Více než kterákoli jiná instituce se otroctví podepsalo na mužských homosexuálních vztazích ve starověkém Římě. Zatímco všudypřítomná helenizace římské společnosti ve druhém a prvním století př. n. l. zmírnila tradiční nepřátelství vůči homosexualitě a homosexuálním vztahům a dokonce v kultivovaných kruzích podpořila idealizující přijetí mužských pederastických vztahů po vzoru klasického Řecka, tato proměna postojů by měla méně konkrétní dopady, kdyby se Řím současně v důsledku zámořských výbojů nestal ve velkém měřítku otrokářskou společností. Přísnost římského práva a tradice se vztahovala pouze na sexuální vztahy mezi svobodnými muži a ženami; sexuální vztahy mezi svobodnými muži a otrokyněmi nebo otroky pravděpodobně nebyly příliš společensky stigmatizovány. Ačkoli existují důkazy, že někteří Římané své otroky skutečně zneužívali, naštěstí velká mezera v zákoně a tradici spolu se vznikem humánnějších hodnot týkajících se otroctví a sexuálních vztahů umožnila, aby skutečné milostné vztahy (heterosexuální i homosexuální) získaly velkou míru společenské sankce jako forma konkubinátu. Římská kultura však na rozdíl od klasické zelené civilizace příliš nepřispěla k informovanému přijetí homosexuálních vztahů, které by bylo založeno na pochopení lidské etiky a psychologie.
