„Ach, vy jste dochvilná – jak neobvyklé,“ říká Deborah Cavendishová (alias vévodkyně vdova z Devonshiru), když vchází do obývacího pokoje. Nejsem si jistá, jestli mi gratuluje, nebo mě peskuje; každopádně cítím, že má výhodu, kterou nikdy neztratí. Už z tohoto setkání jsem byla nervózní. Vévodkyně právě vydala své paměti a novinářů není ušetřena. Popisuje, jak se jí poté, co se rozpovídala o smrti čtyř blízkých přátel ve druhé světové válce, jeden obzvlášť hloupý tazatel zeptal: „Tak co, změnila vás válka?“ „Ne,“ odpověděla. V knize také říká, že byste nikdy neměli věřit ničemu, co se dočtete v novinách. Kromě toho, že představuje pochybnou čtvrtou velmoc, také přemýšlím, jestli ji mám oslovovat Vaše Milosti.
Vévodkyně říká, že se do svých pamětí pustila, protože měla pocit, že její rodina, a zejména její rodiče, byli v médiích vykreslováni nespravedlivě, přičemž novináři pracovali se starými výstřižky z tisku. Ve svých devadesáti letech chtěla zaznamenat svou verzi výchovy. A jaká to byla výchova. Debo, jak ji nazývají lidé, kteří se vyhýbají titulovaným formalitám, je poslední žijící členkou šesti sester Mitfordových, odloženou (nebo to alespoň v knize naznačuje), zavrženou, protože její rodiče chtěli druhého syna, protežovanou její třpytivou sestrou Nancy, zastíněnou slávou (nebo proslulostí) Jessicy, Diany a Unity. Její vzpomínky – nazvané Wait For Me! (Počkej na mě!), protože říká, že neustále běhala, aby dohonila své starší a dlouhonohé sourozence – jsou dojemnou a vtipnou vzpomínkou na zaniklou éru debutantek, plesů a mladých mužů s honosnými tituly, kteří se obětovali na bitevním poli. Psát začala až ve svých šedesáti letech – nejprve o rodovém sídle Chatsworth, pak obecněji -, ale se zpožděním dohání své spisovatelské sestry.
Její život byl pozoruhodný a jen její teskný, lakonický, věcný styl jí umožňuje vtěsnat ho na 370 stran. Je toho tu dost na tucet knih. Je jistě jednou z mála osob, které se setkaly s Adolfem Hitlerem i Johnem Kennedym, byla známou královny po celou dobu její vlády, byla příbuznou Harolda Macmillana a chodila s ním střílet. „Když se stal premiérem,“ vypráví mi, „řekl mi, že je to úžasné, protože má konečně čas na čtení.“ Zasměje se. Její smysl pro humor a rozpoznání absurdity života jsou patrné v celé její knize i v našem rozhovoru a potvrzují poznámku jejího přítele Alana Bennetta: „Deborah Devonshireová není člověk, kterému by se dalo říct: ‚Kromě vtipu…‘ Vtipkování nikdy není mimo: u ní je podstatné, a to i v těch nejvážnějších, ba nejsmutnějších chvílích.“
Moji dochvilnost možná považovala za hodnou poznámky, protože žije uprostřed ničeho, ve vesničce zvané Edensor na panství Chatsworth v Derbyshiru. Vévodkyně obývala samotný Chatsworth, snad nejlepší venkovské sídlo v Anglii, až do smrti jedenáctého vévody v roce 2004. Brzy poté se přestěhovala asi o míli dál, na faru na okraji panství, dostatečně daleko od domu, aby její syn Stoker (přezdívky jsou v těchto kruzích důležité – jeho skutečné jméno je Peregrine), 12. vévoda, a jeho žena Amanda, nová vévodkyně, měli prostor k dýchání. Vdovy musí znát své místo a uznat, že jejich chvíle na výsluní už minula. Nic, zdůrazňuje, nepatří k osobě, vše patří k titulu. „Celý život jsem žila v zařízených pokojích, co jsem se vdala.“
Její poslední soubor pokojů se nachází na staré faře v Edensoru, kterou obývá se svým komorníkem Henrym, jenž je u Devonshirů už téměř padesát let, mimořádně výkonnou sekretářkou Helen, která je s ní už téměř pětadvacet let, a velkým množstvím slepic, které jsou vyobrazeny na obálce její knihy. Vyjmenovává několik plemen, která chová, a zdá se, že je trochu zklamaná, že neznám rozdíly mezi nimi. Další hloupý novinář, který si nejspíš splete derbyshirskou redcapku se skotskou dumpy.
