Téměř všechna měření bezpečnosti na dálnicích však ukazují, že od roku 1995 došlo ke zlepšení, nikoliv ke zvýšení počtu úmrtí a zranění. Přestože 33 států ihned po zrušení povinného federálního rychlostního limitu zvýšilo rychlostní limity, Národní úřad pro bezpečnost silničního provozu loni v říjnu oznámil, že „v roce 1997 klesla úmrtnost v dopravě na rekordně nízkou úroveň“. Navíc ve státech, které zvýšily rychlostní limity, průměrná úmrtnost dokonce klesla.
Vyšší rychlostní limity nezpůsobily o milion automobilových zranění více. Ve skutečnosti bylo v roce 1997 o 66 000 dopravních úrazů méně než v roce 1995, tedy v roce před zvýšením rychlostních limitů. Míra úrazovosti na 100 milionů ujetých kilometrů vozidel klesla v roce 1997 na nejnižší úroveň, jaká kdy byla zaznamenána. Pokud by míra zranění na silnicích byla v roce 1997 stejně vysoká jako v roce 1995, bylo by na silnicích zraněno přibližně o 17 000 Američanů více.
Všechny dosavadní důkazy naznačují, že Američané nereagovali na zvýšení rychlostních limitů tím, že by dálnice přeměnili na úseky Indianapolis 500. V roce 1997 se tedy na silnicích stalo více zranění. Jakékoli ztráty na životech byly velmi minimální – a nanejvýš jen nepatrný zlomek toho, co předpovídala bezpečnostní lobby. Mezitím Američané ušetřili zhruba 200 milionů člověkohodin v podobě kratšího času stráveného na silnicích. Čistý ekonomický přínos zvýšení rychlostního limitu se pohybuje mezi 2 a 3 miliardami dolarů ročně.
