Konflikt začal 3. května 1919, kdy afghánské jednotky překročily hranici na západním konci Chajbarského průsmyku a dobyly město Bagh. Bagh byl pro Brity a Indy strategicky důležitý, protože zásoboval vodou Landi Kotal, který byl v té době posádkou pouhých dvou rot vojáků britské indické armády. Ačkoli byl tento útok zpočátku považován za drobné narušení hranic, ve skutečnosti byl součástí širšího plánu invaze. Z nějakého důvodu byl však útok zahájen s předstihem, neboť Amanulláh měl původně v úmyslu načasovat jej tak, aby se shodoval s povstáním, které bylo v Péšávaru plánováno na 8. května. To posloužilo k upozornění britského vrchního komisaře severozápadního pohraničí sira George Roose-Keppela, který se o plánu dozvěděl, a díky tomu se mu podařilo úspěšně přesvědčit místokrále lorda Chelmsforda o nutnosti reagovat na obsazení Baghu dříve, než to povede k dalším nepokojům v Péšávaru.
V reakci na to vyhlásila britská indická vláda 6. května Afghánistánu válku a nařídila všeobecnou mobilizaci britských a indických sil. Dále bylo rozhodnuto, že je třeba posílit dvě roty Sikhů a Gurkhů, které byly vyslány do Landi Kotal, avšak mobilizační proces teprve začal a v této fázi byl k dispozici pouze jeden prapor, takže 7. května byl 2. prapor Somersetské lehké pěchoty tajně dopraven přes Chajbarský průsmyk na palubě konvoje 37 nákladních automobilů.
Mezitím byl kolem Péšávaru vytvořen kordon a na obyvatelstvo byly vzneseny požadavky, aby vydalo vůdce povstání. Uprostřed výhrůžek, že budou přerušeny dodávky vody do města, obyvatelé vyhověli a do svítání 8. května byla situace ve městě pod kontrolou a hrozba povstání opadla.
V této fázi už byly k dispozici další posily a posádka v Landi Kotal se s příchodem zbytku 1. pěší brigády pod velením brigádního generála G. D. Crockera rozrostla na velikost brigády. Dne 9. května zahájily britské a indické jednotky útok na Afghánce, kteří se předchozí týden zmocnili Baghu. Útok však selhal, když se velitel brigády rozhodl rozdělit své síly a oddělit téměř polovinu svých sil k ochraně svého křídla a v důsledku toho nebyl schopen dosáhnout potřebné koncentrace sil k dobytí všech svých cílů. Současně s tím provedly tři letouny BE2c Královského letectva bombardovací nálet na Daccu v Afghánistánu a zaútočily na skupinu nepřátelských domorodců.
Následně byly z Nowshery a Abbottábádu vyslány 2. a 3. pěší brigáda 1. pěší divize, které se soustředily v Jamrudu a Kacha Garhi. Současně se 6. brigáda z 2. pěší divize přesunula z Rávalpindí do Péšávaru, aby pomohla potlačit tamní nepokoje. O dva dny později, 11. května, podnikly 1. a 2. pěší brigáda pod velením generálmajora Fowlera druhý útok na Bagh, který se tentokrát ukázal jako úspěšný. Útoku, podporovanému 22 kulomety a 18 dělostřeleckými granáty, předcházelo třicetiminutové přípravné bombardování, než jej provedl 2. prapor North Staffordshire Regiment a dva prapory z 11. Gurkhů, které s nasazenými bajonety zaútočily na afghánské pozice a zahnaly je do Dolního Chajbru, kde byly vystaveny další nepřímé palbě z horských děl, která byla nastražena v záloze. Když byli Afghánci zatlačeni zpět přes hranici, RAF je následovalo a provedlo několik bombardovacích útoků. Došlo k totálnímu rozvratu a domorodci, od kterých by se jinak očekával protiútok na podporu Afghánců, se rozhodli od něj upustit a místo toho se věnovali plenění bojiště a shromažďování zbraní a munice, které tam ustupující Afghánci zanechali. Ztráty během bitvy, později známé jako druhá bitva u Baghu, dosáhly 100 zabitých a 300 zraněných Afghánců, zatímco britské a indické síly ztratily 8 mrtvých a 31 zraněných.
