Les démons du bien
od Alaina de Benoista.
Pierre-Guillaume de Roux Editions, 2013.
Paperback, 279 stran, 23,00 €.
Non à la théorie du genre!
od Alaina de Benoista.
Editions Mordicus, 2014.
Paperback, 28 stran, 4,95 €.
V květnu 2013 podepsal François Hollande kontroverzní zákon, díky němuž se Francie stala devátou zemí v Evropě a čtrnáctou na světě, která legalizovala sňatky homosexuálů. O něco více než půl roku později vyvolala zpráva, že do šesti set francouzských základních škol byl zaveden program nazvaný l’ABCD de l’égalité (ABC rovnosti), rozsáhlé protesty poté, co se rodiče dozvěděli, že se v něm učí, že pohlaví je pouhým konstruktem společenských zvyklostí.
Představitelé školy program hájili tvrzením, že jeho cílem je pouze napravit genderové stereotypy a naučit žáky vzájemně se respektovat. Vincent Peillon, francouzský ministr školství, tvrdil, že program neučí, že mezi pohlavími není rozdíl nebo že pohlaví je konstrukt. Poznamenal tehdy, že existuje určitý počet rodičů, „kteří se nechali zmást zcela falešnou pověstí, že … ve škole učíme malé chlapce, aby se z nich staly malé dívky. To je naprosto falešné a musí to přestat“ (všechny překlady jsou moje). Předloni ministr prohlásil, že představa, „že mezi muži a ženami neexistují žádné fyziologické, biologické rozdíly“, je „absurdní“.
Ale jazyk původního programu (který byl nyní nahrazen „obecnějším“) nebyl v otázce pohlaví tak jasný, jak naznačoval Peillon. „Gender je sociologický pojem,“ uvádí se v něm, „který vychází ze skutečnosti, že vztahy mezi muži a ženami jsou sociálně a kulturně konstruovány. Teorie genderu tvrdí, že vedle anatomického, biologického pohlaví, které je vrozené, existuje sociálně konstruované pohlaví založené na diferencovaných sociálních rolích a stereotypech“. Na jiném místě: „Biologické rozdíly by samozřejmě neměly být popírány, ale tyto rozdíly by neměly být osudem.“ Pokud je pohlaví vrozené, jak může být zároveň „sociálně konstruované“? Pokud jsou biologické rozdíly skutečné, co znamená tvrzení, že by tyto rozdíly neměly být „osudem“?“
V článku v The Boston Globe byly francouzské protesty odmítnuty jako dezinformace a motivované strachem. Judith Butlerová dokonce naznačila, že skutečnou příčinou protestů byla finanční nestabilita Francie. Přesto v posledních několika letech Francouzi vytvořili řadu dobře informovaných a usvědčujících kritik genderové teorie. Jedním z nejsilnějších kritiků této teorie je Alain de Benoist, filozof a zastánce pohanství se slabostí pro syndikalistický socialismus Edouarda Bertha. V knize Non à la théorie du genre! (Ne teorii genderu) (2014), která je výtahem z jeho mnohem delší knihy Les démons du bien (Démoni dobra) (2013), Benoist podrobně popisuje filozofické absurdity a vědecké omyly teorie genderu.
Předně tvrdí, že teorie genderu spočívá téměř výhradně na terminologickém zmatku. Tradičně se pohlavím člověka rozuměl aspekt lidské biologie – konečný výsledek vývoje genů člověka. Přítomnost genu SRY vede k vývoji muže (člověka s penisem a dalšími biologickými atributy mužského pohlaví). Nepřítomnost genu SRY vede k vývoji ženy (osoby s vaječníkem a dalšími biologickými znaky ženského pohlaví). Pohlavím se zase rozuměly společné znaky jednotlivých pohlaví. Mnohé z těchto charakteristik (tvar těla, hlas, způsob myšlení a jednání) jsou částečně utvářeny biologickým pohlavím člověka, ale jiné jsou téměř zcela formovány kulturou. Charakteristiky určované kulturou nejsou ani univerzální, ani neměnné a mohou být využívány jak k utlačování, tak k poctě jednotlivců či skupin.
