Složení povrchu

Povrchové vlastnosti

Zemské observatoře a sondy na oběžné dráze Venuše poskytly informace o povaze povrchu planety v globálním měřítku. Všechny použily radarové systémy, které pronikly hustými mraky Venuše.

Celý povrch planety je suchý a kamenitý. Protože neexistuje hladina moře v pravém slova smyslu, nadmořská výška se běžně vyjadřuje jako poloměr planety – tj. jako vzdálenost od středu planety k povrchu v daném místě. Používá se také jiný způsob, kdy se nadmořská výška vyjadřuje jako vzdálenost nad nebo pod středním poloměrem planety. Většinu planety tvoří mírně zvlněné roviny. V některých oblastech se nadmořská výška mění jen o několik set metrů na vzdálenostech stovek kilometrů. Celosvětově se více než 80 % povrchu odchyluje od středního poloměru o méně než 1 km. Na několika místech planin se nacházejí široké, mírně se svažující topografické deprese neboli nížiny, které mohou dosahovat průměru několika tisíc kilometrů; patří k nim Atalanta Planitia, Guinevere Planitia a Lavinia Planitia. (Většina útvarů na Venuši je pojmenována po mytologických bohyních, legendárních hrdinkách, slavných ženách z historie a jménech pro samotnou Venuši v různých jazycích.)

Dvěma nápadnými útvary jsou náhorní oblasti o velikosti kontinentu neboli terrae-Ishtar Terra na severní polokouli a Aphrodite Terra podél rovníku. Ištar je velký zhruba jako Austrálie, zatímco Afrodita je rozlohou srovnatelná s Jižní Amerikou. Ištar má nejpozoruhodnější topografii na Venuši. Velkou část jejího nitra tvoří náhorní plošina zvaná Lakshmi Planum, která svým uspořádáním připomíná Tibetskou náhorní plošinu na Zemi. Lakšmí je z většiny stran ohraničeno horami, z nichž největší je obrovské pohoří Maxwell Montes na východě. Tato pohoří se tyčí asi 11 km nad středním poloměrem Venuše. Topografie Afrodity, která je složitější než topografie Ištar, se vyznačuje řadou výrazných horských pásem a několika hlubokými, úzkými kotlinami. Kromě dvou hlavních terrae se zde nachází několik menších vyvýšených oblastí, včetně Alpha Regio, Beta Regio a Phoebe Regio.

Mnoho povrchových rysů na Venuši lze přičíst tektonické činnosti – tedy deformačním pohybům uvnitř kůry. Patří mezi ně horská pásma, rovinná deformační pásma, rifty, korony a tesery, které jsou postupně rozebrány níže (viz také tektonický reliéf).