Vánoce 2008. Spěchám ke stromečku a naslepo pod ním šátrám rukama v naději, že objevím nějaký dárek. Vítězně vstanu s dárkem a otevřu přiložený dopis. Ježíšek – to je od Ježíška! Ale počkat – Santova rada, že „musím být lepší holka“ a „poslouchat maminčiny pokyny“, jinak nedostanu „už žádné dárky“, mi zní až příliš povědomě…
Poslouchání Santy nebylo jedinou těžkostí, kterou moje matka po přestěhování do Spojených států zažila. Jak jsem dospívala, byla jsem stále méně slepá k neustálé stigmatizaci, které moji rodiče ve společnosti čelili, což bylo z nemalé části způsobeno jazykovou bariérou. Číšníci v restauracích, jednoznačně vinná strana dopravní nehody, stereotypní vtipy a napodobování v televizi, ti všichni se o mé rodiče otírali jako o nedůležité a nedoceněné.
Já, který jsem se brzy naučil stydět za to, že jsem Korejec, jsem naopak prosil rodiče, aby mi k obědu přibalili sendviče s burákovým máslem, a naučil jsem se bez námahy valit z jazyka americké výrazy jako „splynout s davem“ a nechal jsem své etnické kořeny pošlapat stejnými nesčetnými nohami, které neustále šlapaly po mých rodičích.
Když čelím těmto okamžikům každodenní otevřené blahosklonnosti namířené proti mým rodičům, vzpomenu si na chvíli, kdy jsem poprvé osvíceně přečetl Santův dopis, a zamyslím se nad nesmírným úsilím, které moji rodiče vynaložili, aby překlenuli kulturní propast v naší rodině. A tak překládám v restauracích, vysvětluji vtipy a kulturní odkazy v televizi a zastávám se rodičů, když oni nemohou.
Tyto snahy mé rodiny a dalších menšinových skupin o asimilaci s dominantní kulturou ve společnosti poukazují na širší problém sociální, politické a ekonomické moci. Nevědomý nenápadný akt potlačování vlastní menšinové kultury prostřednictvím cílených otázek, jako například „Mluvíš anglicky?“, nebo dokonce výroků typu „Mluvíš opravdu dobře anglicky“, poukazuje na větší problém kulturního přivlastňování, asimilace a oceňování.
Kulturní přivlastňování znamená výběr určitých aspektů kultury pro určitý trend, přičemž se bagatelizuje a nebere v úvahu jejich význam a původní účel. K ocenění kultury dochází, když je kultura ctěna, respektována a zkoumána s cílem získat další znalosti a porozumění. Při kulturní výměně lidé vzájemně sdílejí své kultury; při kulturním přivlastňování je zapojen faktor dynamiky moci, protože dominantní skupina přebírá prvky z kultury lidí, kteří byli uvedenou skupinou utlačováni. Kulturní výměna tedy není totéž co kulturní přivlastňování, protože postrádá složku systémové dynamiky moci. Asimilace také není totéž co kulturní přivlastňování nebo kulturní výměna, protože k asimilaci dochází, když jsou menšinové kultury nuceny převzít určité aspekty dominantní kultury, aby zapadly, nikoli vynikly.
Asimilace se provádí, abychom se vyhnuli diskriminaci a přežili, stejně jako jsme se o to snažili já a moji rodiče, abychom „zapadli“ do americké společnosti. Příslušníci menšinových kultur, kteří asimilují určité aspekty své kultury, aby více zapadli do dominantní kultury, tak činí proto, aby se vyhnuli ještě větší diskriminaci ze strany dominantní skupiny. Tito lidé často nemají možnost svobodně se rozhodnout, zda raději zůstanou u své kultury, nebo přijmou kulturu dominantní, a proto se nejedná o totéž co kulturní přivlastňování.
Kulturní přivlastňování je problém; kulturní uznání a kulturní výměna problémem nejsou. Kulturní přivlastňování zhoršuje problém systémového útlaku vůči lidem nedominantní kultury. Odebírá zásluhy lidem původní kultury (příkladem mohou být černošské ženy, které jsou v médiích hanobeny za své přirozené vlasy, zatímco bílé ženy jsou chváleny jako „trendsetterky“ za kopírování stejných stylů). Prosazuje stereotypy, jejichž negativní důsledky dopadají pouze na menšinovou kulturu, zatímco dominantní skupina si užívá výhod. Kromě toho kulturní apropriace banalizuje celou historii násilného útlaku, kdy se menšinová kultura stala obětí otroctví, kolonizace, genocidy atd., což zase banalizuje následné trauma, které může ovlivnit celé generace lidí.
Dovolíte-li, aby kulturní přivlastňování probíhalo bez kontroly, stáváte se nejen nezodpovědným občanem světa, ale dáváte přednost emocím privilegovaných lidí před spravedlností pro menšinové skupiny. Stáváte se spoluviníky institucionálního systému útlaku lidí na okraji společnosti a pomáháte vymazávat jejich kultury.
Santa Claus začal mé dětství a ukončil ho. I když možná není skutečný, naučil mě vnímání, které je smysluplnější než vánoční duch a strach z uhlí. Santův – nebo spíše dar mých rodičů – největší dar pro mě byl začátkem dlouhé cesty k tomu, abych si srovnal své morální zásady, které slouží jako skutečný odraz mé identity, a začal podle nich jednat.
Sloupky „Off the Beat“ píší zaměstnanci Daily Cal do doby, než budou vybráni pravidelní autoři názorů na podzimní semestr. Kontaktujte názorovou redakci na čísle .
