Robert Plant hovoří o sólové antologii „Digging Deep“, svém „zlatém bohu“ a chybějícím Johnu Bonhamovi

Zpěvák tráví čas četbou, ale zatím se necítí být pohnut k psaní nové hudby. „Je pro mě velmi těžké uvažovat o psaní v jakékoliv formě, alespoň co se týče písní, protože je tolik událostí a okolností, kterými jsme obklopeni, kterými se zabýváme a které nás ovlivňují, že skutečná představa obsahu je tak rozsáhlá a populární píseň je úplně jiný svět,“ říká. „Nikdy jsme podle mého názoru nebyli tolik napadáni z tolika různých stran – přinejmenším za posledních sto let od doby, kdy propukla španělská chřipka.“

Spíše než vydávat novou hudbu dělá něco neobvyklého – ohlíží se zpět. V loňském roce začal Plant ve svém podcastu Digging Deep vyprávět příběhy písní z celé své kariéry a nyní sestavil dvoudiskovou antologii svého materiálu po založení skupiny Led Zeppelin s názvem Digging Deep: Subterranea. Písně, mezi nimiž jsou i tři dosud nevydané skladby, nejsou řazeny chronologicky a jejich poslech vedle sebe ukazuje hluboké nitky, které Plantovu sólovou tvorbu od roku 1982 spojují.

Ať už nachází nové základy rockové hudby v „In the Mood“, mísí hudební styly z celého světa se svou kapelou Sensational Space Shifters v „Embrace Another Fall“ nebo přepracovává blues se svou sestavou Band of Joy v nové „Charlie Patton Highway (Turn It Up)“, v každé z písní jsou znát stíny a přesahy. Plant byl vždycky těžko vystopovatelný umělec, protože se často hned přesouvá k dalšímu hudebnímu dobrodružství a nechává desku mluvit samu za sebe, takže je příznačné, že se zastaví, aby zhodnotil minulost.

„Když to poslouchám, říkám si, jestli si ten chlap, co to zpíval a psal texty, někdy odpočinul,“ žertuje o kompilaci. „Chci říct, vzal si vůbec někdy dovolenou? Co se to proboha dělo? A proč prostě na chvíli nezavřel hubu a nenaučil se něco nového, třeba aplikovanou matematiku nebo astronomii? Ale jo, prostě válí s takovou chutí. Je to docela sebejisté, až na to, že vlastně pod tím vším možná nikdy sebejisté nebylo; bylo to jen házení dalšího klíče do díla, abych zjistil, kam mě ty střepy zavedou. Žádná z těch písní se nevyrovná ‚Masters of War‘ nebo něčemu podobnému. Jsou to písničky od chvíle, kdy se zrodily v nějaké zkušebně na velšských hranicích, řekl bych.“

Je sobota podvečer ve Velké Británii, kde Plant pobývá, když se v rozhovoru pro Rolling Stone na více než hodinu – až do začátku zápasu jeho oblíbeného fotbalového týmu v televizi – ponořil do mnoha kapitol své kariéry. Při rozhovoru je nyní dvaasedmdesátiletý zpěvák přemýšlivý a má sklony k dlouhým úvahám o tom, jak se dostal až do současnosti.

„Je tu spousta nejistoty a taky spousta týmového ducha,“ říká o tom, jak to v Británii vypadá. „Ale bohužel nikdo nemá knihu pravidel, ne od doby, kdy ji v roce 1973 nahráli Heptones.“

Z čeho čerpáte, abyste přežil každý den od chvíle, kdy došlo k odstávce?“
Mám dobré přátele, silnou rodinu, přátele z blízka i z daleka, ale žiji mezi lidmi, které znám už dlouho, takže je tu atmosféra kamarádství a optimismu. Pro mě, když to všechno překonávám, jsem silný v okolí lidí, které znám, a fungujeme jako společenství a svědomitě a ohleduplně se staráme o lidi, kteří nejsou tak silní jako ostatní. Takže je tu vědomí, které mi dává smysl bytí, což je super.

A já si zpívám, což je dobré. Potřebuju zpívat. Nejsou to všechno Elvisovy písničky, protože v hospodě se teď vlastně moc zpívat nedá. Dělám si společenské odstupy s několika dalšími pěknými hlasy kolem sebe, což je skvělé. Na těchhle sračkách není nic triviálního.

