, aniž bych hladověla, a nemohla jsem ze svého jídelníčku vyškrtnout další položku, aniž bych měla pocit, že opravdu přicházím o život. Chtěla jsem zhubnout, ale chtěla jsem také rovnováhu.
Přestože černošská kultura oslavuje mé boky, stehna a dokonce i baculaté břicho a přestože mám přátele, kteří mé křivky chválí a často mě utvrzují, vyrůstala jsem ve čtvrti a chodila do škol, kde jen málo obyvatel nebo studentů vypadalo jako já. Někdy jsem byla vnímána jako krásná a někdy ne. Dlouhou dobu moje sebevědomí stoupalo a klesalo spolu s těmito názory. Mé místo mezi 59 % bylo často k mání.
„Možná bys měla přijmout své tělo takové, jaké je,“ řekla mi sestra, když jsem ji letos v létě podrážděně požádala o radu. Byla jsem tak frustrovaná, že jsem se nakonec rozhodla poslechnout. Během několika měsíců jsem začala vnímat svou posedlost váhou nejen jako nezdravou a zraňující, ale i jako klamnou. Když jsem se naučila lépe se sebou mluvit a zacházet, začala jsem se doslova vidět jinak. Když byl nedlouho poté zveřejněn průzkum časopisu Glamour, měla jsem pocit, že mě údaje počítají mezi nové členky nejsebevědomější skupiny žen. Měla jsem pocit, že jsem to dokázala.
Ale minulý týden mě Rihanniny komentáře vyvedly z míry. I když se mi daří lépe přijímat své tělo a milovat ho, protože je to můj domov, nemyslím si, že bych někdy nazvala poskakování mezi velikostmi potěšením. Jistě, jsou dny, kdy se cítím nezastavitelná, kdy bych se odvážila někomu říct, že nejsem nejlepší na dvou nohách. Ale jsou i dny, kdy se štípu do lýtek, která mi vykukují přes džíny, nebo se mračím na dolíčky na stehnech. Jsou dny, kdy mi trvá hodiny, než najdu něco, v čem se cítím pohodlně při odchodu z domu, dny, kdy jsem se doslova zastavila.“
Takže i když se po takové době konečně učím přijímat sama sebe, díky Rihanninu prohlášení jsem si uvědomila, že je rozdíl mezi sebepřijetím a sebeláskou. Je rozdíl mezi vírou, že jste krásní, protože vám to říkají lidé, a vědomím, že jste krásní bez ohledu na to, co říkají lidé. Je rozdíl mezi přijetím těla, které každé léto přibírá na váze, a potěšením z všestrannosti takového těla.“
„ne den se doslova vejdu do něčeho, co je na tělo, a pak druhý den – další týden – potřebuji něco oversize,“ řekla Rihanna v rozhovoru pro The Cut bez náznaku podráždění nebo rezignace. Její sebevědomí je ohromující ne proto, že je nádherná, úspěšná a drzá, ne proto, že má plné právo být sebevědomá, ale proto, že nekolísá v závislosti na komentářích, které slyší.
Někomu se může zdát neintuitivní, že černošky, které byly v minulosti uráženy, vylučovány a snižovány, by mohly být nejsebevědomější. Ale mně to tak vůbec nepřipadá. Když víte, že nezapadáte do úzkých „mainstreamových“ standardů krásy, když víte, že oblečení z regálů nebude sedět vaší postavě, když víte, že nejste „holka od vedle“ a nikdy nebudete, máte za úkol rozvíjet svůj smysl pro sebevědomí a vytvořit si vlastní styl bez ohledu na většinové veřejné mínění.
Komentář Rihanny mě přiměl uvědomit si, že chci být taková sebevědomá. Chci se vidět ve stejném světle jako 59 % žen v černošské komunitě. Ale nechci věřit, že moje tělo je krásné jen proto, že mi to někdo řekl nebo že mi průzkum potvrdil, že bych si to měla myslet. Potřebuji vědět, že jsem krásná, a to v každém ohledu, protože nemůžu čekat, až Amerika přestane být rasistická, abych se začala cítit dobře. A potřebuji si být jistá svým tělem, aby si jím mohly být jisté i ostatní mladé dívky. Pokud je sebedůvěra cesta, láska k sobě samé mi připadá jako dobrý začátek.
Fotografie: Mark R. Milan/GC Images.
