Poté, co křesťané v roce 313 získali právo na náboženskou svobodu, napsal Lactantius ve spise O smrti pronásledovatelů 16 svému křesťanskému příteli Donátovi, který byl pro svou víru uvězněn a mučen. Lactantius (240-320 n. l.) použil metaforu z vozatajských závodů, aby popsal velké vítězství, kterého jeho přítel a nespočet dalších křesťanských mučedníků dosáhli svou krví a vytrvalostí. Lactantius začíná slovy „jak se Bohu líbila ta podívaná, když vás (všechny) viděl jako vítěze.“
Slovo „podívaná“ pochází z latinského spectaculum, což znamená „veřejné představení“, a je to stejné slovo, které Římané používali pro závody vozatajů v Cirku Maximu. Pro Římany byly závody vozatajů podívanou, byly velkolepé. Lactantius říká, že Bůh má radost, když spatřil křesťany jako vítěze ve staletém a vyčerpávajícím závodě za náboženskou svobodu. Vidí to jako triumf v Cirku Maximu nad „právě těmi muži, kteří vedli národy do zajetí (Římany)“. Křesťanští bojovníci podobně jako vozatajové v aréně v Římě vytrvali a byli dostatečně houževnatí, aby v závodě zvítězili, aby triumfovali:
„Jak milá byla Bohu podívaná, když tě spatřil jako vítěze, jak jsi do svého vozu zapřáhl ne bílé koně… ale právě ty muže, kteří vedli národy do zajetí! Po takovém způsobu vládnout nad pány země je vskutku triumf!“….Žádné násilí tě nemohlo připravit o tvou věrnost a vytrvalou rozhodnost. Takové je být Božím učedníkem a takové je být Kristovým vojákem; vojákem, kterého žádný nepřítel nemůže vystrnadit ani svět vyrvat z nebeského tábora; žádný úskok ho nemůže polapit ani tělesná bolest pokořit ani muka svrhnout.“
Bez koní by samozřejmě nebyly závody vozatajů. Stejně jako v dnešní době při Kentucky Derby a dalších dostizích byli koně pro vozatajské dostihy speciálně chováni. Za nejlepší byli považováni španělsky chovaní andalusští koně a není náhodou, že někteří z největších hrdinů antických závodů, včetně mladého Scorpuse a Diokla, se narodili na Pyrenejském poloostrově, ve Španělsku.
Klikněte ZDE na článek o Scorpovi
Trénink dostihového koně začínal zhruba v pěti letech a jejich kariéra mohla trvat až 20 let, po jejichž uplynutí se stávali plemeníky pro doufejme další vítěze. V nápisu věnovaném slavnému vozatajovi Dioklovi se píše: „Z devíti koní udělal stonásobné vítěze a z jednoho dvousetnásobného vítěze.“ Kůň se stonásobným vítězstvím byl běžně označován jako „stoletý“.
Vedoucí kůň vozatajského závodu byl často stejně slavný nebo slavnější než jezdec. Sportovní fanoušci znali plemennou linii a důvěrné podrobnosti o koních, které zbožňovali.
Klikněte ZDE na článek o Diokleovi
Některá jména hrdinných dostihových koní byla: Abigieus, Lucidus, Cotynus, Galata, Pompeianus. Tato jména nám dnes samozřejmě nic neříkají, ale pouhá zmínka na stadionu o „Abigieovi“ by lidi přivedla k šílenství. Císař Nero byl blázen a fandil koni jménem Incitatus. Incitatus byl pro Nerona tak důležitý, že kůň měl vlastní mramorovou stáj, box ze slonoviny, purpurové deky, obojek zdobený drahokamy a vlastní zařízený dům a tým otroků.
Španělského andaluského koně, známého jako Kůň králů, používali římští a jiní generálové armád jako válečného koně již po staletí před závody vozů. Byli/jsou to nápadně krásní koně. měří asi 15,1 ruky (61 palců) a jsou inteligentní, učenliví a citliví k lidem. Tah zadních končetin dopředu jim dodával sílu a právě takovou rychlost, aby mohli cválat po rovinkách a přitom byli schopni zvládnout nebezpečné zatáčky u dvou met, otočných stanovišť, kde by se většina jezdců mohla převrátit a být ušlapána k smrti. Vůz, jezdec a koně museli absolvovat 7 plných kol kolem Circus Maximus, celkem asi 3-4 míle.
Vedoucí kůň, nejlepší a nejzkušenější kůň, byl na vnitřní straně vozatajovy levice a často se proslavil stejně jako vozatajové. Na obrázku níže je vozataj jedoucí za Rudou frakci. Existovaly čtyři závodní skupiny – červení, modří, zelení a bílí. Tento jezdec za Červený tým má v pravé ruce palmovou ratolest vítězství. Za jásotu publika čítajícího až 250 000 lidí několikrát defiluje se svým týmem po Cirku Maximu.
Tato římská mozaika, ústřední prvek velké podlahy v císařských lázních, byla nalezena v Trevíru v Německu. Řidič nese v levé ruce palmovou ratolest a v pravé ruce vavřínový věnec. Víme, že se jmenuje Polydus. Jméno jeho vedoucího koně (vpravo) je Compressore. Římané toužili po závodech vozatajů, jako někteří dnes touží po koňských dostizích. Starověký nápis na mozaice severoafrických lázní o oblíbeném koni říká: „Vincas, non vincas, te amamus, Polydoxe!“: „Ať vyhraješ, nebo prohraješ, milujeme tě, Polydoxe!“. Jejich jména byla v římském světě stejně slavná jako v tom našem.“
Níže je římská lampa, na níž je vyobrazen vedoucí kůň ve vozatajském dostihu. Na cedulce, kterou nese muž před koněm, by bylo uvedeno jméno koně a počet jeho vítězství. 
V roce 1400 začali kartuziánští mniši zachraňovat a chovat andaluské koně. Vedli bezvadné záznamy o chovatelských zvyklostech a liniích chovu, které se studují dodnes. Kůň, kterého chovali a „zachránili“, se dnes nazývá kartuziánský andaluský kůň. Andaluský kůň je dnes nejelegantnějším drezurním koněm.
Pokud byste si ho chtěli koupit, zde je video (níže). Cenové rozpětí je cca 5 000 až 50 000 dolarů a více.
Předváděcí inzerát andaluského koně na prodej
Mezi člověkem a koněm vždy existovalo pouto. Člověk by si chtěl myslet, že anonymní a slavní koně minulých let i dneška mají povědomí/informaci o tom, jak důležití byli a jsou pro člověka a pro historii.-Sandra Sweeny Silver
Klikněte na úvodní stránku
.
