Ve třicátých letech 20. století pracovala třetina žen ve Velké Británii mimo domov – především v málo placených „ženských zaměstnáních“, jako je péče o domácnost a vaření. Hospodářská deprese posílila představu, že dobře placená práce by měla být především pro muže a že správné místo pro ženy je v rodinném domě jako neplacené pracovnice.
V roce 1928 Stanley Baldwin a jeho konzervativní vláda umožnili všem ženám volit, jakmile dosáhnou věku 21 let – stejného věku jako muži. „Poddanství žen, pokud něco takového existuje, nebude nyní záviset na žádném výtvoru zákona,“ řekl. „Už nikdy nebude možné obviňovat suverénní stát z jakéhokoli nerovného postavení. Ženy budou mít u nás ta nejúplnější práva. Důvod a ospravedlnění staré agitace je pryč.“
Možná věděl, že jeho slova jsou řečnická. Jistě nedošlo k žádnému posunu v předpokladu mužské nadřazenosti a moci a ve 30. letech byly důvody pro „starou agitaci“ stejně silné jako kdykoli předtím. Mít legislativu není vůbec totéž jako mít stav, kterého má být podle legislativy dosaženo. Je snazší vést kampaň za hmatatelné cíle, jako je volební právo, než bojovat za vymýcení předsudků, které byly základem původního odmítání. V legislativě o rovnosti se projevuje tokenismus, pokud společnost, která ji provádí, nemá skutečný závazek k rovnosti.
Ženské platy byly ve srovnání s platy mužů mizivé. Ve státní správě, ve školství a v ošetřovatelství platila „manželská bariéra“, což znamenalo, že ženy musely po sňatku rezignovat. Nesezdané ženy byly „spinsters“, což byl hanlivý výraz. O vztazích mezi osobami stejného pohlaví se nesmělo mluvit. Jiný zákon z roku 1928 zakázal anodický lesbický román Radclyffe Hallové Studna samoty. „Raději bych dal zdravému chlapci nebo zdravé dívce lahvičku kyseliny pruské než tento román,“ napsal redaktor Sunday Express. „Jed zabíjí tělo, ale morální jed zabíjí duši.“ Cenzura této knihy způsobila, že stejnopohlavní vztahy mezi ženami, které do té doby zákonodárce nezajímaly, zahalil závoj rozpaků a uzavřel přijetí projevů různorodosti.
Prvoválečná obdoba Rosie the Riveter se však nehodlala submisivně vrátit do role Anděla v domě. Stará agitace pokračovala. Ženy se dočkaly volebního práva, reformy školství a rozvodů a přinejmenším práva být právničkami a poslankyněmi. Sukně se zkracovaly a vlasy také. Ženy kouřily cigarety, tančily jitterbug a – ty, které si to mohly dovolit – jezdily v automobilech.
V Paříži začalo osvobozenecké hnutí mimo dosah zákonodárců a vymahačů, anglických grand old men. Ve Městě světla emigrantské tvůrčí ženy z Velké Británie a USA, mnohé z nich lesbičky, unikly represím patriarchátu, chopily se svobody, vytvořily vlastní společnost a žily a pracovaly podle svého uvážení. Modernistická meziválečná revoluce by se bez jejich přispění neuskutečnila.
-Diana Souhamiová je autorkou životopisných knih, mimo jiné o Gluckovi: Její životopis, Procesy Radclyffe Hallové a Gertruda a Alice
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
