Pískomilové neboli arthroleptidi jsou skupinou žab čítající asi 150 druhů* zahrnutých do pouhých 8 rodů. Všechny jsou endemické pro subsaharskou Afriku, i když jeden druh – Leptopelis palmatus – se vyskytuje na ostrově Principe a existují také druhy na Bioko a Zanzibaru. Společné jméno skupiny je odvozeno od volání, které vydávají druhy rodu Arthroleptis, i když někdy se jim také říká skřehotavé žáby.
* Když jsem o skupině psal naposledy v roce 2007, bylo jich 130.
Všeobecně jsou kvíčaly malé lesní žáby, které kladou vajíčka do nor nebo dutin ve vlhké půdě. Některé jsou skákavky, jiné jsou silně vodní obyvatelé potoků a zdá se, že Leptodactylon tráví většinu času pod zemí. U Arthroleptis a snad i některých druhů Leptopelis je přítomen přímý vývoj a stadium pulce je vynecháno. Ostatní druhy však mají stadium pulce. Velikost těla je velmi variabilní, některé druhy rodu Arthroleptis dosahují délky pouhých 15 mm. Na opačném konci stupnice jsou samci druhu Trichobatrachus (o němž pojednáváme níže), kteří dosahují 130 mm. Ano, samci – to je jedna z těch podivných žab, kde jsou samci větší než samice.
Pískomilové mají obvykle svislé zornice, což je u neobratlovců vzácný znak. Zvláště dlouhý třetí prst mají samci žab rodu Arthroleptis a Cardioglossa, které jsou někdy označovány jako žáby s dlouhými prsty (Blackburn 2009). Žláznaté polštářky na přední končetině nebo na hrudi jsou přítomny u některých druhů rodu Leptopelis a nuptiální polštářky na rukou mají druhy Leptodactylon, Astylosternus a další.
Jedinečná žába chlupatá. Pravděpodobně součástí kladu pískorypek je několik taxonů, které bývaly sdružovány jako astylosterniny nebo astylosternidy. Všechny jsou nesmírně obskurní a málo známé, s výjimkou Trichobatrachus robustus, chlupaté žáby z tropické západní Afriky. Mimochodem, tento druh byl pojmenován (legendárním herpetologem Georgem Albertem Boulengerem) v roce 1900, což je na tak charismatického, slavného a (přiměřeně) velkého obojživelníka překvapivě nedávno. Na druhou stranu, žába goliáš Conraua goliath byla pojmenována v roce 1906… také Boulengerem.
V období rozmnožování se samcům a pouze samcům vytvářejí po bocích a stehnech výběžky chlupovitých papil (všimněte si, že někteří autoři v minulosti nevěděli, že papily jsou vlastní pouze samcům, a psali o tom, že tyto struktury mají i samice). Jako vysvětlení evoluce těchto struktur bylo předloženo až 12 různých hypotéz, ale zdaleka nejpopulárnější je ta, že mohou zvětšovat povrch zvířete, a tím umožňovat větší kožní dýchání, což mu pak umožňuje zůstat ponořený při hlídání vajíček. To navrhoval mimo jiné Dean (1912), ale představoval si, že samci nějak uspořádávají vajíčka kolem svých papil: jak přesně měl samec dostat vajíčka do správné polohy, si nejsem jistý (Dean měl na mysli ropuchy potoční, ale ty si „jen“ musí omotávat nitky vajíček kolem zadních končetin).
Nedávno Barej et al. (2010) navrhli, že se papily vyvinuly společně s drápy, které tyto žáby mají a poskytují mechanickou ochranu během pářících soubojů. Drápy?
Aha, ano – drápy. Chlupaté žáby jsou zvláštní i tím, že mají drápy na druhém, třetím a čtvrtém prstu zadních nohou (přítomnost drápu na pátém prstu uvádějí někteří autoři, ale zdá se, že chybně). Žába chlupatá není v tomto ohledu ojedinělá: drápy na zadních nohách mají na stejných prstech také žáby rodu Astylosternus a na druhém a třetím prstu žáby rodu Scotobleps.
Jak je dnes již poměrně dobře známo, tyto drápy nejsou vnějšími elementy pokrytými keratinem (jak je typické pro amnioty), ale hákovitými distálními články, které se v případě potřeby skutečně odlomí od připojeného uzlíku a prorazí tkáň zvířete (Blackburn et al. 2008). Ano, jsou to žáby, které v pravý čas dělají něco jako „rosomáka“. Nedávné práce o těchto drápech si získaly velkou pozornost médií, populární články obsahovaly termíny jako „superžáby“, „rosomákovité žáby“ a „žáby hrůzy“. Jak s jistou mírou kverulantství (je to vůbec slovo?) upozorňují Barej et al. (2010), přítomnost a podrobná anatomie klepítek je známa již od Boulengerovy práce. Protože však jedinci některých druhů arthroleptidů byli nalezeni s drápy ještě ve vnitřní poloze, zatímco jiní měli drápy obnažené, přetrvávaly nejasnosti ohledně normálního stavu, natož způsobu nasazení drápů.