Protože nemůžeš koncertovat, vydáváš antologii Digging Deep, která obsahuje písně sahající až do začátku tvé sólové kariéry. Tvoje sólová hudba byla tak odlišná od hudby Led Zeppelin. Když si vzpomeneš, jak jsi postupoval po skončení kapely?“
No, bylo mi 32 let. V té době se média rozhodla, že lidé, zcela správně, ve věku 32 let asi raději ustoupí stranou a nechají odejít další vlnu. A samozřejmě Zep byl silnější než kterýkoli z těch jednotlivců , takže bylo těžké vidět celou tu věc tak, jak ve skutečnosti je, a to je, že po nějaké době vzniká jakási závislost na tom – na kombinacích lidí a na tom, co mají, co pokládají – takže když to změníte, nastane celá chemická nerovnováha. Takže opravdu bych mohl dělat, co bych chtěl. Jen jsem musel něco rozjet, co by se neustále měnilo, abych neskončil v ústavu.

Byl jsem si velmi vědom toho, že se loučím se sedmdesátými léty. Právě v té dekádě byla spousta úžasné, obrovské dynamiky. Bylo tam hodně bolesti a docela dost radosti, ale člověk musí jít dál.

Jak vaši tehdejší spolupracovníci ovlivnili zvuk vaší rané sólové tvorby?
Hádám, že s prvními dvěma, dvěma a půl alby, možná až po Shaken ‚n‘ Stirred, jsme začali měnit věci ‚dokola‘. Richie Hayward přišel poté, co Lowell George zemřel, a pak jsem odešel s Ahmetem Ertegunem a naběhl si do New Yorku a začal dělat ty věci s Honeydrippers – zase jsem přivedl další lidi. A pro mě to byl obrovský kaleidoskop hudby a daru všech těch různých muzikantů, protože jsem byl jedenáct let v jakémsi velkolepém vztahu se čtyřmi lidmi, takže jsem vlastně moc nevěděl, jak s tím naložit jinak než takto. Byl jsem součástí tajného spolku a v klášteře, takže jsem byl asi odstrčený od toho, abych se stýkal se spoustou různých hudebníků.

Většinou jsem měl docela dobrá spojenectví s hudebníky, a z toho důvodu je pro mě čím dál tím víc podnětné se prostě pořád měnit. Lidé přicházejí, odcházejí, přidávají se další, někdo se vrací. A stává se to mnohem plynulejší. To znamená, že můžete pracovat na projektech a nikdo nepřemýšlí o tom, že by to tam bylo na dlouho. Někdy můžeš skutečně narazit na skvělé nápady a skvělé věci.

Jeden z tvých prvních sólových hitů byl „Big Log“. Nedávno jsi řekl, že když jsi ji psal, chtěl jsi, aby byla velká, ale ne těžká. Proč tomu tak bylo?“
Myslím, že „Big Log“ byla intenzivní, ale svým způsobem velmi krásná. Bylo v ní hodně vzduchu. A myslím, že jsem byl přecitlivělý na to, že jsem se snažil vzdálit od toho, kde jsem byl předtím. Byla to směšná představa, že bych se vlastně snažil utéct od něčeho, co bylo v sedmdesátých letech tak všeobjímající, víte, snažit se dostat do roku 1982 a říct: „Ale ne, ne, ne. Nejsem zrovna Andy Williams, ale …“

Takže jsem se snažil o všechno možné, aby to bylo těžké, aniž by to bylo takové … prostě jsem se snažil možná jít trochu víc nahoru. A dělal jsem spoustu odvážných a drzých pokusů, jak to zkusit otočit, převrátit to celé vzhůru nohama. I když to v té době možná nebylo to, co všichni hledali, byly to stavební kameny, které mě dostaly až na poslední koncert, který jsem se Space Shifters odehrál loni touto dobou na Hardly Strictly Bluegrass v San Franciscu. Cesta se pořád měnila, pořád to bylo intenzivní a někdy trochu býčí. Prostě jsem se dostal do proudu toho všeho, což bylo dobré.“

Antologie není řazena chronologicky, ale je tam hudební nit, která spojuje písně mimo tvůj hlas. Slyšíš to?
Jo, je tam spousta energie. Je to pěkně nabité energií. Dřív jsem přijímal všechno, co mě v té době opravdu vysoko dojímalo, takže techno revoluce v osmdesátých letech je … teď se na to díváme s hrůzou. Nebo se na to možná nedíváme s hrůzou. Teď se ohlížíme a říkáme si: „Ježíšmarjá, jak se ti vlastně podařilo dostat se k takovým sračkám, Roberte?“. A odpověď zní: „S velkou chutí a značnou dávkou hluku.“ Chci říct, že je to velmi vtipné. Ale něco z toho fungovalo opravdu dobře. Dlouho jsem se za to styděl. Zvlášť když jsem se dostal k roku 1993 a Osudu národů, což byl pro mě opravdu velký zlom. Jde o to, že v té době nemáš žádnou perspektivu, jen se radostně proháníš další kupou nápadů a další kombinací dobré nálady.