Ačkoli Amanulláh nadále tvrdil, že nemá žádné nekalé úmysly, Roos-Keppel rozhodl, že je rozumné pokračovat v postupu, a nařídil armádě pronásledovat Afghánce přes hranice. Dne 13. května britské a indické jednotky bez odporu ovládly západní Chajbar a obsadily Daccu, nicméně britský tábor byl špatně umístěn pro obranu a v důsledku toho se dostaly pod intenzivní dálkovou dělostřeleckou palbu afghánského dělostřelectva, než na ně Amanulláh zahájil pěchotní útok. Tento útok byl poražen a Britové následujícího dne zahájili protiútok, avšak nebyli schopni upevnit své pozice a v důsledku toho byla oblast zajištěna až 17. května a Afghánci se stáhli.
Mezitím předchozího dne zahájily britské a indické síly útok na „Stonehenge Ridge“, kde se usadila afghánská jednotka o síle asi 3 000 mužů s řadou dělostřeleckých zbraní a kulometů. Pod záštitou předběžného bombardování, které mělo zmírnit afghánskou obranu, zahájili muži z 11. sikhské jednotky počáteční útok, avšak byli nuceni útok zastavit, když jim v 8.00 hodin došla munice, a přestože v 10.30 hodin bylo provedeno doplnění zásob, útok mohl být obnoven až ve 14.00 hodin. V té době už byli vojáci vystaveni dennímu žáru, nicméně poté, co byla svolána další palba, Sikhové navzdory žáru zaútočili na afghánskou linii a útok byl veden až na vrchol hřebene. Po dosažení srázu zjistili, že Afghánci opustili bojiště a zanechali zde většinu svého vybavení, dělostřelectva a řadu standart. Během útoku ztratily britské a indické jednotky 22 mrtvých a 157 raněných, zatímco afghánské ztráty se odhadovaly na přibližně 200 mrtvých a 400 raněných.
V této době však nastaly potíže v britském týlu podél jejich komunikační linie přes Chajbar, kde Chajbarské pušky začaly být situací nespokojené a začaly hromadně dezertovat. V důsledku toho bylo rozhodnuto pluk odzbrojit a rozpustit ve snaze zastavit šíření podobných nálad do dalších pluků. V návaznosti na to lord Chelmsford rozhodl, že situaci lze vyřešit pokračováním postupu dále do Afghánistánu, a vydal rozkaz, aby brigáda v Dacce pochodovala směrem k Džalálábádu, ale tento rozkaz se nepodařilo splnit, protože boje vypukly dále na jihu a ve východním Chajbéru.
V rámci útoku na Chajbar byly plánovány sekundární útoky na Kvétu a Kurram a na severu ve státě Čitral a na jihu v Balúčistánu a v údolí Džob. Dne 23. května musela být britská stanoviště v okolí údolí Kurram opuštěna. Následujícího dne zaútočily bombardéry Handley Page na Kábul; k zastavení přílivu však příliš nepomohly a zásobovací situace v Landi Kotal se zhoršila.
Dne 27. května se britský velitel v Kvétě rozhodl zaútočit na afghánskou pevnost Spin Baldak, dobýt ji (naposledy britská armáda použila eskalaci) a tím se zmocnit iniciativy na jihu; situace v centru válečné zóny, kolem Kurramu, však zůstávala pro Brity zoufalá. Afghánským silám v této oblasti velel generál Nadir Chán a disponoval silami čítajícími přibližně 14 praporů. Proti tomu Britové v Thalu pod velením brigádního generála Alexandra Eustace disponovali pouze čtyřmi prapory. Aby toho nebylo málo, jedinými jednotkami chránícími horní část údolí Tochi byly nespokojené milice Severního Vazíristánu. Eustace se obával, že pokud budou ponechány samy sobě, povstanou proti němu, a proto vydal rozkaz k opuštění stanovišť milice, čímž však urychlil dezerci mnoha milicionářů. Tato nespokojenost se rozšířila a milice Jižního Vazíristánu ve Wanu se obrátila proti svým důstojníkům a všem mužům, kteří jim zůstali věrní, a zaútočila na ně. Ti, kteří přežili, se pod vedením velitele majora Russella museli probojovat ke koloně Severozábské domobrany, která byla vyslána, aby je vystřídala.