A k čemu ty drápy vlastně jsou? Skutečnost, že jsou známi jedinci s jizvami a dalšími zraněními – Ivan Sanderson, Gerald Durrell a další zoologové a přírodovědci si těchto jizev v průběhu let všimli – a že nezakryté drápy dokážou proříznout lidskou kůži, podporuje myšlenku, že se vyvinuly v rámci vnitrodruhového boje (Barej et al. 2010) a v souladu s kožními papilami a pohlavním dimorfismem velikosti.
Jednou z dalších zajímavostí těchto drápů je, že arthroleptidi, kteří je mají, nejsou – jak se zdá – nijak zvlášť blízcí příbuzní, ve fylogenezi mezi nimi existují bezdrápové taxony (Scott 2005). Znamená to, že se drápy v rámci Arthroleptidae vyvinuly jednou a pak je několik linií nezávisle na sobě ztratilo, že se drápy vyvinuly několikrát konvergentně, nebo že taxony nesoucí drápy jsou ve skutečnosti blízcí příbuzní a ty fylogeneze, které je zobrazují jako dobře oddělené, jsou ve skutečnosti chybné? Všechny možnosti právě teď přetrvávají (Barej et al. 2010).
A ačkoli o členovcích lze říci ještě mnoho dalších věcí, zde se musíme prozatím zastavit. Předchozí články o anuranech (tedy žábách a ropuchách) v Tetské zoo najdete…
- V honbě za rumunskými žábami (část I: Bombina)
- V honbě za rumunskými žábami (část II: ZÁPADNÍ PALAEARKTICKÉ VODNÍ ŽÁBY!!!)
- V honbě za rumunskými žábami (část III: hnědé žáby)
- Seriál o ropuchách přichází na SciAm: protože i Afrika má ropuchy
- 20-chromozomové ropuchy
- Skleněné žáby: Průsvitná kůže, zelené kosti, ostny na rukou
- Každý má rád skleněné žáby
- Ropuchy stromové africké, ropuchy maloústé, ropuchy čtyřpásé, ropuchy červenohřbeté: Ano, celá řada obskurních afrických ropuch
- Žáby bahenní: ropuchy bez rýče
- Megophrys:
- Ropuchy rýhozobé ze Severní Ameriky a jejich neuvěřitelně rychle metamorfující polymorfní pulci
- Hnízda ropuch, minulost a současnost
- Skleněné žáby gladiátorky, redux
- Žáby, o kterých jste možná neslyšeli: Cycloramphus ‚knoflíkové žáby‘ z Brazílie
- Létající žáby jsou mnohem víc než létající žáby
- „Podivné žáby postelové“ (část I): rotundní, rozkošné brevicipitidy
- Tentokrát je to vodní ropucha přilbová… s informacemi!
- Krátké seznámení s rákosovými, ostřicovými a liliovými žábami
- ‚Podivné postelové žáby‘ (část II): žáby s prasečím nebo lopatkovým nosem, případně čumákovití
Odkazy – –
Barej, M. F., Böhme, W., Perry, S. F., Wagner, P. & Schmitz, A. 2010. Žába chlupatá, kudrnatá bojovnice? – Nová hypotéza o funkci chlupů a drápovitých koncových článků včetně jejich biologického a systematického významu (Anura: Arthroleptidae: Trichobatrachus). Revue Suisse de Zoologie 117: 243-263.
Blackburn, D. C. 2009. Diverzita a evoluce samčích sekundárních pohlavních znaků u afrických kvíčal a dlouhoprstých žab. Biological Journal of the Linnean Society 96, 553-573.
Blackburn, D. C., Hanken, J. & Jenkins, F. A., Jr. 2008. Skryté zbraně: erektilní drápy u afrických žab. Biology Letters 4, 355-357.
Dean, B. 1912. On the hair-like appendages in the frog, Astylosternus robustus (Blgr.) [O chlupových přívěskách u žáby Astylosternus robustus (Blgr.)]. Bulletin of the American Museum of Natural History 31, 349-351.
Scott, E. 2005. A phylogeny of ranid frogs (Anura: Ranoidea: Ranidae), based on a simultaneous analysis of morphological and molecular data. Cladistics 21, 507-574.
.
