V Novém minimalismu hodně mluvíme o přítomném okamžiku. Řešíme problémy s nepořádkem, které existují v domácnosti, dnes. Přepracováváme uspořádání s využitím nábytku a materiálů, které jsou již v domácnosti přítomny. Pomáháme klientům přijmout to, kým jsou nyní, tím, že se zbaví zastaralých verzí sebe sama – což se často odráží v jejich věcech.
Já i Cary jsme se díky své osobní meditační a jógové praxi naučili, že mysl si žije vlastním životem (často se jí říká „žvanění mysli“, ego, identita) a že tato divoká a neukázněná mysl se obvykle zdržuje v minulosti nebo nás táhne do budoucnosti, aniž bychom si to uvědomovali. Mysl se umí velmi dobře vyhýbat přítomnému okamžiku.
Co je na tom tak špatného? Pokud strávíte příliš mnoho času vzpomínáním na minulost nebo přáním, abyste něco udělali jinak, nakonec v ní prožijete svůj život na 100 %. Přicházíte také o možnost ocenit všechny ty krásné věci, které se dějí kolem vás – právě teď!
Je snadné pochopit, proč má život v minulosti své stinné stránky. Ale co plánování budoucnosti? Mikromanagementu své cesty vpřed je těžké odolat a ještě těžší je vidět potenciální nevýhody. Používání vlastní chytrosti k plánování / strategizování / předvídání je v podstatě to, co nás dělá lidmi, že?
A přece! Toto dívání se dopředu může vést k očekávání, uchopení toho, že se něco odehraje přesně podle plánu. Pokud sebelepší plán nevyjde, můžete se ocitnout zklamaní a frustrovaní. Jak píše Marianne Williamsonová: „Stanovování cílů je snaha přimět svět, aby dělal to, co chceme, aby dělal. Není to duchovní odevzdání se.“
Tak tady máme únor, měsíc poté, co jste si dali předsevzetí na příští rok. Jak ale tato předsevzetí, tyto cíle zapadají do života v přítomném okamžiku? Všechny tyto otázky mě vedou k tomu, abych si vygooglil následující otázku:
Ověřil jsem si, že buddhistické učení nemusí nutně odsuzovat stanovování cílů. V rámci praxe existují cíle: „probudit se“, dosáhnout osvícení, zmírnit utrpení. Přesto si myslím, že důležitý rozdíl je v tom, že to nejsou nutně konečné cíle. Místo toho vyžadují disciplínu a oddanost každodenní praxi. Myslím, že tato dichotomie je nejvíce fascinující – rozdíl mezi dosažením konečného cíle a praxí trvalé disciplíny a oddanosti směrem k určité hodnotě. Protože růst, růst je nezbytnou součástí praxe.
Ať už se ztotožňujete s buddhistickým učením, nebo ne, stanovování cílů má v životě své místo. Je skvělé pro měření pokroku, pro poznání, kde se nacházíte, pro vytvoření vize, kde chcete být, a pro vyplnění mezistupňů. Na stanovování cílů není ve své podstatě nic špatného, ale jako kultura se sklonem k dosahování cílů musíme zůstat naladěni na motivaci, která za našimi cíli stojí. Pramení vaše cíle ze srovnávání se s ostatními? Nebo z pocitu, že si musíte odškrtnout určité věci, abyste byli plnohodnotným, „úspěšným“ dospělým člověkem?“
Pracoval jsem pro společnost, která věnovala spoustu času stanovování cílů zaměstnanců. Bylo to úžasné! Bylo tak osvěžující věnovat ten čas skutečnému přemýšlení o tom, co chci a čeho si vážím. Zajímavé ale bylo, že cíle všech začaly vypadat stejně! Myslím, že jakmile si každý začal číst cíle ostatních, zdálo se, že všichni mají ve svých zdravotních cílech „uběhnout maraton“. Stanovení cílů na základě srovnávání se s ostatními je nejrychlejší cestou k neštěstí a nespokojenosti. Protože pak nejste vnitřně motivováni k dosažení cílů, které vám nejsou vlastní, a nesplnění vašich cílů může vést k frustraci.