Podle Judith Butlerové v knize Gender Trouble (1990) a většiny dalších genderových teoretiků však mezi pohlavím a genderem (kde genderem rozumíme identitu člověka jako muže nebo ženy) neexistuje vůbec žádná souvislost. Pohlaví „je analytickým atributem člověka; neexistuje člověk, který by nebyl pohlavím; pohlaví kvalifikuje člověka jako nutný atribut. Pohlaví však není příčinou pohlaví a pohlaví nelze chápat jako odraz nebo vyjádření pohlaví“. Pohlaví je „vždy získané“. Stručně řečeno, identita člověka jako muže, ženy, ani jednoho, ani druhého nemá nic společného s jeho biologickým pohlavím (tj. sexem, ale pro přehlednost budu používat tuto technicky nadbytečnou frázi). Christine Delphyová jde v knize „Rethinking Sex and Gender“ (1993) ještě o krok dál. Píše sice, že myšlenka, že „pohlaví předchází genderu“, je „historicky vysvětlitelná“, čímž chápu, že je to fakt, ale je to myšlenka, která je „teoreticky nezdůvodnitelná“ a která „brzdí“ genderové teoretiky v „přemýšlení o genderu“.
Je sice absurdní naznačovat, jak to činí Delphyová, že náš gender předchází pohlaví, ale taková poznámka vychází z představy, že vědecké kategorie jsou arbitrární. Benoist se tímto aspektem teorie genderu nezabývá, ale je to aspekt, který je extrapolován z dílčí pravdy špatně vyjádřené v knize Jacquese Derridy „Znak, struktura a hra v diskurzu věd o člověku“ (1966) a který stojí za zdůraznění. Stručně řečeno, Derrida tvrdí, že filosofie i věda začínají předpokladem či otázkou, která se stává středobodem celého podniku či struktury. „Funkcí tohoto středu,“ píše Derrida, je nejen „orientovat, vyvažovat a organizovat strukturu – ve skutečnosti si nelze představit neorganizovanou strukturu -, ale především zajistit, aby organizující princip struktury omezoval to, co bychom mohli nazvat hrou struktury“ (zvýraznění moje). Touto „hrou“ jsou pro Derridu ty myšlenky či jevy, které zcela neodpovídají „organizačnímu principu struktury“. Jde mu o to, že filosofie a vědecký diskurz neposkytují vyčerpávající reprezentaci reality (sotva novinka i v roce 1996). Jsou to pouze způsoby popisu reality – způsoby, které nejsou nikdy úplné a vždy otevřené revizi.
Ale to, že existuje více než jeden způsob popisu reality, neznamená, že všechny popisy reality jsou stejně pravdivé, což možná uznal i sám Derrida. Otázkou tedy je, nakolik má smysl tvrdit, že pohlaví „předchází“ pohlaví nebo že samotné pohlaví je konstruováno?
Vůbec žádný. Domnívat se, že pohlaví je konstruováno, znamená zastávat názor, že je, jak poznamenává Benoist, iluzí. Genderoví teoretici zastávají tento fantastický postoj, protože vzali nesporné pozorování, že některé charakteristiky spojené s pohlavím jsou sociálně konstruované, a aplikovali je i na biologické rozdíly. Jaké empirické důkazy nabízejí o tom, že naše pohlaví, naše identity jako muž a žena, jsou konstruované, a nikoli výsledkem přírody? Žádné. To proto, že, jak píše Benoist a cituje Michela Schneidera, člena Francouzské akademie a bývalého ministra kultury, „pohlaví si nevybíráme a jsou jen dvě“.
Benoist uznává, že ačkoli existují pouze dvě pohlaví, existuje „pluralita praktik … nebo sexuálních preferencí“. Je nesmysl tvrdit, že biologické pohlaví neurčuje identitu člověka jako muže nebo ženy, protože přesně to biologické pohlaví určuje. Co však neurčuje, píše Benoist, jsou sexuální praktiky člověka. „Množství sexuálních preferencí nezpůsobuje, že by biologická pohlaví zmizela, ani nezvyšuje jejich počet. Sexuální orientace, ať už je jakákoli, nepopírá pohlaví těla“.
Tím se dostáváme k druhé Benoistově námitce vůči teorii genderu. Naše biologické pohlaví nejenže způsobuje, že se v lidském těle vyvíjejí pohlavní orgány, ale také hluboce ovlivňuje naše myšlení a jednání, aniž by ovšem zcela určovalo myšlení nebo jednání. Tím, že odmítají uznat, že pohlaví má něco společného s genderem, jsou však zastánci genderové teorie nuceni popírat nebo ignorovat stále přesvědčivější vědecké důkazy o opaku. „Od prvních dnů života,“ píše Benoist,
chlapci se dívají především na mechanizované objekty nebo objekty v pohybu, zatímco dívky nejčastěji vyhledávají vizuální kontakt s lidskými tvářemi. Již několik hodin po narození reaguje dívka na pláč jiných kojenců, zatímco chlapec neprojevuje žádný zájem. Tendence projevovat empatii je u dívek silnější než u chlapců dlouho předtím, než se stihly prosadit jakékoli vnější vlivy (nebo „sociální očekávání“). Ve všech věkových obdobích a fázích vývoje jsou dívky citlivější na své emocionální stavy a na emocionální stavy ostatních než chlapci… Od útlého věku se chlapci uchylují k fyzickým strategiím, kdežto dívky se obracejí k verbálním… Od dvou let jsou chlapci agresivnější a více riskují než dívky.