Nádir Chán viděl, že se situace pro Brity zhoršuje, a viděl příležitost, a rozhodl se zaútočit na Thal. Protože pohraničníci opustili svá stanoviště, podařilo se Afgháncům v noci z 28. na 29. května obsadit věž vzdálenou 500 yardů (460 m) od pevnosti a odtud zapálit několik skladů potravin. Tím se situace v pevnosti stala zoufalou, neboť zásobování bylo již tak nízké. Proti Britům stály i další faktory. Eustachovy síly byly v početní a střelecké převaze. Nedisponoval žádnou pravidelnou britskou pěchotou a jeho čtyři prapory byly nezkušené indické jednotky, složené převážně z mladých rekrutů. Po odražení pěchotního útoku 29. května byla následujícího dne posádka vystavena těžkému ostřelování z afghánských děl. V důsledku toho se Britové rozhodli přivést 16. pěší divizi, složenou ze 45. a 46. pěší brigády, z Láhauru až do Péšávaru za účelem postupu na Džalálábád a nechat ji přesunout až do Kurramu. Zatímco část divize byla odvelena k obraně Kohátu, 45. pěší brigáda pod velením brigádního generála Reginalda Dyera – který byl v centru masakru v Amritsaru – vyrazila vystřídat Eustachovy jednotky v Thalu. Dyerovy jednotky se skládaly pouze z jednoho britského praporu, 1./25. londýnského pluku, a také z Dogrů, Pandžábců a Gurkhů, a protože neměly dostatek přídělů a žádný dopravní prostředek, byly nuceny pochodovat za velkého horka, aby dosáhly pomoci.
Vzdor těmto podmínkám se však britské a indické jednotky pod Dyerovým velením postavily na nohy a posledních 18 mil (29 km) urazily za méně než 12 hodin a 1. června narazily na blokující síly domorodců, které zatarasily severní i jižní přístup do Thalu. Dyer zaútočil na oba konce svým dělostřelectvem, zatímco proti jižnímu přístupu vyslal svou pěchotu. Kmenovci útok nevydrželi, stáhli se a díky tomu byla cesta k Eustachově posádce uvolněna. Během obléhání utrpěli Britové 94 ztrát, z nichž osm bylo zabito, čtyři zemřeli na následky zranění a 82 jich bylo zraněno.
Dalšího dne, 2. června, za úsvitu zahájila Dyerova brigáda útok na afghánské pravidelné jednotky, které byly rozmístěny daleko na západ od Thalu, a když tento útok probíhal, vyslal Nadir Chán vyslance, aby veliteli brigády předal zprávu. Ve zprávě bylo Dyerovi sděleno, že Amir Amanulláh nařídil Nadirovi Khanovi zastavit bojové akce, a Nadir Khan požádal Dyera, aby potvrdil, že vyhoví žádosti o příměří, kterou Amanulláh 31. května zaslal britské indické vládě. Dyer, který nevěděl, že tato žádost byla podána, a nebyl si jistý, zda zpráva a žádost o zastavení palby nebyla ze strany Nádira Chána lest, se rozhodl, že nebude nic riskovat, a odpověď odeslal: „
Po této zprávě Dyer pokračoval v útoku, a když se Nádir Chánovy jednotky stáhly z oblasti, Dyer je následoval jezdectvem a obrněnými vozy 37. lancers, zatímco RAF pomocí kulometů a železných pum zaútočilo a rozprášilo asi 400 domorodců, kteří byli v oblasti a kteří představovali hrozbu protiútoku.
Dne 3. června byl afghánský tábor v Jusef Khelu obsazen dvěma četami z 1./25. londýnské a dvěma jednotkami z 37. lancers podporovanými oddílem děl z 89. baterie a krátce poté bylo podepsáno příměří. Tím vstoupilo v platnost příměří, nicméně některé boje pokračovaly, zejména v Čitrálu a v severním Balúčistánu, a teprve 8. srpna 1919 bylo konečně uzavřeno urovnání, když byla podepsána smlouva z Rávalpindí.