Povídáme si v obývacím pokoji, kde je ticho až na tikot hodin na krbové římse. Její pronikavé modré oči mě znervózňují, i když mi ke konci říká, že kvůli makulární degeneraci sotva rozeznává můj obličej. To jí také prakticky znemožňuje čtení a je pozoruhodné, že se jí podařilo napsat tuto knihu, načmáranou brzy ráno v posteli („Vstávám velmi brzy – miluji předpověď lodní dopravy v 5.20“), přičemž Helen ji píše na stroji. Její vlasy jsou ocelově šedé a objemné; je elegantně oblečená v halence s vysokým výstřihem, citronovém svetru a rozumné sukni; na levém zápěstí má vedle hodinek pásek s malým červeným kotoučkem, který mylně považuji za náramek; říká mi, že je to budík pro případ pádu, ale že ráda předstírá, že červené tlačítko, které musí aktivovat, je rubín.
Začínám tím, že ji požádám, aby mi vyprávěla o svém setkání s Hitlerem v roce 1937, kdy s ním ona, její matka a sestra Unity (která byla Vůdcem obletovaná) šly v Mnichově na čaj. V knize vzpomíná, jak si všiml, že jsou po cestě z Vídně „špinavé“, a ukázal jim koupelnu, kde měl kartáče s nápisem „AH“. Má vášeň – a talent – pro detaily. „Hitlera jsem neznala,“ říká mi. „Byl jsem s ním jen jednou na čaji. Měl velmi rád mou sestru Unity.“ Začne vyprávět o setkání, ale brzy ji to přestane bavit. „Ten příběh se vypráví tak často, že už je asi dost ohraný.“ Téměř jistě by raději mluvila o kuřatech.
Její sestra Unity byla nadšená nacistka; její druhá sestra Diana se provdala za sira Oswalda Mosleyho, měla extrémní rasové názory a část druhé světové války strávila ve vězení Holloway, protože byla považována za hrozbu. Domnívám se, že ve svých pamětech je k oběma vzhledem k jejich názorům poněkud laskavá. „Docela laskavá?“ říká nedůvěřivě. „Zbožňovala jsem je. Obě jsem je opravdu milovala. Když jsme zestárli, měla jsem Dianu raději než kteréhokoli jiného člověka na světě.“ Takže akceptovala jejich politiku? „Jejich politika se mnou neměla nic společného. To samé s mou sestrou Jessicou.“ Jessica, která strávila většinu svého dospělého života v USA a je známá především díky své knize Americký způsob smrti, byla komunistkou a bojovnicí za občanská práva. „Byla stejně obskurní jako kdokoli z nich,“ říká vévodkyně.
Ptám se jí, proč Mitfordovi vzbuzují takovou trvalou fascinaci. „To si nedovedu představit,“ říká svým velmi rozvážným, téměř královským tónem. „Vím, že to zní hloupě, když to říkám, protože si uvědomuju, že to byli dobří spisovatelé. Všechny Nancyiny knihy jsou opět v tisku. Určitě by se divila, kdybych tuhle knihu napsala, protože si myslela, že jsem úplně pologramotná. Říkala mi ‚Devítka‘ , a ještě dlouho po svatbě mě představovala svým chytrým francouzským přátelům slovy: ‚Tohle je moje devítiletá sestřička.'“
Sestry se vzdělávaly doma, protože jejich matka nevěřila na zkoušky, a Debo trávila většinu času lovem, bruslením – byla dost dobrá na to, aby vzbudila zájem profesionálních trenérů – a chozením na ryby se svým otcem lordem Redesdalem, výstředníkem, který v životě přečetl jen jednu knihu, román Jacka Londona Bílý tesák, a líbila se mu natolik, že nevěřil, že ji lze překonat. Její otec – pohledný, nebojácný, neurvalý – je ústřední postavou knihy a bezpochyby osobností, která formovala jeho nebezpečné, svárlivé dcery. „Farve vás buď měl rád, nebo ne,“ píše. „Neexistovala žádná střední cesta. Moje matka se s ním občas snažila domluvit, ale rozum nepatřil k jeho složení.“
Smrt jejích přátel ve válce není jedinou ztrátou v knize. Narodily se jí tři děti, které zemřely během několika hodin po porodu. Její první dítě, které se narodilo o deset týdnů dříve, zemřelo v roce 1941, v roce, kdy se provdala za Andrewa Cavendishe, druhého syna desátého vévody z Devonshiru. „Bylo to za války a lidé mysleli na jiné věci, takže z toho všichni vybruslili jako ze skutečnosti. Ale pro Andrewa i pro mě to byla strašná rána. Pak přišly další dvě, ale z jiných důvodů. Bylo jim jen pár hodin.“ Jak se s tím vyrovnala? „Jak by ne? Musíte, když čelíte takovým věcem. Život musel jít dál obyčejným způsobem.“