Zlom nastal, když jsi v roce 2002 natočil album Dreamland, kde jsi zpíval covery písní jako „Song to the Siren“ Tima Buckleyho a „Darkness, Darkness“ Youngbloods, ale s velkou hloubkou a širším hudebním záběrem. Co se pro tebe v té době změnilo?“
V polovině až na konci devadesátých let jsem měl za sebou několik cest s projektem UnLedded a pak Walking into Clarksdale s Jimmym Pagem a bylo zcela evidentní, že velký zvuk – obchodování s tou velkou věcí, bez ohledu na to, jak originální bychom ji chtěli udělat – se pro mě na tu dobu asi vyčerpal. Takže jsem hledal cestu ven. Založil jsem malou skupinu, která se jmenovala Priory of Brion, což byl takový únikový východ z hraní pro německé industriální celky s patnácti tisíci lidmi, kteří čekali na Godota. Můj tehdejší manažer mi řekl: „To je tak špatné. Ani ve snu by mě nenapadlo, že si za to od tebe vezmu provizi“. A já na to: „No to je docela fajn, protože stejně hrajeme jen pro 200 lidí za večer.“

Takže když se rodila Strange Sensation, Charlie Jones mě seznámil s Clivem Deamerem, který zrovna pracoval s Roni Size a na albu Dummy od Portishead. Měl úplně jiný způsob hraní beatů a já jsem si řekl, že to zkusím vnést do hudby. Jeho bubnování bylo velmi, velmi důležité, stejně jako samozřejmě všech ostatních. A chtěl jsem se vrátit zpátky a navštívit celou náladu některých písní, které mám opravdu rád, a hlas Jesseho Colina Younga a mnoho jeho písní bylo pro nás na konci šedesátých let nejen hymnami, ale také stále nesly stručnost a váhu. Takže jsem se mohl pokusit zapojit se do písně, jako je „Darkness Darkness“. A co se týče tvorby Tima Buckleyho, This Mortal Coil vyšli z Cocteau Twins na labelu 4AD a vzali jednu z jeho písní, „Song to the Siren“, a byla to prostě taková sugestivní nahrávka.

Tyhle hudební kousky byly věci, které bych předtím nemohl udělat, protože prostředí a klima hudebnosti a muzikantů by se k těm písním nehodilo. Takže mi to umožnilo nejen začít se znovu seznamovat s hudbou, kterou jsem měl rád z toho jakéhosi triphopového období, z konce šedesátých let, ale mohl jsem ji teď aplikovat, protože jsem byl obklopen touto krajinou posttripových hudebníků ve Velké Británii, která byla dost daleko. To mi umožnilo dostat se doprostřed toho všeho a prezentovat ty písně. Strange Sensation jsou Space Shifters, ale pro pár změn, lidé, kteří utekli. Flexibilita hraní nás vedla k tomu, abychom překládali, abychom se k té hudbě vraceli.“

Něčeho jsem si všiml, jak do písní házíte odkazy na texty Led Zeppelin. Ve skladbě „Dance With You Tonight“ zpíváte o „tanečních dnech“. A ve skladbě „Great Spirit“ používáte fráze „zpívat na oslavu“ a „náhoda zůstává stejná“. Dokonce jste napsali píseň „The May Queen“, která odkazuje na „Stairway to Heaven“ z vašeho posledního alba. Přikývli jste záměrně na svou minulost?“
Ano, rozhodně ano. Ale Májová královna pro mě byla vždycky důležitá v naší historii, v našem lidovém umění a folklóru. Myslím, že nejroztomilejší byla na „Charlie Patton Highway“: „Tohle auto jezdí pořád dokola, cesta zůstává stejná.“

Toho jsem si všiml.
Chytrý bastard. Jo, pomyslel jsem si: „To je hodně vtipné“. A ve skutečnosti je to také velmi pravdivé pro ten den. Byl jsem nahoře v Comu ve státě Mississippi a mířil jsem dolů do Clarksdale a jel jsem po téhle silnici. Bylo to jako: „‚Kolem a kolem a kolem. Díky bohu, že vyšlo slunce.“ A byl jsem tam dole sám a poslouchal rozhlasovou síť .

Ale jo, líbí se mi ten nápad. Líbí se mi myšlenka, že to má kontinuitu – no, ne kontinuitu, ale odkaz v jiné době. Je jich spousta. Jsou všude na deskách.

