Film začíná drsnou, krvavou jednoduchostí. Na nádvoří poklekne muž a na protest proti lordu Naritsuguovi (Goro Inagaki), nevlastnímu bratrovi šóguna, se vykuchá. Tato seppuku byla inspirována Naritsuguovou krutostí, kterou vidíme předvedenou v děsivých detailech. Některé oběti amputuje, s uříznutými hlavami jiných kope po místnostech a využívá práva znásilnit kohokoli ve svém panství. Není to zvrácená karikatura, ale nafoukaný narcis; šógun ho nevysvětlitelně hodlá povýšit.
Aby toto zlo v zemi napravil, vyhledá sir Doi (Mikijiro Hira) samuraje Šimadu (Kodži Jakušó) a najde ho, jak poklidně rybaří na žebříku v moři – ale samozřejmě s mečem poblíž. Šimada pak hledá další tucet bojovníků, kteří by se k němu přidali, a tento postup známe z bezpočtu jiných filmů. Každý z rekrutů má svou vlastní osobnost a pozadí, někteří jsou propracovanější než jiní, a samozřejmě nesmí chybět ani trocha komiky, i když Koyata (Yusuke Iseya) v zápalu boje zvážní.
Přesila těchto hrdinů se zdá být nemožná; je jich pouhých 13 a lord Naritsugu jich proti nim postaví nejméně dvě stě. Miike nás ušetří rozmaru, že 13 dobrých mužů může porazit 200 zlých, a nechá své samuraje nastražit celou vesnici jako past. Je jasné, že je to naplánováno, ale detaily zůstávají nejasné, a když začnou překvapení, bylo by myslím logické se ptát, jak přesně si vrazi našli čas a prostředky na to, aby zorganizovali tak důmyslnou léčku. Logické, ale ne fér; takové otázky se ve filmech, které vyžadují vaši víru, nekladou.