Probouzení duchů minulosti kvůli knize jí nepřineslo žádnou bolest. „Když je člověk hodně starý, smíří se s tím, co se stalo. Nad některými věcmi pláčeš, ale ne moc. Je to příliš vzdálené. Jako by se k tomu část z vás sama přiblížila, a pak si říkáte, že zdejší hřbitov je velmi šikovný, zatímco Andrew musel přijet až z Chatsworthu. Paddy Leigh Fermor trval na tom, že půjde za svou rakví. No, pro mě to nebude mít daleko.“ Dalším blízkým přítelem je Lucian Freud, který ji několikrát namaloval. „Vídám se s ním, když jedu do Londýna, a nechávám mu na zápraží vajíčka. Zdá se, že se mu to líbí. Mám ho opravdu ráda a vždycky jsem ho měla ráda.“
Uvědomuje si, že je pamětnice, ale nechce, aby byla považována za anachronismus, a jiný novinář dostane do krku za to, že ji nazval „šeříkovým reliktem zašlých časů“. Ale jak se na vévodkyni sluší (a na někoho, kdo se o politiku příliš nezajímá), hrdě prohlašuje, že celý život volila konzervativce, a brojí proti změnám. Nelíbí se jí moderní posedlost zdravím a bezpečností a truchlí nad úpadkem anglického jazyka, zničením poštovních služeb a zánikem časopisu Punch. Uznává však, že modernost není jen špatná, a vítá pokroky v zubním lékařství. „Nemáte představu, jaké to bylo, když jsme byli děti,“ říká. „Bylo to jako chodit do mučírny.“
Proč jste konzervativec, ptám se jí, což mě později napadne, že je možná hloupá otázka, vzhledem k tomu, že Devonshirové vlastní Chatsworth, tisíce akrů krajiny v Derbyshire, hrad v Irsku a půl tuctu dalších sídel. „Ráda věci chráním,“ řekne oklikou. „Mám rád, když lidé zůstávají takoví, jací jsou, i když vím, že to nejde.“ Klopýtavě podotýkám, že v Guardianu vévody, vévodkyně a další feudální přežitky úplně neschvalujeme. Jak je ospravedlňuje? Její odpověď je příznačně postranní. „Jsou tu dva vysloužilí vrchní zahradníci,“ říká, „oba odpracovali v Chatsworthu padesát let a jsou to prostě tak výjimeční lidé, že kdybyste si s nimi mohli sednout a popovídat si, dozvěděli byste se některé věci, které byste nikdy nevěděli. Jsou prostě úžasní a je to opravdu společnost jich a lidí, kteří pracují na farmách, co mám ze všeho nejraději.“
Podle ní je časem prověřená hierarchie lepší než moderní konglomeráty bez tváře; asi 600 lidí zaměstnaných v Chatsworthu ví, na koho si mají stěžovat, když se něco nepovede. „Vždycky tu byl přístup na vrchol. Je tu člověk. Můžete se jim smát, můžete je nemít rádi, ale jsou tam.“
Když se provdala za Andrewa Cavendishe, jako druhý syn nečekal, že se stane vévodou, ale jeho starší bratr padl ve druhé světové válce a on dědil. Zajímalo by mě, zda v určitém okamžiku vévodkyně, tato královská persona, převzala vládu po skutečné osobě. „Byla jsem si toho velmi nevědomá, protože jsem byla vévodkyní tak dlouho, více než polovinu svého života. A teď se stalo poněkud nemoderní mít jakýkoli titul. Když jím jste, jak můžete říct, jak se cítí ostatní lidé, když se s takovým člověkem setkají?“ Co si o tom, že se stala vévodkyní, myslela její sestra Jessica, komunistka? „Připadalo jí to velmi komické. Bere lidi tak, jak je najde.“ Líbí se mi, jak při popisu sestry, která je už čtrnáct let mrtvá, sklouzává do přítomného času.“
Mluvíme spolu už víc než hodinu a já se obávám, že by mohla být unavená. Můžeme pokračovat, ptám se jí? „Ano, velmi ráda,“ řekne, „ale nemáš toho dost?“ „Ano,“ řeknu. Směju se tomu, jak to říká, jako by rozhovor byl boxerský zápas. Později se od fotografa dozvídám, že byla zklamaná, že jsem jí nepoložil žádnou vražednou otázku, což mě irituje, protože jsem si myslel, že jsem sebral odvahu nějakou položit.