Vaše píseň „New World“ mi přišla jako taková aktualizace „Immigrant Song“. Vnímáš ji tak?“
No, tak nějak ano. Je pravda, že jsme ji s Page napsali v návaznosti na vystoupení, které jsme odehráli na Islandu, a samozřejmě zase proto, že mě jako dítě a po celý můj život opravdu zajímalo, kolik různých dob tyto ostrovy byly a jakýsi pohyb kmenů a kultury po těchto ostrovech… Celý sever Anglie byl celou vikingskou provincií. Ve skutečnosti ostrov Man, severozápadně od Liverpoolu, myslím, že poslední dánští králové opustili kolem roku 14-něco. Takže jo, ta myšlenka se mi líbí.

V době, kdy jsem po všech těch letech psal „Nový svět“, jsem cestoval po Jižní Dakotě. Potkal jsem spisovatele jménem Kent Nerburn, který napsal trilogii; první kniha se jmenuje Ani vlk, ani pes. A jeho dílo mě naprosto uchvátilo. Je to o domorodých Američanech a některých anglosaských kulturách. A chci říct, že za ty roky, co jezdím do Spojených států, jsem si myslel, že mám nějakou představu o složitosti a komplexnosti Spojených států. Ale každý stát je vlastně hromada měst a venkovských center, kde žijí lidé naprosto ze všech koutů planety, takže jsem si všechno pořádně uvědomil a začal vnímat tu zkratkovitost a jakousi intenzitu poměrů, které panují zejména v Dakotě a Wyomingu, až když jsem vlastně strávil několik let, většinou mimo cesty, s centrem v Austinu. Takže jsem si mohl daleko lépe uvědomit realitu a skutečnou krajinu.

Jaká hudba tě v poslední době vzrušuje?
S britským rádiem je to teď velmi těžké; neřekl bych, že úplně zmizelo, ale rádio je téměř zastaralé. Existuje pár skvělých rozhlasových stanic z New Orleans, kde si můžete stáhnout aplikaci a trávit čas poslechem různých barev Louisiany. Asi pořád poslouchám Low Anthem, ta oblast silných, vysokých melodií se mi moc líbí. A držím uši u země. Nedávno jsem byl v Nashvillu a slyšel jsem spoustu nových zpěváků a autorů, kteří jsou kolem. Zkrátka a dobře je to víceméně úplný kaleidoskop staré a nové hudby. Chci říct, že Dylanovo poslední album mělo takové obrovské vrcholy a ta úvodní skladba mě úplně zavalila. Prostě fantastické. Je to vlastně jako epitaf a křest zároveň. Je to opravdu dobré.

Jeden z umělců, o kterém vím, že jsi s ním během pandemie strávil nějaký čas, ale určitě jsi s ním nenahrával, je Tony Iommi z Black Sabbath. Společně jste dražili kytaru a pózovali na fotce v maskách na obličeji. Jaké to bylo ho znovu vidět?“
V lednu nebo únoru jsem byl v Nashvillu a shodou okolností jsem byl na letišti ve stejnou dobu jako on. On dělal nějaké věci, které souvisely s kytarami, a já jsem dělal nějaké věci, které souvisely se zpěvem. A když jsme čekali na nástup do letadla, abychom se vrátili do Anglie, přišel k nám nějaký chlapík a řekl: „Jo, chlape. Vy jste se znovu zformovali.“ Říkal jsem si: „No, možná jsem obrátil list, nebo si myslí, že Led Zeppelin se znovu zformovali, nebo si myslí, že Black Sabbath se reformovali.“ Stejně jako ten chlápek z Guns N‘ Roses, který se přidal k AC/DC, takže to vypadalo jako nějaká podivná hra Cluedo, kdy pamětníci mohou přeskakovat z jedné kapely do druhé, a veřejnost si říká: „No jo, to je v pohodě. Jo, jo, jo. Tam není potřeba žádná historie.“ Tak mi to přišlo velmi vtipné a řekl jsem mu: „No, tady bychom se mohli opravdu pobavit. Ty bys mohl zahrát ‚Kashmir‘ a já bych mohl zazpívat ‚Paranoid‘.“ A každopádně ten vtip pokračoval a my jsme dostali příležitost udělat tu sbírku, což je skvělé.

