Beatifikace & Kanonizace
Proces prohlášení za svatého se v katolické církvi nazývá kanonizace. Kanonizační proces je kanonický (církevněprávní) postup, kterým církev prostřednictvím papeže slavnostně prohlašuje katolíka za sjednoceného s Bohem v nebi, za přímluvce u Boha za živé a za hodného veřejné a všeobecné úcty.
V příčině kanonizace se zkoumá život a smrt dané osoby, aby se zjistilo, zda byla buď mučedníkem, nebo žila ctnostným životem. Každá kanonizační kauza má dvě fáze: diecézní a římskou. Diecéze odpovědná za zahájení kauzy je diecéze, ve které daná osoba zemřela/byla umučena. Diecéze, řeholní řád, sdružení nebo laik(i) žádající o kauzu (petici) požádá diecézního biskupa prostřednictvím osoby známé jako postulátor, aby zahájil vyšetřování mučednické smrti nebo života dané osoby.
Diecézní biskup zkoumá, jak daná osoba žila hrdinským ctnostným životem, který byl příkladem ctností víry, naděje a lásky, a to prostřednictvím předvolání svědků a teologického zkoumání kandidátových spisů. Pokud se kauza zakládá na mučednictví, diecézní biskup zkoumá okolnosti údajného mučednictví, což se rovněž děje prostřednictvím předvolání svědků mučednictví a zkoumáním kandidátova života.
Po ukončení diecézního vyšetřování je shromážděná dokumentace (důkazy) zaslána vatikánské Kongregaci pro kauzy svatých a začíná římská fáze. Prvním krokem římské fáze je prozkoumání diecézní dokumentace. Pokud teologové kongregace shledají dokumentaci přesvědčivou, je zaslána k přezkoumání kardinálům a biskupům, členům kongregace. Pokud i oni shledají dokumentaci příznivou, je zaslána papeži. Po papežově schválení je vydán dekret, v němž se uvádí, že daná osoba žila ctnostným životem, čímž je jí udělen titul „ctihodný“.
Dalším krokem v procesu je jmenování „blahoslaveným“. Pro blahořečení musí být ctihodnému připsán zázrak. Zázrak je ověřen zkoumáním, které provádí tým lékařských odborníků a teologů. Tři tradiční měřítka pro posouzení pravosti zázraku jsou: úplný – což znamená úplné uzdravení nemoci, nestačí, aby se člověk „jen“ cítil lépe; okamžitý – což znamená, že k uzdravení došlo najednou, a ne v průběhu několika dnů nebo měsíců; a trvalý – což znamená, že člověk zůstane trvale bez nemoci, která ho postihla. Jakmile je zázrak ověřen, papež vydá dekret, kterým zázrak prohlásí, a daná osoba obdrží titul „blahoslavený“. Papež může od požadavku zázraku pro blahořečení mučedníka upustit, i když tak nečiní vždy.
Aby mohl být blahoslavený kanonizován za svatého, musí mu být připsán druhý zázrak. Pro kanonizaci se vyžaduje prokázaný zázrak, a to i u mučedníků. Ověření druhého zázraku probíhá stejným postupem jako u prvního. Jakmile je osoba prohlášena za svatou, je hodna všeobecné úcty Církve.
K tomu, aby byla Církev jmenována svatou, je třeba učinit mnoho kroků a kanonizační proces je zdlouhavý a podrobný. Tento proces zajišťuje, že vzory, které jsou vztyčovány jako svědkové Krista a evangelia, jsou hodny našeho napodobování.
.