V knize popisuje manželův alkoholismus a to, jak to v 80. letech málem ukončilo jejich manželství. Nezmiňuje se však o jeho nevěrách, které jsou jinde široce naznačeny. Byl nevěrný, ptám se jí? „Ano, samozřejmě,“ říká. Tak proč jste o jeho aférách v knize nepsala? „Nebylo mým cílem o nich psát,“ říká. „Lidé v Anglii jsou tak divní, co se týče manželství a jeho významu. Není to něco, o čem by mě napadlo psát, protože to vypadá, že se to stává každému, tak co s tím? Sex a peníze jsou to jediné, co tisk zajímá.“ Své memoáry popisuje jako „protilátku k lordu Mandelsonovi“ – knihu zrozenou z věrnosti a lásky.
V knize nemám silný pocit z jejího manžela a žádám ji, aby ho popsala. „Byl pohotový, vtipný a ostrý jako břitva a měl velkou lásku ke svým přátelům. Možná byl někdy obtížný, ale nikdy nebyl nudný.“ Nebýt nudný je pro ni důležité. Nudné manželství by bylo nemyslitelné. „Víte, jak se nedá poslouchat někdo, kdo je hodně nudný?“ říká. „Alespoň já to nedokážu.“ Teď je moje zděšení úplné. Vím, že ji nudím. „Líbí se mi, že jsi vyděšená,“ řekne. „To je tak legrační.“
Pokračovala by nejspíš celé odpoledne, ale dostáváme se do sporu o datum pochodu Venkovské aliance v Londýně a radíme se s její sekretářkou, takže se otevírají dveře obývacího pokoje a vniká svět. Soutěž je u konce a mě tahle devadesátnice, která si na ledě zachovává ladnost, jakou měla v dětství, tvrdě porazila. Požádá Henryho, aby mi nabídl pití. Slyším, jak mu říká, že si k jejich podávání nemusí oblékat sako, ale on na tom trvá a nechce měnit své celoživotní zvyky. Chystá se odejít do důchodu, ale na žádost vdovy zůstane dva dny v týdnu. Ne snad proto, že by potřebovala komorníka, ale proto, že jí na něm jako na člověku tolik záleží. Lidé. Ty ošemetné věci, které se pletou do cesty politickým teoriím. Ano, musíme smést staletí privilegií, ale doufám, že Henry, Debo a její slepice přežijí.“
Knihu Čekej na mě! vévodkyně z Devonshiru vydává nakladatelství John Murray (rrp 20 liber). Chcete-li si objednat výtisk za 17,99 liber s bezplatným britským p&p, navštivte guardian.co.uk/bookshop nebo zavolejte na číslo 0330 333 6846.
{{vlevo nahoře}}
{{vlevo dole}}
{{vpravo nahoře}}
{{vpravo dole}}
.
{{/goalExceededMarkerPercentage}}
{{/ticker}}
{{heading}}
{{#paragraphs}}
{{.}}
{{/paragraphs}}{{highlightedText}}
- Sdílet na Facebooku
- Sdílet na Twitteru
- Sdílet e-mailem
- Sdílet na LinkedIn
- Sdílet na Pinterestu
- Sdílet na WhatsApp
- Sdílet na Messenger
.