, on velmi vážně vděčí za své zdraví a oživení konkrétnímu zdravotnímu řemeslníkovi v nemocnici nedaleko místa, kde bydlí. Takže dělá spoustu takových charitativních věcí. A já jsem se brodil našimi místními oblastmi Národní zdravotní služby, protože jsme byli tak zaskočeni, že většina vybavení, které jsme měli v pohotovosti pro jakýkoli národní stav, jaký máme teď, toho ve skříni pro takovéto mimořádné situace moc nebylo. Tady ve Velké Británii je obrovská, obrovská vlna díků a vděčnosti za Národní zdravotnickou službu a všechny ty pracovníky, kteří poměrně dlouhou dobu pracovali bez osobních ochranných prostředků v dost nebezpečných podmínkách. Takže mezi námi, to jsme viděli jako důvod k uspořádání aukce. A ano. Je to dobrý chlap, Tony. Myslím, že možná on je ten, který utekl.

Nedávno jsme dělali rozhovor s Cameronem Crowem o filmu Almost Famous a on mluvil o tom, že vám a Jimmymu Pageovi ten film ukázal. Vzpomínal na scénu „Jsem zlatý bůh“ a řekl, že když Billy Crudup řekl: „To jsem neřekl, nebo ano?“, vykřikl jsi: „Řekl jsem to.“ A pak jsi řekl, že jsi to řekl. Proč jsi řekl: „Jsem zlatý bůh?“
Cokoli bylo z minuty na minutu řečeno, byla v těch raných dobách Led Zeppelin většinou jen čistá komická zábava. A myslím, že to bylo uprostřed nějakého absurdního momentu, možná dokonce na Bonzově narozeninové oslavě někde nahoře v Beverly Hills, kde někdo Johnovi udělal třípatrový narozeninový dort. Byli jsme na nějaké akci a John ho ukazoval po místnosti a ukázal ho někomu, myslím, že to byl George Harrison, který ten dort rozřezal karate. Bonzo se rozhodl, že je třeba s tím něco udělat, a došlo k různým šarvátkám a byla to další z těch klukovských žertovných akcí. A zdálo se, že už chybí jen někdo, kdo by to celé završil ještě větším nesmyslem. Tak jsem prostě otevřel náruč a prohlásil to. A pak mi asi někde na konci nosu smutně uvízl kousek dortu nebo tak něco.

Poslední týden uplynulo 40 let od smrti Johna Bonhama. Jak jsi na něj v ten den vzpomínal?“
„No, je to obrovské. Je docela dost lidí, kteří mi byli blízcí a kteří už nejsou mezi námi, ale on je v mém čase všudypřítomný, protože jsme do toho šli společně. Před Zeppelin jsme spolu prošli dvěma nebo třemi různými cestami, které byly vždycky chaotické a vždycky skončily tak či onak v slzách. Ale se Zeppelinem jsme se vždycky vrátili, měli jsme společné auto, vraceli jsme se z letiště, dojeli jsme zpátky do místa, kde žijeme, víceméně na velšských hranicích, takže jsme byli do značné míry pořád semknutí až do konce. Určitě jsme byli ze stejného pytle, ze stejného hnízda.

Já stále žiju v oblasti, odkud jsme oba pocházeli, takže on je přítomen a je se mnou poměrně často. Spousta lidí ho znala, stejně jako zná mě. Moc daleko jsme se nedostali, až na pár smutných dobrodružství. Takže je tu pořád hodně přítomný, a to paradoxně s místními lidmi. Vzpomíná se jen na jeho skutečnou fyzickou přítomnost a na jeho osobnost, ale když začneš poslouchat, co dělal, a jeho přínos světu rytmiky a bubnování, tak překonal všechny ty ostatní hráče, protože on a Jonesy tomu všemu dali takovou úroveň, takový cit, že nám to opravdu přineslo určité oddělení Led Zeppelin od spousty jiných věcí, které v té době byly, protože ti dva kluci měli zásadní způsob práce. Takže jo, je to 40 let a pořád je od nás hodně ztracený, daleko a pryč. Ale já se tady dívám do zatažené noční oblohy. Jsem si jistý, že stojí někde před hospodou a metaforicky si dělá legraci.

Byl to tak skvělý bubeník.
Oh, jo. Takový skvělý cit. Chci říct, že jeho feeling byl všechno. Jednou večer jsme šli do Burning Spear v jižní části Chicaga na koncert Bobbyho „Blue“ Blanda a jeho orchestru v takovém malebném černošském klubu, a když jsme tam přišli, John vstal a hrál „Further on Up the Road“ a „Turn on Your Love Light“ a podobné věci, bylo to šílené. Všichni muzikanti se k němu skláněli, protože měl takový cit. Byl stejně doma, když hrál s Bobbym „Blue“ Blandem, jako když hrál „Fool in the Rain“ o všechny ty roky později. Bylo to něco jiného.