(Jedná se o obecné rozdíly, z nichž samozřejmě existují výjimky. Ani tyto počáteční tendence (například u malých dívek vyjadřovat empatii nebo u chlapců riskovat) neznamenají, že jsou tyto tendence neměnné. Chlapci by měli vyjadřovat empatii a dívky riskovat. Jak je uvedeno níže, jedním z důvodů, proč se egalitarismus a genderová teorie staly tak populárními, je to, že berou vážně nebezpečí považovat takové počáteční biologické dispozice za neměnné. To, že určité počáteční dispozice nejsou neměnné, však neznamená, že mezi pohlavími neexistují rozdíly nebo že pohlaví je iluze. Zacházení s ním jako s takovým, jak to dělá teorie genderu, rozdíly zcela ničí, obvykle redefinuje ženskost v mužských termínech a ironicky dosahuje právě toho, proti čemu si údajně klade za cíl bojovat).
Naše mozky jsou pohlavní. Benoist píše, že „hormonální impregnace plodu má přímý vliv na organizaci nervových obvodů a vytváří mužský a ženský mozek, které lze rozlišit podle řady anatomických, fyziologických a biochemických znaků“.
I naše buňky mají pohlaví. Podle Davida C. Page, ředitele Whiteheadova institutu na MIT, „jsou v celém lidském těle buňky mužů a žen biochemicky odlišné“, což má mimo jiné vliv na to, jak se muži a ženy nakazí a jak bojují s nemocemi.
Běžnou reakcí na výše uvedené je naznačení, že takové poznámky jsou „sexistické“. Tento názor však vychází z rovnostářského feminismu, který, jak říká Benoist, definuje „rovnost“ jako „stejnost“ a je naopak výrazně protiženský:
Chápání rovnosti jako pouhé stejnosti vyplývá z moderního ideálu: společnost se má skládat ze soběstačných subjektů, bez jakýchkoli jiných závazků či vzájemných vazeb než těch, které vznikly na základě vůle, rozumu nebo smlouvy. Jejím krédem je, že ženy musí „chápat svou identitu jako určenou svobodou, a nikoli jako výsledek sounáležitosti“ (Danièle Sallenave) – což znamená, že by se měly za každou cenu vyhnout tomu, aby o sobě uvažovaly jako o ženách.
Myšlenka, že rovnost vyžaduje stejnost, se vyvinula z Derridovy myšlenky, že binární kategorizace (přítomnost/nepřítomnost, mužské/ženské) vždy vede k hierarchii, v níž jeden pojem dominuje nad druhým. Aby bojovaly proti této údajně „násilné“ hierarchii, bojovaly feministky jako Butlerová a další proti odlišnosti jako takové. V roce 2001 Monique Wittigová napsala, že je třeba „zničit – politicky, filozoficky, symbolicky – kategorie ‚muž‘ a ‚žena'“. Ironií však je, že v rovnostářském feminismu se málokdy ničí mužství. Nejčastěji dochází k tomu, že ženskost je nově definována v mužských termínech. Být skutečnou ženou v egalitářském pojetí znamená chovat se jako muž. V tomto smyslu, navzdory populárnímu diskurzu, nemá egalitární feminismus téměř žádný zájem na „rozmanitosti“, protože je založen na myšlence, že odlišnost – dokonce i biologická odlišnost – musí být zničena.
Benoistovo vysvětlení, kde se tento druh radikálního rovnostářství vzal a jak se stal tak populárním, je zajímavé, ale poněkud méně přesvědčivé. (V knize Les démons du bien tvrdí, pokud mu dobře rozumím, že je výsledkem křesťanství , kapitalismu a bastardizovaného marxismu). Jeho kritika genderové teorie – jejích dvojsmyslů, omylů a absurdit – je však jednou z nejlepších a nejrozsáhlejších, jaké byly dosud publikovány.
Micah Mattix (Ph.D., Univerzita ve Fribourgu) vyučoval na Yaleově univerzitě a na Univerzitě Severní Karolíny v Chapel Hill, než nastoupil na fakultu Houston Baptist University, kde působí jako odborný asistent psaní a literatury. Pravidelně píše pro The Wall Street Journal a rediguje Prufrock, denní zpravodaj o knihách, umění a myšlenkách.
