Latinský verš
Stejně jako v řeckém verši se i verše latinského verše skládají z „nohou“, které jsou vymezeny dlouhými a krátkými tvary samohlásek, nikoliv přízvučnými a nepřízvučnými slabikami jako v české poezii. Stopy mohou být spondey (dlouhé-dlouhé), daktyly (dlouhé-krátké-krátké) nebo trocheje (dlouhé-krátké) a mohou být různě kombinovány v závislosti na konkrétním metru (navíc může existovat určitá flexibilita ve vzorcích, zejména v první a poslední stopě, a to i v rámci konkrétního metra).
V klasické latinské poezii se běžně používá řada různých meter, téměř všechna inspirovaná řeckými a helénskými předlohami.
Nejběžnější je daktylský hexametr (tradiční epické metrum o šesti stopách na řádek), dále elegické kuplety (řádek daktylského hexametru následovaný druhým řádkem upraveného daktylského pentametru, často používaný v milostné poezii) a hendekasyllabický verš (kde má každý řádek jedenáct slabik, včetně čtyřslabičného choriamu dlouhý-krátký-krátký-dlouhý).
Když slovo končí samohláskou nebo diftongem (a někdy také slovy končícími na „m“) a následující slovo začíná samohláskou, diftongem nebo písmenem „h“, samohláska (případně i „m“) prvního slova se metricky nepočítá (tzv. elize), pokud se básník nerozhodne záměrně je oddělit jako výjimku z pravidla (tzv. hiatus).
Cezura (kdy slovo končí uprostřed stopy, někdy, ale ne vždy, doprovázená smyslovou přestávkou a interpunkcí) může být použita k rozdělení řádku na dvě části a umožňuje básníkovi variovat základní metrický vzorec, s nímž pracuje. Pokud cézura koreluje se smyslovou přestávkou, měla by se při čtení udělat mírná pauza
.
